Přeskočit na obsah

René Matoušek

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
René Matoušek
Narození13. července 1951
Ústí nad Labem
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí23. března 1992 (ve věku 40 let)
Liberec
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Příčina úmrtísebevražda
Povolánídisident a politický aktivista
Oceněníúčastník odboje/odporu proti komunismu
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

René Matoušek (13. července 1951 Ústí nad Labem – 23. března 1992 Liberec) byl liberecký disident, signatář Charty 77 a řidič tramvaje. Během svého života aktivně vystupoval proti komunistickému režimu, kvůli čemuž byl několikrát vězněn.

Osobní život

[editovat | editovat zdroj]

Mládí

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 13. července 1951 v Ústí nad Labem jako starší ze dvou synů. Jeho bratrem je signatář Charty 77 Jiří Matoušek (*1961). Už v sedmnácti letech se v noci 21. srpna 1968 zúčastnil demonstrace proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. O rok později se po další demonstraci, kde se stal svědkem násilného počínání československé policie a Lidových milic, rozhodl utéct ze země. Při pokusu o útěk na Západ byl dopaden pohraniční stráží a zavřen do vazby v pražské Ruzyni, kde byl posléze tři čtvrtě roku držen až do svého podmínečného odsouzení.[1]

Po přestěhování do Liberce

[editovat | editovat zdroj]

Po propuštění začal v Liberci pracovat jako řidič tramvaje. Při výkonu práce údajně poslouchal protikomunistické písně Karla Kryla, čímž se stal pro dopravní podnik nepohodlným. Dopravní podnik Matouška proto po chybě při řízení, kdy nepočkal na výhybně při křižování na protijedoucí tramvaj, exemplárně potrestal nepřiměřeným trestem, kdy byl na půl roku sesazen z pozice. Matoušek tak cítil křivdu, která ho motivovala k sepsání několika otevřených dopisů o svém sporu s dopravním podnikem adresovaných odborům a jednomu dopisu odeslanému do P. O. Boxu Rádia Svobodná Evropa v Londýně.[2][3] Od 24. února 1983 byl vyšetřován VB Okresní správy SNB v Liberci za šíření protirežimních letáků, které obsahovaly ironické otázky zaměřené na opravdové poměry v ČSSR a výzvy k boji o demokracii po vzoru polské Solidarity[1] (celý obsah[4]).[5] Své autorství Matoušek nejprve zapíral, později se k němu ale doznal a byla na něj uvalena vazba. Dne 6. srpna 1983 byl senátem Okresního soudu v Liberci pod předsednictvím JUDr. Milady Rosenbergové odsouzen k 18 měsícům odnětí svobody nepodmínečně, které si odpykal v Nápravně výchovném ústavu Plzeň-Bory. Po uplynutí dvou třetin výkonu trestu se Matoušek pokoušel dožádat podmínečného propuštění, které bylo 13. února 1984 zamítnuto Okresním soudem Plzeň-město. Od 27. prosince 1983, byl navíc během odpykávání svého testu znovu trestně stíhán pro pokus o trestný čin poškozování zájmů republiky za již dříve zmíněný dopis do Rádia Svobodná Evropa, který do Anglie nikdy nedorazil. Tím si 15. srpna 1984 vyslechl další rozsudek souhrnného trestu odnětí svobody na 22 měsíců, proti němuž se Matoušek neúspěšně pokusil 17. září 1984 odvolat před Krajským soudem v Ústí nad Labem. Ve stejné době skončil výkon Matouškova prvního trestu a byl z NVÚ Plzeň-Bory převezen do liberecké věznice.[6][7]

Ještě během výkonu trestu se s ním jeho žena po neustále vyvíjeném tlaku ze strany Státní bezpečnosti rozvedla a odstěhovala se společně s Matouškovým synem a dcerou. Dopravní podnik Liberec ho propustil a vzal mu také podnikový byt. Matoušek se začal živit jako řidič a žít na ubytovně. Se svým bratrem se na začátku roku 1989 účastnili demonstrací proti vládě při tzv. Palachovu týdnu. Matoušek se téhož roku rozhodl shánět podpisy petice Několik vět. Těmito aktivitami na sebe přitáhl pozornost krajských komunistických novin Průboj, které o něm publikovaly například článek „Jeden z nich“, v němž autoři Josef Markovský a Pavel Nadrybský nazvali Matouška „vydírajícím pěšákem Charty 77“.[8] Matouškův duševní stav se v tuto dobu v návaznosti na předchozí perzekuci zhoršoval.[9] Později si za zmíněné šíření petice vysloužil trestní stíhání za přečin proti veřejnému pořádku.[10] Hlavní líčení, které vedl soudce Stanislav Černý, shodou okolností připadlo na 17. listopad 1989 a skončilo v Matouškův prospěch rozsudkem o zproštění obvinění.[2]

Úmrtí

[editovat | editovat zdroj]

Po převratu dostal práci na úřadě, kterou ale rychle opustil. Po zbytek života pobíral invalidní důchod. Podle Matouškova bratra nebyl spokojen s polistopadovým děním a představiteli nového režimu. Ke sklonku svého života hledal po prožité perzekuci oporu v alkoholu.[2] Dne 23. března 1992 byl sousedem nalezen oběšený na kravatě u dveří. Ačkoliv byla smrt Reného Matouška prohlášena za sebevraždu, panuje kolem jeho smrti řada spekulací, ke kterým se přiklání i Matouškův bratr Jiří.[11]

V Liberci je dnes René Matoušek společně s dalšími libereckými signatáři Charty 77 připomínán tramvajovou zastávkou Rybníček - Zastávka Reného Matouška a dalších libereckých signatářů Charty 77.[12][13]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b Poběží za strýce, kterému StB rozvrátila život, ale nezlomila ho | Paměť národa. www.pametnaroda.cz [online]. 2021-05-13 [cit. 2023-05-24]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b c POST BELLUM. Při řízení tramvaje pouštěl Kryla, StB mu zničila život, ale nezlomila ho. O iluze přišel až po revoluci. HlídacíPes.org [online]. 2021-05-15 [cit. 2023-05-24]. Dostupné online. 
  3. ↑ Sdělení VONS č. 357 „Případ René Matouška“ in: Pažout, Jaroslav a kol: Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných 1979-1989. Edice dokumentů. Praha, Academia 2016, příloha, CD, s. 1201
  4. ↑ „SKUPINA ČESKOSLOVENSKÉ VOLNOSTI SVĚDOMÍ Myslíš si, občane, že Polská [sic] Solidarnošt [sic] je odpovědná za nynější hospodářský a politický stav v Polsku? A kdo je odpovědný za špatný hospodářský a politický stav u nás v Československu po roce 1969? Kdo řídil Polský [sic] stát, než vznikla Solidarnošt [sic]? Hodný a poslušný lokaj Sovětského Svazu [sic], nebo zlý demokratický kapitalista? A kdo řídil náš stát a staral se o naše hospodářství před rokem 1968 a řídí ho i po roce 1969? Myslíš si, že je správné používat proti ‚neposlušným‘ policejních obušků, slzného plynu a výjimečného stavu? Neslzí tě oči, když si vzpomeneš na rok 1969, kdy byl slzným plynem a dlouhými obušky udušen a ubit poslední zbytek té málo demokracie, kterou jsme tu v roce 1968 měli? Myslíš si, že Sovětský Svaz [sic] není přímo zodpovědný za vyhlášení výjimečného stavu v Polsku a za zrušení Solidarnošti [sic]? A kdopak nám to přijel na tancích do Československa v roce 1968? Přítel nebo mocipán, který o nás bez nás už tolikrát rozhodoval, aniž by o to z nás někdo stál. Polská Solidarnošt [sic] a Československo 1968 má mnoho společného, dovolil [sic] občanům svobodně se nadechnout, bohužel náš společný ‚přítel‘ Sovětský Svaz [sic] zase nedovoluje vydechnout a se zadrženým dechem se špatně žije. Záleží jen na nás, zda budeme poslušnými sluhy režimu a necháme po sobě šlapat a ještě za to poděkujeme, nebo se naučíme žít, kvalitně pracovat, být k druhým tolerantní, chápat jeden druhého, odnaučíme se závidět, udávat a do- 1203 nášet, šilhat sousedovi do talíře a začneme pomáhat jeden druhému, i když ten druhý nemluví řečí co my. Tak co občane, je lepší poprat se se svým svědomím, nebo se postavit do fronty na bůček? Přeci se nenecháš uplatit kusem flákoty, to by byla od tebe krátkozrakost, po bůčku ti ztuční břicho, ale s čistým svědomím budeš člověkem. Rozhodni se sám, kde chceš stát, pamatuj si však, že Solidarnošt [sic] a Volnost jsou mnohem víc než pouhá idea. Učíme lidi znovu žít, učíme žít i ty občany, kteří žít zapomněli, učíme prát se za práva, která každému člověku náleží a která mu nemá právo žádný režim brát, i když se nazývá socialistický. ZA POLSKOU SOLIDARNOŠT [sic] A ČESKOSLOVENSKOU VOLNOST!“ (zdroj: v následující poznámce)
  5. ↑ Pažout, Jaroslav a kol: Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných 1979-1989. Edice dokumentů. Praha, Academia 2016, příloha, CD, s. 1202, poznámka číslo 2
  6. ↑ PAŽOUT, Jaroslav. Perzekuce odpůrců režimu v okresu Liberec v období tzv. normalizace z pohledu Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných: Persecution of the regime opponents in the Liberec region in the period of so called normalization in view of the Committee for the defence of the unjustly persecuted. Fontes Nissae [online]. Liberec: Technická univerzita, říjen 2010 [cit. 2023-5-24]. Dostupné online. 
  7. ↑ Libri prohibiti, sbírka Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, inv. č. 13/28, sign. II/1
  8. ↑ Libri prohibiti, sbírka Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, inv. č. 210, sign. IV/2
  9. ↑ Libri prohibiti, sbírka Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, inv. č. 13/29, sign. IV/1
  10. ↑ Libri prohibiti, sbírka Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, inv. č. 13/29, sign. II/1
  11. ↑ POST BELLUM. Poběží za strýce, kterému StB rozvrátila život. Ani šikana ho nezlomila. Deník.cz. 2021-05-21. Dostupné online [cit. 2023-05-24]. 
  12. ↑ Jména libereckých signatářů Charty 77 nově připomíná tramvajová zastávka. Liberec [online]. 2015-11-17 [cit. 2023-05-24]. Dostupné online. 
  13. ↑ DEVÁTÁ, Markéta; TŮMA, Oldřich; ČERMÁKOVÁ, Barbora. Pamětní místa na komunistický režim v České republice. Vydání první. vyd. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i ISBN 978-80-7285-248-2. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • PAŽOUT, Jaroslav. Perzekuce odpůrců režimu v okresu Liberec v období tzv. normalizace z pohledu Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných: Persecution of the regime opponents in the Liberec region in the period of so called normalization in view of the Committee for the defence of the unjustly persecuted. Fontes Nissae = Prameny Nisy. 2010, 153-213. ISBN 978-80-7372-706-2.
  • Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných 1978-1989: edice dokumentů. Příprava vydání Jaroslav Pažout, V.O.N.S. Vydání první. vyd. Praha: Academia 410 s. (Historie). ISBN 978-80-200-2388-9.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=René_Matoušek&oldid=24228579“