Quirinus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Další významy jsou uvedeny na stránce Quirinus (rozcestník).
Denár s vyobrazením Quirina na líci a Cerery na rubu, 56. př. n. l.

Quirinus je římský bůh. Jeho funkce byla již v historické době nejasná, ale to že měl svého flamena maiores napovídá o existenci takzvané archaické triády, tvořené Jupiterem, Martem a právě Quirinem, později nahrazené triádou kapitolskou. Tato tři božstva jsou chápána zastánci trojfunkční hypotézy jako reprezentanti tří indoevropských funkcí a Quirinus jako bůh quirites, tedy civilního obyvatelstva, a zemědělství.[1][2]

Quirinus byl také splýval s Martem a někdy chápán jako „sabinský Mars“. Byl ztotožněn s řeckým Enyáliem, synem Área a v době pozdní republiky byl se zbožštěným Romulem a datum jeho svátku ztotožněno s datem kdy měl Romulus vystoupit mezi bohy. Nejistý je jeho vztah s Janem, vzhledem k tomu že Janův chrám na Foru Romanu byl také nazýván chrámem Jana Quirina.[1][2][3]

Svátek Quirinalia byl slaven 17. února, Caesarem však byl přesunut na 29. června. Další Quirinova slavnost spadala na 23. srpna. Společně s Quirinem se objevovala také Hora Quirina „Quirinova vůle“, která byla později chápána jako jeho božská manželka. Po jeho ztotožnění s zbožštěným Romulem byla Hora ztotožněna s Romulovou sabinskou manželkou Hersilií. Společně s Quirinem se kromě Hory objevují ještě Virites Quirites „Quirinovy mužnosti“. [4][5][6]

Etymologie[editovat | editovat zdroj]

Vittore Pisani a Émile Benveniste rekonstruovali Quirinovo starší jméno jako *Couirino či *Co-Virinos. Druhá část jména vychází z praindoevropského *wihxrós[pozn. 1] „muž“, které se ozývá v latinském vir a praitalickém *wiros. Forma Quirinus vznikla nejspíše v souvislosti s výrazem quirites označujícím Římany jako civilní obyvatelstvo, opak milites. Paul Kretschmer vyložil quirites a také curiae (ranou latinou covirium) – což byly skupiny tvořící obyvatelstvo Říma, jako „muži sjednocení svým společenským zařazením“ a Quirinus by pak byl pánem či patronem této skupiny, podobně jako je jako je od domus „dům, domácnost“ utvořeno dominus „pán domácnosti/rodiny“.[7][2]

Vittore Pisani a Émile Benveniste taktéž spojili Quirinovo jméno s umbrijským božstvem Vofione vykládanému z *lewdhyo „svobodný člověk“[pozn. 2], jehož starší podoba jména je rekonstruována jako *Lewdhyono, *lewdhyo je příbuzné například latinskému līber „svobodný“, německému Leute „lidé“ nebo českému lidé. Jméno Quirinus také může odpovídat galskému Teutates, odvozovanému od teutā „kmen, lid“.[8]

Mezi další navrhované etymologie patří odvození od jména města Cures, quiris „kopí“ nebo quercus „dub“.[4]

Sabinské božstvo[editovat | editovat zdroj]

Quirinus byl Římany podle podání o založení Říma chápán jako bůh sabinského původu, jehož kult byl přinesen Titem Tatiem, stejně jako jméno quirites. Taktéž je po něm pojmenován římský pahorek Kvirinál, který měli osídlit právě Sabinové, kteří považovali Quirina za svého prapředka a otce zakladatele sabinského města Cures Modia Fabidia.[1][4][9]

Hypotézy[editovat | editovat zdroj]

Quirinus je společně s Jupiterem a Martem členem takzvané archaické triády, později nahrazené triádou kapitolskou: Jupiterem, Juno a Minervou. Podobná trojice byla známa též Umbrijcům kde na se místě Quirina objevuje bůh Vofione Této trojici byli zasvěceni tři flamines maiores – podle ordo sacerdotum stojící nejblíže božskému hned po rex sacrorum.[1]

Archaickou triádu vyložil v rámci své trojfunkční hypotézy Georges Dumézil a Quirina určil jako božstvo funkce třetí spjaté se zemědělstvím, plodností a obecně civilním životem. Na podporu svého názoru zmiňuje povinnosti Quirinova flamena:

Mars ve stavu zuřivosti se nazývá Gradiuus; pokud je klidný Quirinus.

„Quirinus je Mars, který bdí nad mírem a má svůj chrám uvnitř Říma; neboť válečný Mars měl svůj chrám mimo Řím.

Vergilius, Aeneida, I, 292, VI, 859
  • oběť psa o Robigaliích 25. dubna odvracejí rez od obilných klasů, podle Ovidia přenášejíc ji na zbraně
  • oběť na podzemním oltáři při Consualiích 21. srpna Consuovi, bohu zrna uloženého do zásoby
  • oběť při Larentaliích 23. prosince zasvěcených Larentii. Oslava svátku měla zajistit růst ozimu a Larentia je často ztotožňovaná s chrámovou prostitutkou která svůj velký majetek odkázala římskému lidu.[1][4]

Dále pak uvádí:

  • vlastní Quirinův svátek Quirinalia 17. února připadal na závěr Fornacalií, svátků pražení zrna
  • byl spojován s Ops, zemědělskou bohyní hojnosti. Podle jednoho z dobových nápisů figuroval během Volcanalií 23. srpna s Ops jako ochránce města, pravděpodobně před požáry.
  • po bitvě na řece Allia roku 390 př. n. l. byl zakopáním posvátných pignora imperii pověřen Quirinův kněz aby je tak ochránil před blížícími se Galy.[1]

Dumézil tak vykládá Quirina jako božstvo spojené se zrnem a bohatstvím, blízké zemědělsko-chtonickým božstvům. V jiných indoevropských panteonech by mu podle této hypotézy odpovídal galský Teutatis, severský Frey nebo védští Ašvinové. Quirinovu pozici reprezentanta třetí funkce mohli v různých římských triádách podle Dumézilova názoru zaujímat také Ops, Flora a Venuše.[1]

Dumézil taktéž odmítá chápání Quirina jako sabinského božstva, toto podání vykládá jako důsledek toho že třetí funkce byla v historizovaných mytických dějinách Říma ztotožněna se Sabiny. Splývání Quirina a Marta vysvětluje proměnou quirites v milites během válečného stavu a celkovým římským pojetím míru při kterém je stále zvažována eventualita války. Poukazuje na povinnost flamena Portunalis, kněze boha bran Portuna, promazávat posvátné Quirinovi zbraně – tedy udržováním zbraní i když se jich zrovna neužívá.[1]

Kultovní místa[editovat | editovat zdroj]

Nejstarší Quirinova svatyně - sacellum stála na Kvirinálu v blízkosti Porta Quirinalis, později taktéž na Kvirinálu vznikl Quirinův chrám, není však jasné zda na stejném místě. Chrám byl zaslíben Luciem Papiriem Cursorem v roce 325 př. n. l. a zasvěcen roku 293 př. n. l. jeho synem. Podle pozdějšího podání z doby kdy byl Quirinus ztotožněn s Romulem jej postavil bájný Proculus Julius na příkaz samotného Romula, který se mu zjevil brzy po svém zmizení. Před chrámem stály dvě myrty zvané patricia a plebeia, první prospívala když senát byl mocný, druhá během společenských bouří. V roce 206 př. n. l. a 49 př. n. l. byl chrám zasažen bleskem a poté musel opraven senátem, který do něj v roce 45 př. n. l. umístil sochu Caesara jako „nepřemožitelného boha“. V roce 16 př. n. l. byly opravy dokončeny Augustem.[6]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Hvězdička v historické lingvistice označuje slovo, které není doloženo, ale je rekonstruováno na základě slov doložených. Taktéž zapisovanáno jako *wiHrós či *wiro-. Jaký foném byl vyslovován namísto znaku hx či H je nejasné, jisté je pouze to šlo o jednu z laryngál, mezi které může patřit například neznělá glotální frikativa (neznělé [h] jako v anglickém home) nebo neznělá velární frikativa (české [ch]). Viz laryngální teorie.
  2. přesná podoba jména je neznámá, podoba Vofione je v dativu

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h DUMÉZIL, Georges. Mýty a bohové Indoevropanů. Praha: OIKOMENH, 1997. ISBN 80-86005-25-9. S. 112-119. 
  2. a b c Encyclopædia Britannica - Quirinus [online]. [cit. 2018-12-09]. Dostupné online. 
  3. Livius.org - Janus [online]. [cit. 2018-12-09]. Dostupné online. 
  4. a b c d NEŠKUDLA, Bořek. Encyklopedie bohů a mýtů starověkého Říma a Apeninského poloostrova. Praha: Libri, 2004. ISBN 80-7277-264-3. S. 83, 163-164. 
  5. FORSYTHE, Gary. A Critical History of Early Rome: From Prehistory to the First Punic Wars. [s.l.]: University of California Press, 2006. ISBN 978-0520249912. S. 145. 
  6. a b BALL PLATNER, Samuel. A Topographical Dictionary of Ancient Rome - Sacellum et Aedes Quirini [online]. Oxford University Press, 1929 [cit. 2018-12-09]. Dostupné online. 
  7. MALLORY, James Patrick; ADAMS, Douglas Quentin. The Oxford Introduction to Proto-Indo-European and the Proto-Indo-European World. Oxford: OUP Oxford, 2006. ISBN 978-0199296682. S. 520. 
  8. PUHVEL, Jaan. Srovnávací mytologie. Praha: Lidové noviny, 1997. ISBN 80-7106-177-8. S. 179, 199. 
  9. Theodora.com - Quirinus [online]. [cit. 2018-12-09]. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]