Polapená nevěra (opera)
| Polapená nevěra | |
|---|---|
| Žánr | operní fraška |
| Skladatel | Otmar Mácha |
| Libretista | Otmar Mácha |
| Počet dějství | 1 (5) |
| Originální jazyk | čeština |
| Literární předloha | Anonym: Polapená nevěra (1608) |
| Datum vzniku | 1956–1957 |
| Premiéra | 21. listopadu 1958, Praha, D 34 |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Polapená nevěra je první opera o jednom dějství v pěti výstupech (autor ji označuje jako „operní fraška o pěti dějstvích s epilogem a prologem“, zmínka o pěti dějstvích je však ironická[1]) českého skladatele Otmara Máchy. Jako libreto skladatel použil s minimálními úpravami text anonymní staročeské frašky Polapená nevěra, která vyšla tiskem roku 1608. Opera vznikla v letech 1956–1957 a poprvé byla uvedena v divadle D 34 (vedeném Máchovým vzorem[2] Emilem Františkem Burianem) poprvé 21. listopadu 1958. Tuto první inscenaci dirigoval Vlastimil Pinkas a režírovala Libuše Čechová.[3][4]
Vznik, charakteristika a historie[editovat | editovat zdroj]
Otmar Mácha se k této opeře obrátil po dokončení a provedení svého prvního závažného díla, oratoria Odkaz Jana Ámose Komenského (1955). I v Polapené nevěře tak zůstal v prostředí přelomu baroka a renesance a s odstupem a ironií v ní využívá stylizaci hudby těchto historických slohů; řadí se tak do hudebního neoklasicismu. Mácha využívá nezměněný původní text s lidově drsným jazykem i humorem a rychle plynoucími dialogy, jejž zhudebnil s velkým pochopením a zdůraznil jeho parodické rysy. Historizující a humorný efekt libreta doplňuje z hudební stránky například úmyslně chybná deklamace (s hudebními přízvuky nespadající v jedno s přízvuky slovními a větnými) i neočekávané a bizarně umístěné hudební ornamenty (melismata, koloratury): například milenec ve chvíli útěku spustí dlouhou koloraturní árii Jáť se musím v holubi stříleti!, čímž se ovšem zdrží natolik, že je přistižen. Ladislav Šíp charakterizuje hudební styl Polapené nevěry slovy „rafinovaná primitivnost“.[5][4][1]
Polapená nevěra je psána pouze pro čtyři sólisty a komorně obsazený orchestr, přes zdánlivou jednoduchost a lehkost jsou však vokální i instrumentální party značně náročné.[5] Inscenace trvá asi 35 minut.[6]
Brzy po první inscenaci v D 34 následovala inscenace ve Slezském divadle Zdeňka Nejedlého v Opavě (1959), a to v kombinaci se Žvanivým slimejšem Jiřího Pauera.[7] Poté ji uvedlo roku 1964 Operní studio AMU na scéně Hudebního divadla v Nuslích, a to spolu s aktovkou Giacoma Pucciniho Gianni Schicchi.[8] Později ji uvedlo divadlo v Ústí nad Labem, a to nejprve roku 1983 v kombinaci s Pauerovým Žvanivým slimejšem,[9] v roce 1987 pak v obnovené premiéře v kombinaci s Ženitbou Bohuslava Martinů.[10] V roce 1989 ji uvedla Komorní opera Praha.[1] Vedle toho byla provedena roku 1966 v divadle v Pforzheimu.[1]
Osoby[editovat | editovat zdroj]
- Kupec – bas
- Dorota, jeho žena – soprán
- Asotus, frejíř – tenor
- Marta, děvečka – soprán
- Musikus – němá role (hráč na píšťalu a bubínek)
Instrumentace[editovat | editovat zdroj]
2 flétny, 2 hoboje, 2 klarinety, 2 fagoty; 2 trubky, 2 pozouny; tympán, bicí souprava; smyčce.[11]
Děj opery[editovat | editovat zdroj]
Skupina komediantů se představuje obecenstvu a uctivě žádá o laskavou přízeň: hodlá mu sehrát komedii o polapené nevěře.
Starý kupec odjíždí a loučí se se svou mladou chotí Dorotou. Kupcová sice naoko roní slzy nad jeho odjezdem, jakmile však manžel vytáhne paty z domu, hodlá si užít: „co stařec zamešká, s mladým nahradím“. Brzy je to její mladý milenec Asotus, ochoten vyhovět jejím milostným potřebám, nejdříve se však nechá hostit tučnou krmí.
Kupec ale pojal podezření a vrátil se, aby ověřil věrnost své manželky. Přijde tedy zpět a bouchá hlasitě na dveře. Z toho, že mu manželka nejde otevřít, si zpočátku nic zvláštního nedělá a vysvětluje si to jejím tvrdým spánkem. Vevnitř zatím děvečka Marta tropí poplach, a zatímco paní Dorota nechce v manželův návrat uvěřit, služka přinejmenším schová milence pod necky.
Ale když se kupec konečně dostane dovnitř, netrvá mu dlouho a ukrytého Asota objeví. Následuje všeobecný zmatek, v němž se jeho láteření mísí s lamentováním manželky, stížnostmi milence a brebentěním služky, nakonec však musí kupec stoicky uznat, že kdo si vezme mnohem mladší ženu, nemůže nic jiného než nevěru čekat: „že v kterém manželství není rovnosti, že tu nemůž býti ani svornosti“.
Zpěváci-herci se po tomto mravním ponaučení loučí se svým obecenstvem a snažně ho prosí o štědrost vůči chudým umělcům.
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b c d HOSTOMSKÁ, Anna. Průvodce operní tvorbou. 10. vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda–Libertas, 1993. 688 s. ISBN 80-205-0344-7. S. 633.
- ↑ KULIJEVIČOVÁ, Marie. Ještě něco chci (rozhovor s Otmarem Máchou) [online]. Petr Jedínák [cit. 2013-12-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-12-20.
- ↑ JANOTA, Dalibor; KUČERA, Jan P. Malá encyklopedie české opery. Praha, Litomyšl: Paseka, 1999. ISBN 80-7185-236-8. S. 217.
- ↑ a b TROJAN, Jan. Dějiny opery. Praha a Litomyšl: Paseka, 2001. ISBN 80-7185-348-8. S. 447.
- ↑ a b ŠÍP, Ladislav. Česká opera a její tvůrci. Praha: Supraphon, n. p., 1983. 400 s. Kapitola Otmar Mácha, s. 324.
- ↑ Mácha Otmar [online]. Praha: musica.cz [cit. 2013-12-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-12-24.
- ↑ Virtuální studovna – Databáze inscenací – Polapená nevěra [online]. Praha: Divadelní ústav [cit. 2013-12-19]. Dostupné online.
- ↑ Virtuální studovna – Databáze inscenací – Polapená nevěra [online]. Praha: Divadelní ústav [cit. 2013-12-19]. Dostupné online.
- ↑ Virtuální studovna – Databáze inscenací – Polapená nevěra [online]. Praha: Divadelní ústav [cit. 2013-12-19]. Dostupné online.
- ↑ Virtuální studovna – Databáze inscenací – Polapená nevěra [online]. Praha: Divadelní ústav [cit. 2013-12-19]. Dostupné online.
- ↑ Otmar Mácha: Polapená nevěra [online]. Praha: Dilia [cit. 2013-12-21]. Dostupné online.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- ŠÍP, Ladislav. Česká opera a její tvůrci. Praha: Supraphon, n. p., 1983. 400 s. Kapitola Otmar Mácha, s. 324–325.
- JANOTA, Dalibor; KUČERA, Jan P. Malá encyklopedie české opery. Praha, Litomyšl: Paseka, 1999. ISBN 80-7185-236-8. S. 217.
- HOSTOMSKÁ, Anna a kol. Opera – Průvodce operní tvorbou. 11. vyd. Praha: NS Svoboda, 2018. 1466 s. ISBN 978-80-205-0637-5. S. 1020–1021.