Pavel Suchoj

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Pavel Osipovič Suchoj
Pavel Sukhoi 2020 stamp of Belarus.jpg
Narození10.jul. / 22. července 1895greg. nebo 22. července 1895
Hlybokaje
Úmrtí15. září 1975 (ve věku 80 let)
Moskva
Místo pohřbeníNovoděvičí hřbitov
Alma materLomonosovova univerzita (1914–1915)
Moskevská státní technická univerzita
Povoláníletecký inženýr a vynálezce
ZaměstnavateléSuchoj
Tupolev
CAGI
OceněníŘád rudé hvězdy (1933)
Řád čestného odznaku (1936)
Řád rudého praporu práce (1938)
Stalinova cena 1. třídy (1943)
Leninův řád (1945)
… více na Wikidatech
Funkceposlanec Nejvyššího sovětu SSSR
PodpisPavel Osipovič Suchoj – podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Pavel Osipovič Suchoj (rusky Па́вел О́сипович Сухо́й, bělorusky Па́вел Во́сіпавіч Сухі́, 10. červencejul./ 22. července 1895greg., Hlybokaje15. září 1975, Moskva) byl běloruský a sovětský letecký konstruktér. Byl jedním z prvních konstruktérů letadel proudových, nadzvukových a těch se šípovitými a delta křídly. Navrhoval letouny dálkové, bombardovací, bitevní i stíhací. K nejslavnějším patří Su-7 a Su-9.[1] Za svůj život navrhl více než 50 letadlových konstrukcí, z toho se asi 30 dostalo do výroby.[2]

Život[editovat | editovat zdroj]

Od 20. let 20. století pracoval jako vedoucí inženýr pod vedením Andreje Tupoleva v moskevském Ústředním ústavu aerodynamiky (CAGI). Již zde navrhl několik bombardérů a stíhaček.

V září 1939 sovětská vláda Suchoje jmenovala do čela nové experimentální konstrukční kanceláře (OKB) při závodě v Charkově (nyní na Ukrajině). Zde navrhl letoun Su-6. Šlo o prototyp, který nikdy nešel do výroby. Na konci druhé světové války sovětský vůdce Josif Stalin pověřil Suchoje vytvořením nové generace bojových stíhaček. Suchoj přišel s návrhem letounu Su-9, ale kvůli Stalinovu názoru, že návrh je příliš podobný německé Me 262, ani Su-9 nešel do výroby. Nespokojený Stalin nakonec v listopadu 1949 konstrukční kancelář OKB zavřel a Suchojův tým se stal pododdělením Tupolevovy konstrukční kanceláře v Moskvě.

Po Stalinově smrti v roce 1953 sovětská vláda dovolila Suchojovi obnovit samostatnou konstrukční kancelář, a to v závodě 1 v Kujbyševu (dnes Samara) a později v závodě 51 v Moskvě. V roce 1954 byla jeho organizace přejmenována na OKB-51. Právě to byl základ dnešní slavné firmy Suchoj.

V OKB-51 Suchoj postavil řadu nových nadzvukových letadel, hlavními typy, které se lišily zejména v uspořádání křídel, byly proudový taktický bombardér Su-7 z roku 1955 se šípovitými křídly (NATO mu udělilo kódové označení "Fitter") a proudový stíhací letoun Su-9 s trojúhelníkovými (delta) křídly (šlo o jiný typ než Su-9 z válečných let). Základem obou strojů byl motor AL-7F s přídavným spalováním, který se vyvíjel v továrně, jejíž šéfem byl Archip Ljulka. Su-7 byl ideální pro manévry v nižších letových hladinách, naopak Su-9 měl nejlepší výkon ve velkých výškách.

Tyto dva letouny byly v průběhu let upravovány a v obrovských počtech zařazovány do vzdušných sil SSSR a v případě Su-7 i dalších zemí Varšavské smlouvy.

Suchojova kancelář vždy soupeřila s kanceláří MiG. Nikdy se jí ovšem nepodařilo MiG sesadit z trůnu sovětské "jedničky". Tak je tomu na ruském trhu dodnes.

Stejně jako ostatní sovětští konstruktéři v oblasti letectví, Suchoj přijal koncepci kumulativního rozvoje, nikoliv velkých technologických skoků, proto namísto nových letounů vylepšoval ty staré, nicméně například jedna z jeho posledních verzí Su-9 – Su-15 – má s původním strojem již jen málo společného.

Krátce po Suchojově smrti v roce 1975 bylo jeho jméno přidáno do názvu konstrukční kanceláře (OKB Suchoj). Ta pokračovala v Suchojově díle, k jejím nejuznávanějším produktům patřil Su-27 z roku 1977, letoun dlouhého doletu ceněný pro svou univerzálnost i výkonnost, kterou potvrdil několika světovými rekordy v dosažené nadmořské výšce i vzletové rychlosti. Dnes je kancelář OKB imeni P.O. Suchoj součástí obřího státem vlastněného průmyslového komplexu AVPK Suchoj. V posledních letech se obrací stále více k sektoru civilních letadel.[3]

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

V letech 1958–1974 byl poslancem Nejvyššího Sovětu SSSR.

Získal řadu státních vyznamenání: Stalinova cena (1943), Hrdina socialistické práce (1957), Leninova cena (1968), Státní cena (1975), Tři Leninovy řády (1945, 1957, 1975), Tupolevova zlatá medaile (1975) aj.

V běloruském městě Homel se dnes po Pavlu Suchojovi jmenuje technická univerzita (Гомельскі дзяржаўны тэхнічны ўніверсітэт імя П. В. Сухога).[4]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]