Přeskočit na obsah

Paul Delaroche

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Paul Delaroche
Autoportrét
Autoportrét
Rodné jménoPaul Hippolyte Delaroche
Narození17. července 1797
Paříž
Francouzské království
Úmrtí4. listopadu 1856 (ve věku 59 let)
Paříž
Druhé Francouzské císařství
Místo pohřbeníHřbitov Montmartre
Alma materNárodní vysoká škola krásných umění
Povolánímalíř
Manžel(ka)Louise Vernetová
PříbuzníJules Delaroche (bratr)
Hnutíakademický realismus
Významná dílaPoprava Lady Jane Greyové
Bonaparte franchissant les Alpes
Charles Ier insulté par les soldats de Cromwell
L'Assassinat du duc de Guise (Delaroche)
Oceněnídůstojník Řádu čestné legie (1834)
Řád za zásluhy v oblasti umění a věd
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hippolyte Delaroche (17. července 1797, Paříž4. listopadu 1856, tamtéž), známý pod jménem a signaturou svých děl Paul Delaroche, byl francouzský malíř historií, žánrů a portrétista, čelný představitel francouzského akademického realismu.

Život a dílo

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se jako Hippolyte do bohaté rodiny urozeného původu, jeho otec Grégoire-Hippolyte de la Roche (1761-1839) byl znalcem umění a obchodníkem s obrazy. Paul se učil malbě nejdříve u Louise Étienna Wateleta, poté studoval malířství u Napoleonova dvorního malíře Antoine-Jeana Grose, zatímco jeho starší bratr Jules Delaroche (1795-1849) se malbě učil u druhého dvorního mistra,Jacquese-Louise Davida..

  • Jošeba ukrývá malého Jóaše v domě Hospodinově - první obraz vystavený na Salónu v Paříži v roce 1822 ihned upoutal pozornost malířů i veřejnosti. Delaroche se brzy spřátelil s Théodorem Géricaultem a Eugènem Delacroixem. Všeobecně ho proslavil Salón v roce 1824, kde vystavil obrazy:
  • Svatý Vincenc z Pauly za přítomnosti krále Ludvíka XIII. káže nalezencům
  • Johanka z Arku ve vězení s kardinálem z Wincesteru

Tematikou jeho obrazů byly zejména historické výjevy z antického Říma, z francouzských a anglických dějin a slavné historické osobnosti. K nejznámějším patří

  • Smrt královny Alžběty I. (1828), Louvre
  • Uvěznění synů krále Eduarda IV. (tj. prince Eduarda V. a jeho bratra Richarda, vévody z Shrewsbury v Toweru, kde byli oba zavražděni 1830
  • Poprava Lady Jane Greyové, 1833
  • Vražda lotrinského vévody Jindřicha I. roku 1588 na zámku v Blois (1834), Musée Condé Chantilly
  • Dvě podobizny Napoleona Bonaparta, žánrová scéna Napoleon při přechodu Alp.
  • Kardinál Richelieu převáží své vězně přes Rhônu
  • Smrt kardinála Mazarina
  • Král Karel I. napadený Cromwellovými vojáky
  • Cromwell otevírá rakev s mrtvolou krále Karla I.

V roce 1832 byl Delaroche přijat jako nejmladší člen do Institutu de France' a krátce poté byl jmenován profesorem na pařížské Akademii.

V letech 1838 a 1843 navštívil Itálii, v době, kdy byl jeho tchán Horace Vernet ředitelem Francouzské akademie v Římě.

Na polokruhvovou stěnu auditoria školní auly, kde učil, vymaloval:

  • Hemicyklus krásných umění- panoramatickou scénu s trojicí scén, výjevů s nejvýznamnějšími výtvarnými umělci historie; vytvořil je voskovou technikou (analogickoui enkaustice) v aule budovy Akademie výtvarných umění v Paříži; ze tří obrazů se v původním stavu dochoval pouze prostřední: zasedání antických řeckých malířů, sochařů a múz na polokruhovém stolci (hemicyklu); vlevo sedí Iktinos, uprostřed Apellés a vpravo Feidias, 18411842; na druhé straně byli vyoobrazení umělci doby středověku a renesance a na třetí ti pozdější; celý cyklus se dochoval v replice vytvořené Delarochovým žákem.
Pokušení svatého Antonína, Wallaceova sbírka, Londýn

V průběhu let se Delaroche proslavil jako malíř patetických historických scén s veristickou přesností zobrazených tváří, prostředí i materiálů, také jako iniciátor „historické anekdoty“, žánru s dokumentární přesvdčivostí zachyceného dramatického okamžiku popsané události. Vyhledávaný byl rovněž pro introspektivní charakteristiku portrétovaných osob. Patřil k nejslavnějším francouzským malířům své doby, tvůrcům "akademismu", který dokonale odpovídal ideálu uměleckého hnutí „zlaté střední cesty“ červencové monarchie a druhého císařství ve Francii. Oficiální polohu jeho malby porušují některá privatissima, která dokreslují jeho všestrannost. Patří k nim emocionální olejomalba Pokušení svatého Antonína, stejně jako několik litografiií, uveřejněných v časopisech.

Tento směr historické malby se stal určujícím pro výuku na malířských akademiích v Evropě a postupně brzdou pokroku. Po nástupu avantgardního umění 20. století byla Delarochova plátna a jeho následovníků odmítána a z galerií přesouvána do depozitářů. Teprve po nástupu postmodernismu a všeobecně kolem roku 2000 byl akademismus znovu oceněn a vrácen do expozic (například v Muzeu Orsay v Paříži).

V jeho ateliéru absolvovali kurs malířství například fotografové Roger Fenton, Gustave Le Gray nebo Charles Nègre. Charlese Nègreho dokonce nabádal k tomu, aby své snímky využíval jako předlohu při malbě. Jeho žáky byli malíři Friedrich Bouterwek, Eugène-Ferdinand Buttura, Charles-François Daubigny, Félix Hullin de Boischevalier, Paul Auguste Coutan, Jean-Léon Gérôme, Jacques-Émile Lafon, Eugène Lejeune, Jean-François Millet, François Tabar, Jean-Baptiste-Ange Tissier, Pierre-Édouard Frère, Édouard van Marcke, Edward Armitage a Adolphe Yvon.

Obdivovali ho také čeští malíři následující generace, především Václav Brožík a Vojtěch Hynais.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Paul Delaroche na francouzské Wikipedii.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]