Antoine-Jean Gros

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Antoine-Jean Gros
Gros Portrait à l'âge de vingt ans (RO 109).jpg
Narození16. března 1771
Paříž
Úmrtí25. června 1835 (ve věku 64 let), 26. června 1835 (ve věku 64 let) nebo 1835 (ve věku 63–64 let)
Meudon
Příčina úmrtíutonutí
Místo pohřbeníHřbitov Père-Lachaise
Alma materCollège des Quatre-Nations
Národní vysoká škola krásných umění
Pařížská univerzita
Povolánímalíř a umělec
Oceněnírytíř Řádu sv. Michala (1819)
důstojník Řádu čestné legie (1828)
Manžel(ka)Augustine Dufresne
RodičeJean-Antoine Gros a Pierrette-Madeleine-Cécile Durand
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Antoine-Jean Gros (16. března 1771 Paříž25. června 1835 Meudon) byl francouzský malíř portrétů, bitevních a mytologických scén období klasicismu a preromantismu. Proslavil se jako dvorní malíř Napoleona Bonaparta a byl povýšen do šlechtického stavu. Stal se vzorem pro následující generaci francouzských malířů romantismu, Théodora Géricaulta a Eugèna Delacroixe.

Život[editovat | editovat zdroj]

Napoleon v bitvě na Arcolském mostě, 1796
Napoleon jako první konzul, 1801
Napoleon navštěvuje oběti moru v Jaffě, 1804
Napoleon v bitvě u Jílového, 1807
Napoleon u pyramid v roce 1798, 1810
Poručík Charles Legrand, asi 1810

Gros se narodil v Paříži jako syn Jeana-Antoina Grose (1745–1831), malíře miniatur, rytce, obchodníka s uměním a sběratele umění z Toulouse, a malířky Pierrette-Madeleine-Cécile Durandové (1745–1831), sestry malíře miniatur a kreslíře Antoina Duranda. Od šesti let se učil malovat a kreslit pod vedením svého otce i matky a kopírovat obrázky z otcovy sbírky. V roce 1785 se stal žákem Jacquesa Louise Davida, který mu dal dobrý řemeslný základ, naučil ho svému stylu a ovlivnil ho svými náměty, ale Grose vždy zajímala především dynamika vyobrazených postav a barevnost. Pokračoval ve studiu na Královské akademii umění. Po otcově bankrotu a smrti a po svém neúspěchu v soutěži o římské stipendium začal malovat portréty, aby se uživil. S Davidovou pomocí roku 1793 odcestoval na studijní pobyt do Itálie, kde se věnoval zejména studiu benátských mistrů a Petra Pavla Rubense.[1] Od nich převzal kolorit a uvolněný rukopis malby.

V roce 1796 se seznámil s tehdy mladým generálem Napoleonem Bonapartem, namaloval jeho heroický portrét, jak zvedá trikolóru v bitvě o Arcolský most. Napoleon si Grose oblíbil a jmenoval ho dvorním malířem. Gros namaloval na oslavu Napoleona pět monumentálních velkoformátových scén, portrétoval také členy jeho rodiny. Grosovy obrazy byly v tomto vrcholném stylovém období ceněny jako opak tehdy slavného Anna Louise Girodeta, který maloval takřka ledově strnulé, tvarově dokonalé, ale studené akty v Correggiově stylu. Většinou však nedosahoval kvalit slavného klasicistního portrétisty Jeana Augusta Dominiqua Ingrese.

Po návratu vlády Bourbonů se Gros pokusil znovu stát dvorním malířem, když roku 1817 portrétoval Ludvíka XVIII. a roku 1819 namaloval dramatickou scénu Nalodění vévodkyně z Angouleme v Pouillacu, na níž zachytil Marii Terezii Bourbonskou, dceru Ludvíka XVI. a Marie Antoinetty, a ministra de Montmorencyho na útěku před davem revolucionářů. Zůstal však bonapartistou a styl své malby obrátil zpět k Davidově škole klasicismu, v níž vyučoval po odchodu Jeana Louise Davida do exilu.

Svými pozdními obrazy gros zažíval mnohé neúspěchy, i když stále dostával velké zakázky. V letech 1824-1826 namaloval fresku v kupoli Panteonu. Při freskové výzdobě stropů galerie Karla X. v Louvru v letech 1824-1826 se musel vyrovnat s konkurencí J. D. Ingrese a Hoirace Verneta. Triumfy romantiků Théodora Géricaulta a Eugèna Delacroixe v žánru epických scén a jezdeckých portrétů kontrastovaly s úrovní jeho posledních obrazů. Když roku 1835 na Pařížském salónu vystavil obraz Heraklés a Diomeda a sklidil za něj kritiku, znamenalo to jeho definitivní pád.

Gros spáchal sebevraždu skokem do Seiny v roce 1835. V dopise na rozloučenou napsal, že je unaven životem a zrazen posledními zálibami, které jej činily snesitelným, a proto se rozhodl s ním skončit.[2] Zemřel bez dědiců, obrazy z jeho ateliéru byly vzápětí rozprodány a několik jich zůstává nezvěstných.

Hlavní díla[editovat | editovat zdroj]

  • Portrét paní Pasteurové, 1795-1796
  • Napoleon pozvedá trikolóru v bitvě u Arcolského mostu, 1796 (čtyři verze)
  • Bitva o Nazaret, 1801, Musée des beaux Arts, Nantes
  • Napoleon jako první konzul, 1801-1802, Muzeum Řádu Čestné legie, Paříž
  • Napoleon navštěvuje Jaffě nemocné morem , 1801–1804; Louvre
  • Svěcení vojenských praporů před katedrálou Notre Dame, 1805; Musée Carnavalet, Paříž
  • Bitva u Abúkiru 1. srpna 1798, 1806 (3 verze)
  • Napoleon v bitvě u Jílového, 1807
  • Napoleon u pyramid, před bitvouu Káhiry roku 1798, 1807; Louvre; (bojoval proti Mamlúkům, které vedl Murad Bej)
  • Poručík Charles Legrand, asi 1810
  • Apoteóza svaté Jenovéfy, freska v kupoli Panteonu v Paříži, 1811
  • Marie Terezie Bourbonská jako francouzská královna, 1816, Versailles
  • Ludvík XVIII. jako francouzský král, 1817, Versailles
  • Nalodění Marie Terezie Bourbonské, vévodkyně z Angouleme, v Pouillacu, 1819
  • Bakchus a Ariadna, 1822, Kanadská národní galerie, Ottawa
  • David hraje Saulovi na harfu, 1822
  • Heraklés a Diomeda, 1835
Portrét Antoina-Jeana Grose od Françoise Gérarda

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Antoine-Jean Gros v Getty.edu
  2. Delécluze, 1855, s. 301

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Étienne Jean Delécluze:Louis David, son école et son temps. Paris : Didier 1855; reprint Paris 1983, ISBN 2-86589-009-0, dostupné online
  • J. Tripier Le Franc: L'Histoire de la vie et de la mort du baron Gros, le grand peintre, Paris 1880, online

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]