Antoine-Jean Gros

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Antoine-Jean Gros
Gros Portrait à l'âge de vingt ans (RO 109).jpg
Narození16. března 1771 nebo 1771
Paříž
Úmrtí25. června 1835, 26. června 1835 nebo 1835 (ve věku 63–64 let)
Meudon
Příčina úmrtíutonutí
Místo pohřbeníHřbitov Père-Lachaise
Alma materCollège des Quatre-Nations
Národní vysoká škola krásných umění
Pařížská univerzita
Povolánímalíř a umělec
Oceněnírytíř Řádu sv. Michala (1819)
důstojník Řádu čestné legie (1828)
Manžel(ka)Augustine Dufresne
RodičeJean-Antoine Gros a Pierrette-Madeleine-Cécile Durand
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Antoine-Jean Gros (16. března 1771 Paříž25. června 1835 Meudon) byl francouzský malíř portrétů, bitevních a mytologických scén období klasicismu a preromantismu. Proslavil se jako dvorní malíř Napoleona Bonaparta a byl povýšen do šlechtického stavu. Stal se vzorem pro následující generaci francouzských malířů romantismu, Théodora Géricaulta a Eugèna Delacroixe.

Život[editovat | editovat zdroj]

Napoleon v bitvě na Arcolském mostě, 1796
Napoleon jako první konzul, 1801
Napoleon navštěvuje oběti moru v Jaffě, 1804
Napoleon v bitvě u Jílového, 1807
Napoleon u pyramid v roce 1798, 1810
Poručík Charles Legrand, asi 1810

Gros se narodil v Paříži jako syn Jeana-Antoina Grose (1745–1831), malíře miniatur, rytce, obchodníka s uměním a sběratele umění z Toulouse, a malířky Pierrette-Madeleine-Cécile Durandové (1745–1831), sestry malíře miniatur a kreslíře Antoina Duranda. Od šesti let se učil malovat a kreslit pod vedením svého otce i matky a kopírovat obrázky z otcovy sbírky. V roce 1785 se stal žákem Jacquesa Louise Davida, který mu dal dobrý řemeslný základ, naučil ho svému stylu a ovlivnil ho svými náměty, ale Grose vždy zajímala především dynamika vyobrazených postav a barevnost. Pokračoval ve studiu na Královské akademii umění. Po otcově bankrotu a smrti a po svém neúspěchu v soutěži o římské stipendium začal malovat portréty, aby se uživil. S Davidovou pomocí roku 1793 odcestoval na studijní pobyt do Itálie, kde se věnoval zejména studiu benátských mistrů a Petra Pavla Rubense.[1] Od nich převzal kolorit a uvolněný rukopis malby.

V roce 1796 se seznámil s tehdy mladým generálem Napoleonem Bonapartem, namaloval jeho heroický portrét, jak zvedá trikolóru v bitvě o Arcolský most. Napoleon si Grose oblíbil a jmenoval ho dvorním malířem. Gros namaloval na oslavu Napoleona pět monumentálních velkoformátových scén, portrétoval také členy jeho rodiny. Grosovy obrazy byly v tomto vrcholném stylovém období ceněny jako opak tehdy slavného Anna Louise Girodeta, který maloval takřka ledově strnulé, tvarově dokonalé, ale studené akty v Correggiově stylu. Většinou však nedosahoval kvalit slavného klasicistního portrétisty Jeana Augusta Dominiqua Ingrese.

Po návratu vlády Bourbonů se Gros pokusil znovu stát dvorním malířem, když roku 1817 portrétoval Ludvíka XVIII. a roku 1819 namaloval dramatickou scénu Nalodění vévodkyně z Angouleme v Pouillacu, na níž zachytil Marii Terezii Bourbonskou, dceru Ludvíka XVI. a Marie Antoinetty, a ministra de Montmorencyho na útěku před davem revolucionářů. Zůstal však bonapartistou a styl své malby obrátil zpět k Davidově škole klasicismu, v níž vyučoval po odchodu Jeana Louise Davida do exilu.

Svými pozdními obrazy gros zažíval mnohé neúspěchy, i když stále dostával velké zakázky. V letech 1824-1826 namaloval fresku v kupoli Panteonu. Při freskové výzdobě stropů galerie Karla X. v Louvru v letech 1824-1826 se musel vyrovnat s konkurencí J. D. Ingrese a Hoirace Verneta. Triumfy romantiků Théodora Géricaulta a Eugèna Delacroixe v žánru epických scén a jezdeckých portrétů kontrastovaly s úrovní jeho posledních obrazů. Když roku 1835 na Pařížském salónu vystavil obraz Heraklés a Diomeda a sklidil za něj kritiku, znamenalo to jeho definitivní pád.

Gros spáchal sebevraždu skokem do Seiny v roce 1835. V dopise na rozloučenou napsal, že je unaven životem a zrazen posledními zálibami, které jej činily snesitelným, a proto se rozhodl s ním skončit.[2] Zemřel bez dědiců, obrazy z jeho ateliéru byly vzápětí rozprodány a několik jich zůstává nezvěstných.

Hlavní díla[editovat | editovat zdroj]

  • Portrét paní Pasteurové, 1795-1796
  • Napoleon pozvedá trikolóru v bitvě u Arcolského mostu, 1796 (čtyři verze)
  • Bitva o Nazaret, 1801, Musée des beaux Arts, Nantes
  • Napoleon jako první konzul, 1801-1802, Muzeum Řádu Čestné legie, Paříž
  • Napoleon navštěvuje Jaffě nemocné morem , 1801–1804; Louvre
  • Svěcení vojenských praporů před katedrálou Notre Dame, 1805; Musée Carnavalet, Paříž
  • Bitva u Abúkiru 1. srpna 1798, 1806 (3 verze)
  • Napoleon v bitvě u Jílového, 1807
  • Napoleon u pyramid, před bitvouu Káhiry roku 1798, 1807; Louvre; (bojoval proti Mamlúkům, které vedl Murad Bej)
  • Poručík Charles Legrand, asi 1810
  • Apoteóza svaté Jenovéfy, freska v kupoli Panteonu v Paříži, 1811
  • Marie Terezie Bourbonská jako francouzská královna, 1816, Versailles
  • Ludvík XVIII. jako francouzský král, 1817, Versailles
  • Nalodění Marie Terezie Bourbonské, vévodkyně z Angouleme, v Pouillacu, 1819
  • Bakchus a Ariadna, 1822, Kanadská národní galerie, Ottawa
  • David hraje Saulovi na harfu, 1822
  • Heraklés a Diomeda, 1835
Portrét Antoina-Jeana Grose od Françoise Gérarda

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Antoine-Jean Gros v Getty.edu
  2. Delécluze, 1855, s. 301

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Étienne Jean DelécluzeːLouis David, son école et son temps. Paris ː Didier 1855; reprint Paris 1983, ISBN 2-86589-009-0, dostupné online
  • J. Tripier Le Francː L'Histoire de la vie et de la mort du baron Gros, le grand peintre, Paris 1880, online

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]