Přeskočit na obsah

Oxid manganistý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Oxid manganistý
Obecné
Systematický názevOxid manganistý
Anglický názevManganese(VII) oxide
Německý názevMangan(VII)-oxid
Sumární vzorecMn2O7
Vzhledtmavě červený (v procházejícím světle) nebo tmavě zelený (v rozptýleném světle) olej
Identifikace
Registrační číslo CAS12057-92-0
PubChem13879826
SMILESO=(O=)(O=)MnOMn(=O)(=O)=O
Vlastnosti
Molární hmotnost221,872 g/mol
Teplota tání5,9 °C
Teplota sublimace−10 °C
Teplota rozkladu55 °C
70–95 °C (explozivní rozklad)
Hustota2,396 g/cm3 (20 °C)
Rozpustnost ve voděrozpouští se a za horka reaguje na HMnO4
Rozpustnost v polárních
rozpouštědlech
kyselina sírová
Relativní permitivita εr3,28 (20 °C)
Měrný elektrický odpor2,5×106 Ώm
Struktura
Krystalová strukturajednoklonná
Termodynamické vlastnosti
Standardní slučovací entalpie ΔHf°−728,9 kJ/mol
Bezpečnost
Výbušný
Výbušný (E)
Oxidující
Oxidující (O)
Žíravý
Žíravý (C)
Není-li uvedeno jinak, jsou použity
jednotky SI a STP (25 °C, 100 kPa).

Některá data mohou pocházet z datové položky.

Oxid manganistý (Mn2O7) je jedním z oxidů manganu. Oxidační číslo manganu ve sloučenině je sedm. Je anhydridem kyseliny manganisté.

Je to jediný oxid kovového prvku, který je za normální teploty kapalný. Je to nestálá vysoce reaktivní olejovitá kapalina.[1] Její příprava a izolace je obtížná. Byla popsána poprvé roku 1860.[2]

Základní vlastnosti

[editovat | editovat zdroj]

Sloučenina se jeví zelená v odraženém světle a červená ve světle prošlém. Je rozpustná v chloridu uhličitém, taje při 5,9 °C, a sublimuje při −10 °C. Tyto vlastnosti naznačují, že látka má nepolární molekulární strukturu. Molekula se skládá z dvojice tetraedrů spojených přes jeden vrchol. Kyslíkové atomy jsou umístěny ve vrcholech tetraedrů přičemž manganové atomy leží uprostřed každého z nich. Vazby lze vyjádřit vzorcem O3Mn-O-MnO3. Délka terminální vazby Mn-O je 1,585 Å a pro můstkový atom kyslíku pak 1,77 Å od obou atomů Mn. Úhel Mn-O-Mn je 120.7°.[3]

Příprava a reakce

[editovat | editovat zdroj]

Mn2O7 vzniká jako olejovitá kapalina po přidání studené koncentrované kyseliny sírové k manganistanu draselnému. Reakcí z počátku vzniká kyselina manganistá, HMnO4 (též popisována vzorcem HOMnO3), která spontánně dehydratuje za vzniku svého anhydridu, Mn2O7.

2 KMnO4 + 2 H2SO4 → Mn2O7 + H2O + 2 KHSO4

Mn2O7 může dále reagovat s kyselinou sírovou za vzniku kationtu MnO3+, který je isoelektronový s oxidem chromovým:

Mn2O7 + 2 H2SO4 → (MnO3)+(HSO4) + H2O

Mn2O7 se pozvolna rozkládá již při pokojové teplotě, explosivně pak při teplotě nad 70 °C. Exploze může být též iniciována stopovým množstvím organických látek.[1] Jako produkty rozkladu vznikají oxid manganičitý a kyslík.[1][4] Jako vedlejší produkt vzniká též ozón, který propůjčuje této sloučenině ostrý zápach.

Likvidace látky

[editovat | editovat zdroj]

Jelikož se jedná o velice reaktivní substanci, přičemž po sebemenším kontaktu s organickou hmotou může dojít k agresivní deflagraci, je nutné její zbytky či všechny odpady, jež jsou touto látkou znečištěné po využití pro daný účel zlikvidovat. To je jednoduše provedeno smísením látky s vodou. Oxid okamžitě reaguje za vzniku kyseliny manganisté. Tato reakce je provázena změnou barvy ze zelené na fialovou, není zvláště agresivní. Kyselina manganistá, byť je méně nebezpečná než původní oxid, je stále velmi silná kyselina se silnými oxidativními vlastnostmi. Nejlepším postupem se poté jeví být jednoduše nechat tento roztok stát několik dní na místě s přístupem slunečního světla, přičemž postupně dojde ke spontánnímu rozpadu této kyseliny na oxid manganičitý, vodu a kyslík. Výsledný roztok je pak již relativně bezpečný.

  1. a b c GREENWOOD, Norman Neill. Chemie prvků. Sv. 2.. 1. vyd. vyd. Praha: Informatorium 793 s., 1 příl s. ISBN 80-85427-38-9, ISBN 978-80-85427-38-7. S. 1293–1294. 
  2. Aschoff, H. Ann. Phys. Chem. Ser. 2 volume 111 (1860) page 217 and page 224.
  3. Simon, A.; Dronskowski, R.; Krebs, B.; Hettich, B. "Die Kristallstruktur von Mn2O7" Angewandte Chemie 1987, volume 99, pages 160 - 161.
  4. Holleman, A. F.; Wiberg, E. „Inorganic Chemistry“ Academic Press: San Diego, 2001. ISBN 0-12-352651-5.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • VOHLÍDAL, Jiří; ŠTULÍK, Karel; JULÁK, Alois. Chemické a analytické tabulky. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1999. ISBN 80-7169-855-5. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]