Otokar Aleš Kukla

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
PhDr. Otakar Aleš Kukla
Portrét, foto Miriam Kubičková
Portrét, foto Miriam Kubičková
Narození 2. května 1931
Polička
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí 2. července 2008 (ve věku 77 let)
Praha
ČeskoČesko Česko
Místo pohřbení Katolický hřbitov v Poličce
Národnost Česká
Alma mater Masarykova univerzita
Povolání kunsthistorik, teoretik umění, historik, publicista a kurátor
Zaměstnavatel Galerie hlavního města Prahy
Nábož. vyznání

Římskokatolické

Pravoslaví
Manžel(ka) Alena Kuklová, roz. Neřoldová
Děti

Miriam Kubičková, roz. Kuklová

David Kukla
Rodiče

Otokar Kukla

Marie Kuklová, roz.Kleinová
Příbuzní Zbyšek Sion (bratranec)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Otakar Aleš Kukla (2. května 1931, Polička2. července 2008, Praha)[1] byl český historik umění, publicista a průkopník ekumenismu.[2]

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Poličce v rodině průmyslového malíře jako jediný syn Otokara Kukly a Marie Kuklové, roz. Kleinové. Dětství prožíval v těžké válečné situaci, která na jeho rodinu doléhala ze všech stran. Otec byl po většinu války vězněn v nacistickém lágru v Terezíně, veškeré příbuzenstvo z matčiny strany zahynulo v Osvětimi. Gymnasium však úspěšně dokončil, po něm hned následovala studia na filosofické fakultě Masarykovy university v Brně obor dějiny umění a estetika. Po studiích se vrátil do rodné Poličky, kde se záhy stal ředitelem Městského muzea a galerie Polička. Od samých počátků svého působení zde se zasazoval o propagaci moderního umění. Tímto směrem proměňoval skladbu pravidelných Východočeských uměleckých salonů, pro Poličku se mu dařilo získávat významné výstavy pod záštitou UNESCO, které jinak putovaly výhradně po evropských metropolích. V první polovině 60. let zde instaloval výstavu Jana Zrzavého s osobní účasti mistra a uspořádal s ním veřejnou besedu. Pro potřeby galerie se pokoušel získat budovu barokní radnice, a současně ji delegovat na galerii krajskou Záměr nevyšel. Tyto a další aktivity až příliš podnikavého Kukly, pokusy o záchranu židovského hřbitova s vzácnou márnici v orientálním stylu nebo židovské modlitebny v Prudičově domě, však spíš ještě více stupňovaly návaly nelibosti stranického aparátu města, posléze i krajskeho výboru, a tak byl Kukla nakonec z města vyhoštěn. Odešel nejprve do Alšovy jihočeské galerie na Hluboké, ale nakonec dostal nabídku v Galerii hlavního města Prahy. Nabídku přijal a v roce 1971 odešel do Prahy s celou rodinou. Ve funkci vedoucího odborného oddělení a zástupce ředitele setrval až do důchodu.Krom odborné prace a textů ovšem v nemenší míře vyvíjel i významnou činnost publikační, které se věnoval až do konce života. Zemřel v červenci 2008. Jeho ostatky jsou uloženy na katolickém hřbitově v Poličce.[2]

Životní dílo[editovat | editovat zdroj]

Jako římskokatolického a po konverzi pravoslavného křesťana s židovskými kořeny po matce jej vždy fascinovaly vztahy mezi náboženstvími, především v rovině teologické. Zaujat mytologiemi starověku, exotickými kulty předkřesťanských národů a mimokřesťanských kultur, protínaly se mu nakonec v osobě Christa Pantokratora.[zdroj?] Byl mu alfou a omegou všeho viditelného i neviditelného, svorníkem i pilířem vesmíru.

Z perspektivy svého domovského zakotvení v židokřesťanském prostředí hledal ve svém osobitém pojetí religionistiky eschatologický směr a cíl dějin. Tento svůj pohled představil posluchačům už v 70. letech zásadní přednáškou, pořádanou pro římskokatolickou farnost v Poličce na Orelské zahradě, nesoucí název „Advent předkřesťanských národů“. Psal množství článků a studií, které publikoval v církevních, teologických či kulturně-politických periodicích. Od Katolických novin, Kostnických jisker, Hlasu pravoslaví, Židovské ročenky, Cyrilometodějského kalendáře, Teologických listů, Anno Domini pro mládež až po Tigridovo Svědectví. Formu pro své eseje našel nakonec v klasickém „dopise“ – v jeho klasické podobě – epištole. Tak vznikly i rozsáhlé bloky samizdatových sborníků, např. Dopisy mladým křesťanům nebo Listy pro Viktorii, které pak až ve svobodném prostředí po roce 1989 přepracoval a zkrátil do knižní podoby, a které v knižní podobě vyšly až v r. 1995 pod názvem Listy pro Viktorii – přemítání nad dějinami Izraele[3]. Téhož roku vyšla další jeho kniha Svatí spojují národy – portréty evropských světců[4], kterou napsal společně s Milanem Bubnem. V samizdatu koloval také Klenot v lotosovém květu (o Buddhovi), Iokulator Dei (o sv. Františkovi z Assisi), Gándhí a Dalajláma.

Vztah k rodnému městu[editovat | editovat zdroj]

Od 70. let až do konce života také psal přednášky pro Svatojosefskou jednotu v Poličce (např. Advent předkřesťanských národů). Zajímavým dílem je také ručně psaná a autorem ilustrovaná pamětní kronika, která zachycuje nejrůznější oblasti života měšťanů, purkmistrů, farářů i běžných občanů města Poličky, doplňují ji i rozsáhlé úvahy o náboženských tématech, ale i o dobových místních pověrách a teosofických a spiritistických spolcích, které za války město prostupovaly. Kronika je nyní v archivu poličského muzea a je dostupná i online na jeho webových stránkách. V současné době[kdy?] se připravuje její tištěná verze, úryvky z ní začaly od roku 2019 vycházet v místním farním časopise zásluhou tamějšího faráře P. Tomáše Enderleho. Historie města nepřestala Kuklu nikdy fascinovat, výraznou měrou se potom i na dálku, z Prahy, svými články a přednáškami podílel na jejím kulturním rozkvětu. Patřil mezi pravidelné přispěvatele regionálního časopisu Jitřenka. V 90. letech mu bylo uděleno čestné občanství města Poličky.[zdroj?]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Kukla, Otakar Aleš, 1931-2008 [online]. Bibliografie dějin Českých zemí [cit. 2020-05-03]. Dostupné online. 
  2. a b Otokar Aleš Kukla [online]. Český rozhlas, 2011-5-27 [cit. 2020-05-03]. Dostupné online. 
  3. Listy pro Viktorii [online]. Databáze knih [cit. 2020-05-03]. Dostupné online. 
  4. Svatí spojují národy [online]. Databáze knih [cit. 2020-05-03]. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]