Ortvínovice

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Ortvínovice
Ortvínovické památné duby
Ortvínovické památné duby
Lokalita
Charakterosada
ObecZvíkov
OkresČeské Budějovice
KrajJihočeský
Historická zeměČechy
Zeměpisné souřadnice
Základní informace
Katastrální územíZvíkov u Lišova
Ortvínovice
Ortvínovice
Další údaje
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a českým sídlům.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ortvínovice (dříve též Urtinovice) jsou osada, součást obce Zvíkov v okrese České Budějovice. Od Zvíkova leží zhruba jeden kilometr směrem na západ. Jejich osud byl svázán se sousední vesnicí Vztuhy se kterou sdílely své majitele. První dochovaná zmínka o těchto obcích pochází z roku 1367.[1] Ortvínovice byly zničeny v roce 1619 během stavovského povstání, zbyl jen hospodářský dvůr, který byl začleněn do třeboňského panství Schwarzenbergů. Ti o něj přišli během pozemkové reformy v roce 1919. V osmdesátých letech 20. století byl původní barokní dvůr byl zbořen a nahrazen novým.[2] Kromě hospodářského dvoru a několika domů dnes v Ortvínovicích stojí také obora a deset památkově chráněných dubů.[3] [4] [5]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Počátky[editovat | editovat zdroj]

Kunáš ze Vztuh je zmíněn roku 1374 jako první majitel vztužské vsi s tvrzí a sousedních Ortvínovic, které byly součástí vztužského panství. Zkraje 15. století stálo v Ortvínovicích 13 selských stavení, v sousedních Vztuhách dalších pět. Ondřej Puklice, který se na vztužské panství přiženil, se stal v roce 1438 českobudějovickým konšelem a později dokonce starostou. V období vlády Jiřího z Poděbrad byla městská rada svržena a Ondřej Puklice byl zabit. Po dočasném oddělení Ortvínovic a Vztuh se ke konci 16. století opět spojily do jednoho panství, když se obou vsí ujal Daniel Matyáš ze Sudetu. Ten v okolí Ortvínovic a Vztuh založil postupně soustavu deseti rybníků, pravděpodobně po vzoru nedaleké rožmberské rybniční soustavy, která byla v tehdějších dobách dokončována Jakubem Krčínem.[1] Roku 1589 byl Daniel Matyáš povýšen do rytířského stavu. Byl luteránem a po své smrti byl proto pohřben v rudolfovském luteránském kostele. Významný byl pak také Danielův synovec Jan Matyáš ze Sudetu, který mezi lety 1611-1617 působil jako profesor práv na pražské universitě.[6]

Třicetiletá válka[editovat | editovat zdroj]

Zcela zničující byla pro Ortvínovice třicetiletá válka. V letech 1618-1619 proti sobě stály císařská armáda v Budějovicích a stavovská armáda v Rudolfově, docházelo k dlouhodobému plenění a rabování okolí. Když se Zikmund Matyáš ze Sudetu, syn Daniela Matyáše, vrátil na své panství, nenašel na něm jedinného živého člověka. Roku 1630 prodal Ortvínovice i Vztuhy císařskému gubernátoru Janovi z Eckendorfu, pánovi třeboňského panství. O osmnáct let později měli ortvínovický dvůr stáj pro 60 kusů dobytka, stodolu i zahradu. Třicetiletá válka ale zuřila dál a ještě v srpnu 1648 vpadlo do Ortvínovic asi 500 jezdců švédské armády a zrekvírovali část dobytka.[1]

Schwarzenbergové[editovat | editovat zdroj]

Po válce, v roce 1660, získal třeboňské panství za zásluhy Jan Adolf I. ze Schwarzenberka. Rod Schwarzenberků byl majitelem Ortvínovic dalších dvě a půl století. Tragická událost se odehrála v roce 1724, kdy celý ortvínovický dvůr vyhořel do základů. K požáru došlo zrovna v neděli, kdy většina obyvatel odešla na mši do Lišova. Lidé, kteří na dvoře zbyli, dokázali jen zachránit dobytek. Na místě vyhořelého dvora byl pak postaven dvůr nový, barokní,[1] a to podle projektu vídeňského architekta Antona Erharda Martinelliho.[7]

Po první světové válce[editovat | editovat zdroj]

Po pozemskové reformě roku 1919 Schwarzenbergové o Ortvínovice přišli a o čtyři roky později je koupil bankovní ředitel František Bělohlávek. Už v roce 1926 ho ale prodal pardubickému lékaři Jindřichu Koláři. Jindřich Kolář byl však pouze majitelem, dvůr pronajímal Janu Lintnerovi, který do Ortvínovic přišel z Novosedel nad Nežárkou. V té době na ortvínovickém dvoře chovali 133 kusů hovězího dobytka, 5 párů koní a 5 vepřů. Bylo zde zaměstnáno 17 stálých zaměstnanců a na sezónní práce bývalo najímáno pár desítek sezónních pracovníků, z nichž mnozí přicházeli ze Slovenska. Jan Lintner měl byt i kancelář zařízenou starým nábytkem z bývalého schwarzenberského zámku Libějovice. Roku 1928 byla ves oficiálně přejmenována na Ortvínovice z původního názvu Urtinovice. Rok nato byl pořízen první traktor, který nahradil tažné koně a voly. Po druhé světové válce se ortvínovický dvůr dostal pod správu Státních statků Třeboň, později přešel pod Státní statek Rožnov. V roce 1976 byl dvůr převeden pod JZD Zvíkov, které zde v osmdesátých letech zbouralo staré barokní budovy dvora a nahradilo je novými.[1]

Památné duby[editovat | editovat zdroj]

V Ortvínovicích se nachází celkem 10 památkou chráněných dubů. Ten nejstarší z nich zde stojí už přes 300 let[8] a obvod jeho kmene je kolem pěti a půl metru.[5] Šest z nich pak dohromady tvoří alej na hrázi jednoho z ortvínovických rybníků.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e Historie obce - Obec Zvíkov [online]. 20. 11. 2007, rev. 21. 12. 2007 [cit. 2021-03-10]. Dostupné online. 
  2. KOVÁŘ, Daniel. Českobudejovicko. Svazek Pravý břeh Vltavy. České Budějovice: Veduta, 2008. ISBN 978-80-86829-41-8. S. 304. 
  3. Dubové stromořadí v Ortvínovicích [online]. Ústřední seznam ochrany přírody [cit. 2021-03-10]. Dostupné online. 
  4. Duby v Ortvínovicích [online]. Ústřední seznam ochrany přírody [cit. 2021-03-10]. Dostupné online. 
  5. a b Ortvínovický dub [online]. Ústřední seznam ochrany přírody [cit. 2021-03-10]. Dostupné online. 
  6. Patricijské rodiny [online]. Encyklopedie Českých Budějovic [cit. 2021-03-11]. Dostupné online. 
  7. ŠANDA, Martin. Anton Erhard Martinelli (1684-1747) : vídeňský architect ve schwarzenberských službách. Ceske Budejovice: [s.n.], 2020. ISBN 978-80-85033-94-6, ISBN 80-85033-94-1. OCLC 1249757546 S. 202–204. 
  8. SVÍTILOVÁ, Hana. Zvíkovští připravili zelené uvítání. Českobudějovický deník [online]. 2014-09-11 [cit. 2021-03-11]. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]