Olga (Kyjevská Rus)

Olga
	kněžna kyjevská a novgorodská,; vládkyně (regentka) Kyjevské Rusi
	M. V. Něstěrov: Svatá Olga, 1892
Doba vlády	945–962
Úplné jméno	Ольга
Náboženství	křesťanství, předtím slovanské pohanství
Křest	957
Narození	890?; pravděpodobně ves Vybuty u Pskova, Kyjevská Rus
Úmrtí	11. července 969; Kyjev
Pohřbena	Desátkový chrám
Předchůdce	Igor Rurikovič
Nástupce	Svjatoslav Igorjevič
Manžel	Igor Rurikovič
Potomci	Svjatoslav I.
Příbuzní	Jaropolk I., Oleg Drevljanský a Vladimír I. Kyjevský (vnoučata)
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Svatá Olga (rusky Княги́ня О́льга, křtěna jako Jelena (Еле́на), † 11. července 969) byla ruská kněžna, manželka knížete Igora a po jeho smrti regentka původního Kyjevské Rusi v době nezletilosti jejich syna Svjatoslava I. Igoreviče. Jako první z ruských vládců přijala křesťanství a později začala být uctívána jako světice. Roku 1547 byla prohlášena ruskou pravoslavnou církví za svatou, její svátek slaví 11. července. Jako světici jí uctívá i římskokatolická církev.

Sňatek a počátek vlády

Podle Pověsti vremennych let oženil kyjevský kníže Oleg svého svěřence Igora s Olgou, pocházející ze Pskova, v roce 903. To je značně nepravděpodobné, protože se tu zároveň uvádí, že jejich syn Svjatoslav I. se narodil teprve v roce 942.

Roku 945 byl kníže Igor zabit při výběru daní u Drevljanů. Následníkovi trůnu Svjatoslavovi byly tehdy teprve tři roky, proto se regentkou a faktickou vládkyní Rusi stala kněžna Olga. Igorova družina jí přísahala věrnost a uznala Olgu za zástupce zákonného následníka trůnu.

Pomsta Drevljanům

Drevljané po zabití Igora poslali za jeho vdovou Olgou posly, kteří ji nabídli, aby se vdala za jejich knížete Mala. Kněžna je nechala upálit v lázni a podobně zúčtovala i s dalším poselstvem. Nato vytáhla proti Drevljanům s vojskem, pokořila je a přivedla pod vládu Kyjeva. Povesť vremennych let podrobně líčí pomstu, jak krutě se Olga pomstila za smrt svého muže:

1. msta kněžny Olgy: 20 drevljanských poslů přijelo v loďce, kterou druhý den na rozkaz kněžny Olgy Kyjevané odnesli a hodili do hluboké jámy na dvoře jejího paláce. Posly – namlouvače zaživa zasypali společně s bárkou.

„

A sklonivše se k jámě, zeptala se jich Olga: „Хороша ли вам честь? A oni odvětili: „Горше нам Игоревой смерти. I přikázala, aby je zasypali zaživa; a nato je zasypali...

“

2. msta: Olga si vyžádala z důvodu dostatečného projevu úcty, aby k ní byli vysláni noví poslové, tentokrát však nejlepší z nejlepších, což bylo ochotně ze strany Drevljanů splněno. Posly z urozených Drevljanů upálili v lázni, když se myli a připravovali na setkání s kněžnou.
3. msta: Kněžna s nevelkou družinou přijela do země Drevljanů, aby podle obyčeje vykonala obřad tryzny na hrobě svého muže. Poté, co Drevljany v čase tryzny opili, zavelela Olga, aby je rozsekali. Letopis vypráví o 5 tisících zabitých Drevljanů.
4. msta: V roce 946 Olga vytáhla s vojskem na Drevljany. Podle Novgorodského prvního letopisu kyjevská družina porazila Drevljany v boji. Olga se vydala po drevljanské zemi, zavedla zde daně a poplatky, a poté se vrátila do Kyjeva. V Pověsti dávných let letopisec doplnil vsuvku do textu Počáteční sbírky o obléhání drevljanského hlavního sídla Iskorosteně. Po neúspěšném obléhání v průběhu léta údajně nechala Olga vypálit město s pomocí ptáků, k jejichž nohám nechala připevnit zapálenou koudel se sírou. Část obránců Iskorosteně byla zabita, ostatní se vzdali. Shodná legenda o vypálení města za pomoci ptáků se objevuje také u Saxóna (12. století) v jeho sbírce dánských vyprávěných bájí o hrdinských činech Vikingů a také u básníka a dějepisce Snorri Sturlusona.^[5]

Poté, co se vypořádala s Drevljany, se snažila uspořádat správu Kyjevské Rusi a položila základy ruské státnosti.

Vztahy s Byzancí a Západem, přijetí křesťanství

Tradičně se uvádí, že se Olga nechala pokřtít v Konstantinopoli v roce 955 patriarchou Theofylaktem a jejím kmotrem se stal sám ^[6] byzantský císař Konstantin VII. Porphyrogennetos, jak si sama přála. Povesť vremennych let (Nestorův letopis), která se o této události zmiňuje, totiž uvádí, že ji císař požádal o ruku, ale byl tímto způsobem odmítnut, neboť jako Olžin kmotr se nemohl stát jejím chotěm. Tvrzení nemůže být pravdivé, neboť Konstantin VII. byl v té době ženatý.

Pravděpodobnější však je, že se po návratu ze své návštěvy na byzantském císařském dvoře (mohlo k ní dojít v roce 946), kde se jí nejspíše dostalo poučení o křesťanské víře, dala pokřtít místním knězem v Kyjevě. V té době zde totiž již existoval chrám sv. Eliáše. Šlo však zřejmě o dřevěnou stavbu, jejíž archeologické pozůstatky se nedochovaly.

V roce 957 byla Olga v Konstantinopoli znovu slavnostně přijata. Olga žádala o zřízení biskupství na Rusi, její žádosti však nebylo vyhověno, neboť tento akt odporoval byzantským zvyklostem.

V roce 959 Olga požádala o vyslání misie v čele s biskupem na pomoc při christianizaci Kyjevské Rusiřímskoněmeckého krále Otu I..^[7] Tímto poselstvem se Olga pokusila vybudovat těsnější spojení se západním císařstvím, a získat tak církevní nezávislost na Byzanci.^[8]

Poté se mnich Adalbert (pozdější arcibiskup magdeburský) vydal na východní misii, avšak již roku 962 se vrátil zpět:

„	V onom roce se Adalbert, jenž byl jmenován biskupem na Rusi, vrátil zpět, neboť se mu nepodařilo dosáhnout toho, k čemu byl vyslán a své snahy považoval za marné. Na zpáteční cestě bylo několik osob jeho doprovodu zabito, jemu se podařilo uniknout jen s velkými obtížemi.	“
— ^[9]

Příčinou tohoto vývoje situace byla zřejmě skutečnost, že mezitím se vlády v Kyjevě ujal Olžin syn Svjatoslav, který odmítal přijetí křesťanství a spíše inklinoval k islámu.

Olga zemřela v roce 969.^[10] Teprve na přelomu 80. a 90. let 10. století došlo za vlády Olžina vnuka Vladimíra, který zřejmě trávil dětství na babiččině dvoře, a tak se mohl s novou vírou seznámit, k christianizaci Rusi. Křesťanství bylo přijato z Byzance. To rozhodujícím způsobem předznamenalo budoucí duchovní vývoj původního ruského státu i pozdějšího Ruska.

Druhý život

Tato část článku je příliš stručná nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.

Odkazy

Reference

↑ Ярополк I Святославич. In: Encyklopedický slovník Brockhaus-Jefron, svazek XLIa. 1904.
↑ Ярополк Святославович. In: Ruský biografický slovník, svazek 25. 1913.
↑ Andrej Vasiljevič Ekzempljarskij: Владимир Святославич. In: Encyklopedický slovník Brockhaus-Jefron, svazek VIa. 1892.
↑ Владимир Святой. In: Sytinova vojenská encyklopedie, svazek 6. 1912.
↑ Snorri Sturluson, Okruh světa (česky jako „Královské ságy“), Sága o Haraldovi Ukrutném
↑ sv. Olga (Helena). catholica.cz [online]. [cit. 2023-04-15]. Dostupné online.
↑ Jediná podrobná zmínka o Olze v latinské kronice: (Text citátu: "Legati Helenae reginae Rugorum, quae sub Romano imperatore Constantinopolitano Constantinopoli baptizata est, ficte, ut post clariut, ad regem venientes episcopum et presbiretos eidem genti ordinari petebant / překlad = Přišli poslové od Heleny, královny Rusi, pokřtěné od římského císaře konstantinopolského v Konstantinopoli a prosili, aby byl do jejich říše vyslán biskup a kněz. / pramen=Reginonis abbatis prumiensis Chronicon, cum continuatione treverensi)
↑ Olga ovšem nesprávně vyhodnotila vztahy na Západě, neboť bylo pouze v moci papež jmenovat plnohodnotného biskupa.
↑ Regino z Prümu: Reginonis abbatis prumiensis Chronicon. Kolem roku 962.
↑ V Pamětech knížete Vladimíra Jakuba Černorizce se uvádí 11. červenec 969

Literatura

Nestorův letopis ruský: pověst dávných let. Překlad Karel Jaromír Erben. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1954.
DUKES, Paul. A History of Russia : Medieval, Modern, Contemporary c. 882-1996. Londýn: MacMillan Press, 1998. Dostupné online. ISBN 0-333-66067-6.
LÁŠEK, Jan Blahoslav. Počátky křesťanství u východních Slovanů. Praha: Síť, 1997. ISBN 80-86040-05-4.
KARPOV, Aleksej Jur'jevič. Knjaginja Ol'ga. Moskva: Molodaja gvardija, 2009. ISBN 978-5-235-03213-2.
PICKOVÁ, Dana. Velké ruské dějiny I: Od Rusi k moskevskému carství. Praha: Nakladatelství Epocha, 2023.
POPPE, Andrzej. Once Again concerning the Baptism of Olga, Archontissa of Rus'. Dumbarton Oaks Papers. 1992, roč. 46, s. 271–277. Dostupné online.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Olga Kyjevská na Wikimedia Commons
Encyklopedické heslo Olga svatá v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
Prominent Russians - princess Olga of Kiev

Pahýl

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.

Předchůdce:
Igor

3. vládkyně Kyjevské Rusi
945–962

Nástupce:
Svjatoslav I.

Předchůdce:
Igor

Kněžna kyjevská
945–962

Nástupce:
Svjatoslav I.

Předchůdce:
Igor

Kněžna novgorodská
945–962

Nástupce:
Svjatoslav I.

[cd9e054d046ee8cff679a139cb1e0c1a69749125-1] Ярополк I Святославич. In: Encyklopedický slovník Brockhaus-Jefron, svazek XLIa. 1904.

[23dfabaa5d91812149dbe7cfbf8fe11b5ba4be20-2] Ярополк Святославович. In: Ruský biografický slovník, svazek 25. 1913.

[2c7617e26afbbb9dade606a8710b1a35ed23c199-3] Andrej Vasiljevič Ekzempljarskij: Владимир Святославич. In: Encyklopedický slovník Brockhaus-Jefron, svazek VIa. 1892.

[c7232a6f1da00a246f51283773e08880b0e1a5fa-4] Владимир Святой. In: Sytinova vojenská encyklopedie, svazek 6. 1912.

[5] Snorri Sturluson, Okruh světa (česky jako „Královské ságy“), Sága o Haraldovi Ukrutném

[:0-6] sv. Olga (Helena). catholica.cz [online]. [cit. 2023-04-15]. Dostupné online.

[7] Jediná podrobná zmínka o Olze v latinské kronice: (Text citátu: "Legati Helenae reginae Rugorum, quae sub Romano imperatore Constantinopolitano Constantinopoli baptizata est, ficte, ut post clariut, ad regem venientes episcopum et presbiretos eidem genti ordinari petebant / překlad = Přišli poslové od Heleny, královny Rusi, pokřtěné od římského císaře konstantinopolského v Konstantinopoli a prosili, aby byl do jejich říše vyslán biskup a kněz. / pramen=Reginonis abbatis prumiensis Chronicon, cum continuatione treverensi)

[8] Olga ovšem nesprávně vyhodnotila vztahy na Západě, neboť bylo pouze v moci papež jmenovat plnohodnotného biskupa.

[9] Regino z Prümu: Reginonis abbatis prumiensis Chronicon. Kolem roku 962.

[10] V Pamětech knížete Vladimíra Jakuba Černorizce se uvádí 11. červenec 969

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[10]

Ruští panovníci

Velkoknížata Kyjevské Rusi (862–1157)	Rurik (862–879) • Oleg (882–912) • Igor (912–945) • Olga (945–962) • Svjatoslav I. Igorevič (962–972) • Jaropolk I. (972–978) • Vladimír I. (978–1015) • Svatopluk Vladimirovič (1015–1019) • Jaroslav I. Moudrý (1019–1054) • Izjaslav Jaroslavič (1054–1068) • Vseslav Polocký (1068–1069) • Izjaslav Jaroslavič (1069–1073) • Svjatoslav II. Jaroslavič (1073–1076) • Vsevolod I. Jaroslavič (1076–1077) • Izjaslav Jaroslavič (1077–1078) • Vsevolod I. Jaroslavič (1078–1093) • Svjatopolk II. Izjaslavič (1093–1113) • Vladimír II. Monomach (1113–1125) • Mstislav Vladimirovič (1125–1132) • Jaropolk II. Vladimírovič (1132–1139) • Vjačeslav I. Kyjevský (1139) • Vsevolod II. (1139–1146) • Igor II. Olegovič (1146) • Izjaslav II. Mstislavič (1146–1154) • Izjaslav III. (1154–1155) • Jurij Dolgorukij (1155–1157)

Velkoknížata vladimirsko-suzdalská (1125–1389)	Jurij Dolgorukij (1125–1157) • Andrej Bogoljubskij (1157–1174) • Michail Jurjevič (1174–1176) • Vsevolod III. Velké hnízdo (1176–1212) • Jurij II. (1212–1216) • Konstantin Vsevolodovič (1216–1218) • Jurij II. (1218–1238) • Jaroslav Vsevolodovič (1238–1246) • Svjatoslav Vsevolodovič (1246–1248) • Michail Jaroslavič Chorobrit (1248) • Andrej Jaroslavič (1249–1252) • Alexandr Něvský (1252–1263) • Jaroslav III. (1263–1272) • Vasilij Jaroslavič (1272–1276) • Dmitrij Alexandrovič (1276/77–1281) • Andrej Alexandrovič (1281–1283) • Dmitrij Alexandrovič (1283–1294) • Andrej Alexandrovič (1283–1304) • Michail Jaroslavič Tverský (1304–1318) • Jurij III. Daniilovič (1318–1322) • Dmitrij Michajlovič (1322–1326) • Alexandr Michajlovič (1326–1327) • Ivan I. Kalita (1328–1341) • Alexandr Vasiljevič (1328–1331) • Semjon Hrdý (1341–1353) • Ivan II. Ivanovič (1353–1359) • Dmitrij Donský (1359–1389)

Velkoknížata moskevská (1276–1547)	Daniil Alexandrovič (1276–1303) • Jurij III. Daniilovič (1303–1325) • Ivan I. Kalita (1325–1341) • Semjon Hrdý (1341–1353) Ivan II. Ivanovič (1353–1359) • Dmitrij Donský (1359–1389) Vasilij I. (1389–1425) • Vasilij II. (1425–1462) • Ivan III. (1462–1505) • Vasilij III. (1505–1533) Jelena Glinská (1533–1538) • Ivan IV. Hrozný (1533–1547)

Ruští carové (1547–1721)	Ivan IV. Hrozný (1547–1584) • Fjodor I. (1584–1598) • Boris Godunov (1598–1605) • Fjodor II. (1605) • Lžidimitrij I. (1605–1606) • Vasilij IV. (1606–1610) • Michail I. (1613–1645) • Alexej I. (1645–1676) • Fjodor III. (1676–1682) • Ivan V. (1682–1696) • Petr Veliký (1682–1721)

Ruští imperátoři (1721–1917)	Petr Veliký (1721–1725) • Kateřina I. (1725–1727) • Petr II. (1727–1730) • Anna Ivanovna (1730–1740) • Ivan VI. (1740–1741) • Alžběta Petrovna (1741–1762) • Petr III. (1762) • Kateřina II. Veliká (1762–1796) • Pavel I. (1796–1801) • Alexandr I. (1801–1825) • Mikuláš I. (1825–1855) • Alexandr II. (1855–1881) • Alexandr III. (1881–1894) • Mikuláš II. (1894–1917)