Milan Sojka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
prof. Ing. Milan Sojka, CSc.
Postkeynesiánství
Datum narození 23. března 1951
Místo narození Československo Praha, Československo
Datum úmrtí 17. května 2009 (ve věku 58 let)
Místo úmrtí Česko Praha, Česko
Instituce Fakulta sociálních věd UK
Pole oblasti Dějiny ekonomických teorií
Metodologie ekonomie
Keynesovská makroekonomie
Vzdělání Vysoká škola ekonomická v Praze
Ocenění Cena České společnosti ekonomické (2008)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Milan Sojka (23. března 1951 Praha17. května 2009 Praha) byl český ekonom, který působil jako profesor ekonomie, vysokoškolský pedagog a vedoucí katedry institucionální ekonomie na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

V roce 1974 dokončil studium oboru politická ekonomie na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze. Po studiu působil nejprve na katedře dějin ekonomických učení kde v roce 1982 získal titul kandidáta věd v oboru dějiny ekonomických teorií. V průběhu 80. let 20. století působil jako pedagog na Graduační škole Ekonomického ústavu ČSAV. V roce 1987 mu byl na VŠE udělen titul docent a v roce 1996 i titul profesor.

Od roku 1990 až do své smrti v roce 2009 působil v Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd University Karlovy v Praze. Působil také jako vedoucí Ústavu ekonomie na Provozně ekonomické fakultě Mendelovy univerzity v Brně. Jako pedagog a znalec ekonomických teorií se věnoval zejména oblasti historie, vývoji českého a světového ekonomického myšlení a postkeynesovské teorii.

Nástin Post Keynesovské ekonomie[editovat | editovat zdroj]

Postkeynesovská ekonomie se vydělila v návaznosti na tzv. levé keynesovství jako relativně samostatný, avšak značně heterogenní proud keynesovské ekonomie na základě úsilí dokončit revoluci v ekonomické teorii započatou J. M. Keynesem ve 30. letech. … vychází z teoretického odkazu J. M. Keynese, jak byl rozpracován v Pojednání o penězích, v Obecné teorii a v teoretických článcích, publikovaných Keynesem po vydání Obecné teorie.“[1] Různorodost postkeynesovské ekonomie jasně dokumentuje skutečnost, že nepanuje shoda ohledně její „definice“, na tom, koho vlastně ještě řadit do tábora postkeynesovských ekonomů a koho již ne.[2] Post-keynesovství orientovalo se na doplnění Keynesovy teorie o vlastní teorii cen a rozdělování a snažilo se rozvíjet Keynesovu teorii do podoby nového paradigmatu. Postekeynesiánství se vydělovalo postupně v 50. až 70. letech 20 století jako relativně samostatný a na neokeynesiánství nezávislý směr. Jeho představitelé usilovali o završení Keynesovy revoluce v ekonomické teorii, kterou započal ve 30. letech. Postkeynesiánci uznávají stejné problémy jako Keynes. Prohlubují problém efektivní poptávky, kritiku neoklasicismu (Cambridgeské, Lausannské a Rakouské subjektivně psychologické školy). Zdůrazňují pocit očekávání a nejistoty v předávání hospodářských výrazů. Na rozdíl od Neokeynesiánců odmítají přeformování keynesovy teorie do neoklasické podoby, která později vede do velké neoklasické syntézy. Postkeynesiánství netvoří ucelenou skupinu. Existuje několik směrů:[3]

  • starší větev (Italsko-cambridgeská škola)
  • mladší větev (američtí postkeynesiánci)

Hlavní oblasti post-keynesiánské teorie jsou:

  • odmítnutí Walrasova modelu všeobecné tržní rovnováhy
  • fungování ekonomiky v reálném historickém čase
  • vliv nejistoty a očekávání
  • role instituce v ekonomice a nutnosti jejich změny
  • hypotéza finanční nestability
  • teorie ekonomického růstu, rozdělování a ceny

Post-keynesiánská ekonomie chtěla zkoumat soudobou kapitalistickou ekonomiku v co nejreálnější podobě. Zachycovala tedy nedokonalou konkurenci na trhu včetně převahy oligopolních struktur, rozvinuté peněžní a úvěrové instituce, dobry atd. Neobvyklé bylo jejich použití dělení společnosti na dvě (hospodářské) třídy:

  • třídu kapitalistických podnikatelů
  • třídu námezdních pracujících

Východiskem postkeynesovské ekonomie je metodologický realismus spojený s metodologickým kolektivismem. Starší větev postkeynesiánství je označována jako italsko-cambridgeská škola. Vychází hlavně z děl Joan Robinsonové (Akumulace kapitálu z roku 1956) a Nicholase Kaldora (Alternativní teorie rozdělování z roku model ekonomického růstu z roku 1957). Dalšími představiteli této větve byli:

  • Richardo F. Kahn
  • Luigi L. Pasinetti
  • Pierngel Garegnani
  • Mario Domenico Nuti

Tato škola byla značně heterogenní, tvořili ji zejména ekonomové, kteří ve svých dílech navazovali na J. M. Keynese a na polského marxistického ekonoma Michala Kaleckého. V dílech představitelů italsko-cambridgeské školy je Keynesova teorie efektivní poptávky dynamizována, je zasazena do rámce teorie růstu a rozdělování. Rovnováha agregátní poptávky a agregátní nabídky je i zde spjata s rovností úspor a investic. Na rozdíl od Italsko-Cambridgeské školy, která kladla důraz především na teorie růstu a rozdělování, soustředili se američtí poskeynesiánci zejména na rozpracování peněžní teorie J. M. Keynese. Východiskem byly Keynesovy myšlenky o endogenní povaze peněžní nabídky (byla zdůrazněna úloha bankovních peněz, které se historicky vyvinuly z vlastních peněz a v Keynesově pojetí umožňují umořování dluhů. Každá jednotlivá banka je schopna aktivně tvořit vklady, své chování však musí vázat na chování celé bankovní soustavy. Emisní aktivita bank je omezena, protože banky musejí udržovat stabilní vztah mezi svými úvěry a rezervami. Centrální banka může bankovní soustavu regulovat

Hospodářsko-politická doporučení:

Post-keynesiánská ekonomie považuje tržní kapitalistickou ekonomiku za vnitřně nestabilní. Je-li ponechána sama sobě, není schopna plně využívat svých disponibilních zdrojů a především udržet plnou zaměstnanost. Je tedy třeba aktivní úloha státu v ekonomice.

  • aktivní zásahy státu
  • stimulace agregátní poptávky
  • důchodová politika
  • průmyslová politika
  • reformy institucí

Ocenění a další činnost[editovat | editovat zdroj]

V roce 2008 získal Výroční cenu České společnosti ekonomické za dlouhodobý přínos českému ekonomickému učení. Od roku 2010 je k uctění jeho památky udělována také Cena Milana Sojky.[1]

Dále působil v následujících společnostech a nadacích:

  • člen Evropské společnosti pro dějiny ekonomického myšlení
  • člen správní rady nadace Nadání Josefa, Marie a Zdenky Hlávkových
  • člen rady Národohospodářského ústavu Josefa Hlávky
  • člen vedení České společnosti ekonomické
  • člen Vědecké rady Národohospodářské fakulty VŠE a Vědecké rady Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy
  • místopředseda Akreditační komise a předseda její stálé pracovní skupiny pro ekonomii (2000 – 2009)
  • předseda Network of Central and Eastern European Quality Assurance Agencies in Higher Education (CEEN) (2002 – 2006)
  • člen výkonné rady European Association for Quality Assurance in Higher Education (ENQA) (2008 – 2009)

Publikační činnost[editovat | editovat zdroj]

Profesor Sojka byl uznávaným odborníkem v oblasti dějin ekonomických teorií a historie českého ekonomického myšlení. Tomuto tématu věnoval řadu odborných prací a učebnic ekonomie pro vysoké a střední školy. Mezi nejznámější publikace patří například:

  • Sojka, Milan: Milton Friedman - Svět liberální ekonomie, Epocha, 1996
  • Sojka, Milan: John Maynard Keynes a současná ekonomie, Grada, 1999
  • Sojka, Milan a kolektiv: Dějiny ekonomických teorií, Karolinum, 2000
  • Sojka, Milan; Mlčoch, Lubomír; Machonin, Pavel: Ekonomické a společenské změny v české společnosti po roce 1989, Karolinum, 2000
  • Sojka, Milan: KDO BYL KDO – světoví a čeští ekonomové, Libri, 2002
  • Sojka, Milan; Konečný, Bronislav: Malá encyklopedie moderní ekonomie, Libri, 2006 (6. vydání)
  • Jan Havel; Jitka Koderová; Milan Sojka: Teorie peněz, Aspi, 2008
  • Sojka, Milan; Pudlák, Jan: Ekonomie pro střední školy, Fortuna, 2009 (aktualizované vydání)
  • Sojka, Milan: Dějiny ekonomických teorií – HBT, prosinec 2010. Profesor Sojka dokončil tuto knihu v rukopisné podobě v r. 2009, krátce předtím, než zemřel. Jde o základní a stěžejní dílo v oboru dějiny ekonomických myšlení, napsané z moderního pohledu současného stupně vývoje ekonomické vědy. Obsáhlý rukopis (vybavený rejstříky, a dalšími přílohami) doplňuje předmluva guvernéra České národní banky doc. Ing. Z. Tůmy.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KODEROVÁ, Jitka. Opus Magnum profesora Sojky. Politická ekonomie. 2011, čís. 4. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  1. SOJKA, MILAN, 1951-2009. Dějiny ekonomických teorií. Vyd. 1. vyd. Praha: Havlíček Brain Team 541 s. s. Dostupné online. ISBN 9788087109212, ISBN 808710921X. OCLC 703551459 
  2. DAVIDSON, PAUL, 1930-. Post Keynesian macroeconomic theory : a foundation for successful economic policies for the twenty-first century. 2nd ed. vyd. Cheltenham, U.K.: Edward Elgar v, 354 pages s. Dostupné online. ISBN 9781849809795, ISBN 1849809798. OCLC 741046054 
  3. MONETA, Alessio. Brian Snowdon and Howard R. Vane, Modern Macroeconomics: Its Origins, Development and Current State (Cheltenham, UK and Northampton, MA, USA: Edward Elgar, 2005) pp. xviii, 807, $225. ISBN 1 84376 394 X. Journal of the History of Economic Thought. 2008-06, roč. 30, čís. 2, s. 271–274. Dostupné online [cit. 2019-08-31]. ISSN 1053-8372. DOI:10.1017/s1042771608000252.