Mikuláš I. Pavlovič

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Franz Krüger: Portrét cara Mikuláše I.z roku 1852.

Mikuláš I. Pavlovič (ruština Николай I Павлович), 25. června/6. července 1796 Carskoje Selo u Sankt Petěrburgu – 18. února/2. března 1855 v Sankt Petěrburgu), z domu Romanov-Holstein-Gottorp byl jako Mikuláš I. car ruského impéria a v letech 1825-1831 posledním polským králem. Byl třetím synem cara Pavla I. a jeho druhé ženy Marie Fjodorovny, rozené princezny Sophie Dorothey von Württemberg.

Život

Nikolaj byl po dobu vlády svého staršího bratra Alexandra I. zcela vzdálen od záležitostí vedení státu. V letech 1814 - 1815 podnikl velkou cestu po mnoha evropských zemích. Poté, co se 13. června 1817 oženil s Charlotte von Preußen (1798-1860, přijala ruské jméno Alexandra Fjodorovna), starší dcerou pruského krále Fridricha Viléma III., žil se svou rodinou v Aničkinovském paláci v Petrohradě. Jeho oficiální rolí byla služba u armády, kde působil jako vrchní inspektor.

Car Mikuláš I.

Vláda

Když Alexandr I. 1. prosince 1825 zemřel, aniž by zanechal potomků, byl Nikolaj zcela nečekaně konfrontován s nutností převzít vládu, neboť jeho starší bratr Konstantin Pavlovič se již v roce 1823 pro nerovnorodý sňatek zřekl následnictví trůnu. 24. prosince převzal Nikolaj formálně vládu a 26. září 1826 byl v Moskvě korunován ruským carem a imperátorem.

Několik let připravované vojenské spiknutí Děkabristů, které vypuklo 26. prosince 1825, Nikolaj rázně potlačil. Začal ihned po převzetí moci s budování autoritářského režimu, když si zprvu ponechal ministry svého bratra. Přitom se opíral o rozsáhlou byrokracii a velkou armádu, ortodoxní církev a otevřeně podporovaný ruský nacionalismus. Civilní správa stála pod vojenským dohledem. Osobní štáb carových poradců sestával výlučně z vysokých důstojníků.

V roce 1826 se Nikolaj rozhodl zamítnout zrušení nevolnictví.

S rusifikací různých národností šly ruku v ruce i pokusy o obrácení protestantů a katolíků k pravoslaví.

Přes nebo také kvůli těmto masivním represím začaly se za Nikolaje formovat různá opoziční hnutí.

Zahraniční politika

Rozhodující vliv na Mikulášovu zahraniční politiku měl ministr Karl Robert von Nesselrode. Zde stejně jako v politice vnitřní v centru stálo potlačování revolučních hnutí v celé Evropě a Asii.

V prvních letech Nikolajovy vlády se zahraniční politika Ruska obracela především k Asii a k přípravám na ovládnutí Turecka. Rusko-perská válka v letech 1826 - 1828 přinesla Turkmančajskou smlouvou (22. února 1828) významné územní zisky. V roce 1828 začala rusko-turecká válka, která rovněž znamenala získání dalších území a jiných výhod - východní pobřeží Černého moře, volnou dopravu po Dunaji, Černém moři a Středozemním moři a jako důsledek i vznik Řeckého království.

V roce 1831 bylo v ničivých devět měsíců trvajících bojích potlačeno tzv. Listopadové povstání v Polsku. Polský parlament (sejm) zbavil Mikuláše polské koruny a po potlačení povstání nechal Mikuláš "trvale začlěnit" polské království do Ruska.

Rostoucí vliv Ruska v Orientu se obzvláště silně ukázal, když se sultán Mehmed II. smlouvou z Hünkâr Iskelesi v roce 1833 Nikolajovi de facto podrobil a vyprosil si od něho pomoc proti rebelujícím egyptským pašům. V Evropě byl Nikolaj považován za záštitu stávajících monarchistických pořádků a v roce 1833 opět oživil Svatou Alianci.

Různé spolky s téměř všemi evropskými státy se ovšem neukázaly přínosné, když se Nikolaj v roce 1853 pokoušel podrobit si Turecko. Británie a Francie se proti němu postavily v Krymské válce; Rusko zůstalo ve svém boji proti Turecku osamoceno a válka se nakonec zvrátila v konflikt mezi evropskými mocnostmi - Ruskem na jedné a Francií a Británií na druhé straně. Ještě před koncem bojů Mikuláš I. 18. února/2. března 1855 umírá.

Potomci

Z manželství s Alexandrou Fjodorovnou (rozenou Šarlotou Pruskou) (1798–1860) vzešlo sedm dětí:

  • Alexandr II. (17. dubna 1818 – 1. března 1881), ruský car
  1. 1841 hesenská princezna Marie Alexandrovna
  2. 1880 kněžna Kateřina Dolgorukovová
  • Marie (6. srpna 1819 – 9. února 1876)
  1. 1839 vévoda Maxmilián Leuchtenberský
  2. 1856 hrabě Grigori Strogonov

Literatura

  • Hans-Joachim Torke (Hrsg.): Die russischen Zaren 1547–1917, C.H. Beck, München, 1999, ISBN 3-406-42105-9
  • Bruce W.Lincoln: Nikolaus I. von Rußland: 1796–1855, Callwey, München, 1981

Externí odkazy

Poznámka

V Rusku v té době platil juliánský kalendář, na rozdíl od ostatní Evropy, kde se v té době používal již kalendář gregoriánský. Proto jsou data v článku uváděna jak podle juliánského, tak podle gregoriánského kalendáře.

Poznámky

Znak z doby nástupu {{{titul}}}
18251855
Znak z doby konce vlády
Nevložen titul!
18251831
Nevložen titul!
18311855
Nevložen titul!
18251855