Michail Vasiljevič Alexejev

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Michail Vasiljevič Alexejev
Alekseev m v.jpg
Narození3.jul. / 15. listopadu 1857greg.
Vjazma
Úmrtí25. září 1918 (ve věku 60 let) nebo 8. října 1918 (ve věku 60 let)
Krasnodar
Místo pohřbeníBělehradský nový hřbitov
Alma materAleksevská vojenská škola
Povolánípolitik a důstojník
Oceněnívelkokříž Řádu čestné legie
Řád sv. Vladimíra 4. třídy s meči a stuhou
Řád sv. Jiří 4. třídy
zlatá zbraň Za chrabrost
Řád sv. Vladimíra 2. třídy
… více na Wikidatech
PodpisMichail Vasiljevič Alexejev – podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Michail Vasiljevič Alexejev (rusky Михаил Васильевич Алексеев; 3. listopadujul./ 15. listopadu 1857greg.25. září 1918) byl ruský generál pěchoty a jeden z vůdců bílých v letech 1917–1918.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Michail Alexejev se narodil v rodině armádního kapitána Vasilije Alexejeva. V roce 1876 vystudoval po vzoru otce Moskevskou vojenskou školu a byl odvelen do 64. kazaňského pluku. Účastnil se rusko-turecké války v letech 18771878. V roce 1890 vystudoval Nikolajevskou vojenskou školu a stal se z něho starší pobočník ve velitelství 1. armádního sboru v Petrohradu. V letech 18981904 sloužil jako vojenský historik.

Rusko-japonská válka[editovat | editovat zdroj]

Když vypukla rusko-japonská válka, byl Alexejev v říjnu 1904 jmenován jedním z velitelů ruské 3. mandžuské armády. Během války byl vyznamenán zlatým mečem, Řádem Sv. Stanislava první třídy a Řádem Sv. Anny první třídy. V roce 1908 se Alexejev stal náčelníkem štábu v Kyjevě. V roce 1912 byl jmenován velitelem 13. armádního sboru. Ovládal řadu jazyků, procestoval Střední Asii, Indii a Čínu a napsal o tom několik cenných knih.

První světová válka[editovat | editovat zdroj]

Na počátku první světové války v roce 1914 se Alexejev stal náčelníkem generálního štábu na jihozápadním frontu. Plánoval ruskou ofenzívu do Haliče a když byl spolu s mnoha dalšími při pozdějším ústupu zajat, byl jediný generál, který ze zajetí uprchl.

Když byl velkokníže Nikolaj Nikolajevič Romanov odvolán z postu vrchního velitele armády a na jeho místo nastoupil car Mikuláš II., byl Alexejev jmenován náčelníkem štábu hlavního velitelství (Stavka). Na tomto postu sloužil v letech 19151917.

Ruská občanská válka[editovat | editovat zdroj]

Po únorové revoluci roku 1917 byl Alexejev jmenován vrchním velitelem ruské armády, později poradcem ministerstva války v prozatímní vládě. Alexejev byl velmi zbožný muž a nejen věrný voják, ale i ruský vlastenec, který měl v armádě značnou autoritu. Jako vrchní velitel armády se telegraficky zeptal svých generálů, zda jsou pro to, aby car Mikuláš II. odstoupil, a pak si velmi vyčítal, že k pádu cara tak přispěl.

Když v dubnu 1917 vypukly v Petrohradu nepokoje, velitel města generál Lavr Georgijevič Kornilov je chtěl potlačit násilím, což mu premiér Kerenskij zakázal. Kornilov se snad domníval, že Kerenskij je v zajetí a vyhlásil stanné právo. Nato ho premiér odvolal, protože to pokládal za pokus o puč (Kornilovův puč).[1] Alexejev Kornilova zajal a uvěznil a na příkaz Kerenského zatkl carovu rodinu.

Po říjnové revoluci uprchl od Novočerkassku, kde založil tzv. Alexejevovu důstojnickou organizaci, která se stala základem Bílé armády. Poté odešel k Donu, kde se s Kornilovem spojil.

Alexejev zemřel na srdeční chorobu v Jekatěrinodaru. Byl pohřben v tamním klášteře, ale později bylo jeho tělo převezeno do Bělehradu, kde zůstává dodnes.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Mikhail Alexeyev na anglické Wikipedii.

  1. A. Zubov, Dějiny Ruska 20. století I. Str 282; 409 aj.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná, Žižkova 2379 (734 01 Karviná) ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, ISBN 978-80-87173-47-3, str.118 - 119, 147 - 149
  • A. Zubov (red.), Dějiny Ruska 20. století I. Praha: Argo 2014

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]