Michail Vasilijevič Bogdanov
| Michail Vasilijevič Bogdanov | |
|---|---|
| Narození | 2. června 1897 vesnice Bozňa  Ruské impérium |
| Úmrtí | 19. dubna 1950 (ve věku 52 let) Moskva  Sovětský svaz |
| Vojenská kariéra | |
| Hodnost |  Brigádní velitel (kombrig)  generálmajor ROA |
| Doba služby | .svg){kind=small} DRRA 1918–1941 ROA 1943–1945 |
| Sloužil | Sovětský svaz Německá říše |
| Složka | Dělostřelectvo |
| Velel | 8. střelecký sbor  dělostřelecké oddělení velitelství |
| Války | Ruská občanská válka, Druhá světová válka |
| Vyznamenání |   |
Michail Vasilijevič Bogdanov, rusky Михаи́л Васи́льевич Богда́нов (2. června 1897 Bozňa, Ruské impérium – 19. dubna 1950 Moskva, SSSR) byl ruský vojenský velitel dělostřelectva v Rudé armádě a ROA.
Služba v Rudé armádě
[editovat | editovat zdroj]Narodil se v rodině úředníka. V roce 1918 dokončil Moskevskou polytechnickou školu. Po jejím ukončení dobrovolně vstoupil do Dělnicko-rolnické Rudé armády a byl zapsán jako kadet do 2. petrohradského dělostřeleckého kurzu, který ukončil v roce 1919.
Zapojil se Ruské občanské války v bojích proti bělogvardějským jednotkám generálů Judeniče, Děnikina a Wrangela. V roce 1920 byl přijat na Vyšší dělostřeleckou školu velitelů Rudé armády v Luze, kterou dokončil v roce 1921.
V březnu 1921 se podílel na potlačení Kronštadtského povstání. Na podzim 1921 byl jmenován velitelem dělostřelecké baterie 8. minské střelecké divize. V letech 1923 - 1924 byl posluchačem Moskevské vyšší školy vojenského maskování.
Od října 1926 velel baterii dělostřeleckého pluku 2. kavkazské střelecké divize, v letech 1926-1927 byl asistentem náčelníka štábu pluku, v letech 1927-1931 postoupil na funkci velitele dělostřeleckého oddílu. V letech 1931-1934 sloužil jako náčelník štábu dělostřeleckého pluku Ovručského dělostřeleckého pluku. V letech 1934-1935 byl posluchačem dělostřeleckých kurzů pro zlepšení velitelských schopností. Po jeho absolvování byl Bogdanov jmenován náčelníkem štábu kavkazského dělostřeleckého pluku 60. pěší divize.
V březnu 1938 byl jmenován náčelníkem dělostřelectva 96. pěší divize Kyjevského zvláštního vojenského okruhu. 5. listopadu 1939 mu byla udělena hodnost velitele brigády (rusky комбриг). V lednu 1940 byl Bogdanov jmenován velitelem dělostřelectva 8. střeleckého sboru.
Po napadení SSSR se účastnil obranných bojů s německou armádou. Na přelomu července a srpna 1941 byl jeho sbor zničen německými silami. Velitelé sboru se pokusili uniknout a vrátit se zpět na sovětskou stranu fronty, ale 8. srpna 1941 ho Němci zadrželi i se dvěma důstojníky. Podařilo se mu uprchnout, ale 10. srpna 1941 byl definitivně zadržen v lesích poblíž města Umaň.
Služba u Todta a v Ruské osvobozenecké armádě
[editovat | editovat zdroj]Zpočátku byl držen v zajateckých táborech u měst Bila Cerkva, Cholm a Zamość. 6. dubna 1942 byl Bogdanov převezen do zajateckého tábora určeného pro důstojníky Rudé Armády poblíž města Hammelburg v centrálním Německu, kde vyjádřil přání spolupracovat s německými úřady. Nejprve pracoval v tzv. historické kanceláři, která sepisovala historii porážek Rudé armády v létě 1941. Začátkem listopadu 1942 vyjádřil přání pracovat ve vojenské stavební organizaci Todt, do které byl zapsán 18. listopadu 1942. V prosinci 1942 byl Bogdanov jmenován vedoucím vzdělávací jednotky Vyšší rusko-německé školy specialistů v okupovaném Bělorusku v rámci organizace Todt, která školila pracovníky v týlových službách německé armády.
Při své práci v organizaci Todt se 15. července 1943 dostal do kontaktu s majorem státní bezpečnosti Pastuchovem, který vedl partyzánské hnutí v Minsko-Borisovské oblasti. Ten ho naverboval jako agenta, Bogdanov podepsal vázací akt a pro sovětskou rozvědku pracoval pod krycím jménem Hřebík. Bogdanov souhlasil s úkolem zavraždit nebo alespoň diskreditovat velitele Ruské osvobozenecké armády generálporučíka A. A. Vlasova. Ke splnění úkolu mu byl dodán jed, který měl použít k jeho otravě. Otrávit Vlasova se mu nepodařilo a není jasné, zda se vůbec o akci pokusil.
V roce 1943 pracoval v organizaci Todt v týle Skupiny armád Střed, ale tato část byla rozpuštěna pro časté útěky personálu. Bogadnov se buď v úmyslu splnit úkol, nebo z obav z návratu do zajateckého tábora přihlásil do ROA[1]. 20. listopadu 1943 byl Bogdanov zapsán do důstojnické zálohy školy ROA v Dabendorfu, kde byl zapsán jako řadový voják[1]. Ale již v prosinci 1943 sloužil v inspektorátu bývalého sovětského generála Ivana Blagověščenského. 14. listopadu 1944 obdržel Bogdanov hodnost generálmajora ozbrojených sil Výboru pro osvobození národů Ruska a byl jmenován do funkce náčelníka dělostřeleckého oddělení velitelství[2].
Na konci války v dubnu 1945 Bogdanov kontaktoval partyzány a informoval je o chystaném pohybu jednotek ROA přes Protektorát. V předaném dopise je žádal o kontakt na sovětské bezpečnostní orgány[1]. V květnu 1945 byl Bogdanov součástí jižní skupiny ozbrojených sil KONR, které velel generálmajor Truchin. 8. května 1945 se vzdal sovětským vojskům u města České Budějovice.
Soud a trest
[editovat | editovat zdroj]13. května 1945 se nachází ve vazbě vojenské kontrarozvědky 2. ukrajinského frontu. 18. května 1945 generálporučík Viktor Abakumov[pozn. 1] svým podpisem schválil zatykač na Bogdanova za nesplnění úkolu zavraždit Vlasova. Původně bylo zvažováno, že Bogdanov bude jeden z obžalovaných ve Vlasovově procesu v létě 1946, ale byl nahrazen v řadách obžalovaných významnějším Meandrovem[3].
U soudu přiznal vinu, a proto byl dne 19. dubna 1950 odsouzen Vojenským kolegiem Nejvyššího soudu SSSR k trestu smrti. Trest byl vykonán téhož dne. Bogdanov nebyl nikdy rehabilitován.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Poznámky
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Abakumov byl ministr státní bezpečnosti SSSR (1946-1951). Zástupce lidového komisaře obrany a vedoucí hlavního ředitelství kontrarozvědky SMERŠ Lidového komisariátu obrany SSSR (1943-1946). Poslanec Nejvyššího sovětu SSSR.
Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Богданов, Михаил Васильевич (комбриг) na ruské Wikipedii.
- ↑ a b c Богданов Михаил Васильевич. hrono.ru [online]. [cit. 2024-06-05]. Dostupné online.
- ↑ RICHTER, Karel. Případ generála Vlasova. 1. vyd. Praha: Panaroma, nakladatelství a vydavatelství, 1991. 392 s. ISBN 80-7038-227-9. S. 260.
- ↑ RICHTER, Karel. Osudový omyl generála Vlasova. 1. vyd. Praha: Epocha, 2010. 470 s. ISBN 978-80-7425-051-4. S. 451.