Marilyn Staffordová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Marilyn Staffordová
Narození5. listopadu 1925
Úmrtí2. ledna 2023 (ve věku 97 let)
Shoreham-by-Sea
Povolánífotoreportérka a módní fotografka
Webová stránkawww.marilynstaffordphotography.com
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Marilyn Staffordová (nepřechýleně Marilyn Stafford; roz. Gersonová; 5. listopadu 1925, Cleveland, Ohio – 2. ledna 2023) byla britská fotografka amerického původu.[1][2][3] Pracovala především jako fotoreportérka na volné noze se sídlem v Paříži v 50. a počátkem 60. let, poté v Londýně, cestovala do Libanonu, Tuniska, Indie a dalších míst.[4][5][6] Její práce byla publikována v The Observer a dalších novinách. Staffordová také pracovala jako módní fotografka v Paříži, kde fotografovala modelky spíše v ulicích v každodenních situacích než v obvyklejším opulentnějším prostředí.[4]

Staffordová vydala tři knihy fotografií, Silent Stories: A Photographic Journey Through Libanon in the Sixties (1998); Příběhy v obrazech: Fotografické vzpomínky 1950 (2014) z Paříže 50. let; a Marilyn Staffordová: Život ve fotografii (2021). Měla samostatné výstavy v Nehru Centre v Londýně;[7] Muzeu Arundel;[7] Alliance Française de Toronto;[8] Projektovém prostoru Art Bermondsey;[5] Farleys House, East Sussex;[9] a od února do května 2022 měla retrospektivu v Brighton Museum & Art Gallery, Brighton and Hove.[10]

V roce 2020 byla oceněna cenou předsedy za celoživotní přínos 2019 na UK Picture Editors' Guild Awards v Londýně.

Život a práce[editovat | editovat zdroj]

Staffordová se narodila jako Marilyn Gersonová[11] dne 5. listopadu 1925 v Clevelandu v Ohiu.[4][12][13]

V sedmi letech byla vybrána, aby studovala herectví v Cleveland Play House.[7] Později se přestěhovala do New Yorku, aby hrála a měla malé role Off-Broadway[6] a v rané televizi.[14][7]

V roce 1948 šla Staffordová s přáteli natočit rozhovor s Albertem Einsteinem pro dokumentární film. V autě jí dali 35mm fotoaparát – nikdy předtím žádný nepoužila – a dali jí rychlou lekci, jak ho používat. Udělala několik fotografií a dala film svým přátelům, kteří jí poslali několik výtisků.[15][4][14] Aby získala zkušenosti s fotografováním, pracovala jako asistentka módního fotografa Francesca Scavully.[14]

V prosinci 1948[12] se připojila ke svému příteli a přestěhovala se do Paříže.[14] Krátkou chvíli zpívala se souborem v Chez Carrère, večerním klubu u Champs-Élysées.[5] Tam se setkala a spřátelila se s válečným fotografem a fotoreportérem Robertem Capou.[6] Nosila fotoaparát a pořizovala to, co později popsala jako „šťastné snímky“, ale jako zpěvačku ji nenapadlo stát se profesionální fotografkou, dokud neztratila hlas a nemohla pokračovat ve zpěvu.[15] Požádala Capu o radu, jak se stát fotografkou; navrhl válečnou fotografii, ale to ji nelákalo. Její přítel spisovatel Mulk Raj Anand ji seznámil s dalším fotografem Henrim Cartier-Bressonem, se kterým se také spřátelila.[6] Cartier-Bresson ji povzbuzoval, aby fotografovala v ulicích Paříže,[5] a tak jezdila autobusem na konečnou a dělala pouliční fotografie dětí ve slumu Cité Lesage-Bullourde (poblíž Place de la Bastille, později zbouráno, aby uvolnilo cestu Opéra Bastille); a v sousedství Boulogne-Billancourt[5][4] v roce 1950.[16] V roce 1956 se provdala za Robina Stafforda, britského zahraničního zpravodaje Daily Express pracujícího v Paříži.[11] V roce 1958, během pěti nebo šesti měsíců těhotenství s jejich dcerou,[14] Staffordová odjela na osobní úkol do Tuniska, aby zdokumentovala a zveřejnila neutěšenou situaci alžírských uprchlíků prchajících z francouzského leteckého bombardování spálené země v alžírské válce.[12] Po návratu do Paříže ukázala snímky Cartier-Bressonovi, který provedl výběr a poslal je do The Observer, který dva zveřejnil na své titulní straně.[5][4]

V Paříži Staffordová také pracovala jako módní fotografka pro agenturu pro styk s veřejností, kde fotografovala různé druhy oblečení.[17]:s.37 Módní fotografie haute couture (šitého) oděvu v té době byla běžně modelována v opulentním prostředí tak, aby navodila pocit luxusu. Při fotografování nového konfekčního oblečení té doby Staffordová místo toho zvolila dokumentární přístup, fotografovala modelky v ulicích a navrhovala přízemnější situace.[4]

Koncem 50. let práce jejího manžela poslala pár do Říma,[16] pak na začátku 60. let do Bejrútu na více než rok. Staffordová hodně cestovala po Libanonu, fotografovala lidi a místa, což později shromáždila ve své knize Silent Stories: A Photographic Journey through Lebanon in the Sixties (1998).[18]

Staffordová a její manžel se rozvedli.[11] V polovině 60. let se přestěhovala do Londýna, kde pracovala jako fotografka v různých rolích. Pracovala na volné noze jako mezinárodní fotožurnalistka pro The Observer na zakázkách i projektech, které si sama určila,[4] jedna z mála fotografek pracujících v té době pro národní noviny.[12] V roce 1972 strávila měsíc fotografováním Indiry Gándhíové, premiérky Indie.[19][20] Pracovala jako fotografka v zákulisí natáčení celovečerních filmů a reklamách, včetně filmu All Neat in Black Stockings (1969).[21]

Během své kariéry vytvořila portréty, včetně osobností jako byli například: Cartier-Bresson, Edith Piaf, Italo Calvino, Le Corbusier, Renato Guttuso, Carlo Levi, Sharon Tate, Donovan, Christopher Logue, Lee Marvin, Joanna Lumley, David Frost, Sir Richard Attenborough, sir Alan Bates nebo Twiggy.[3][5][22][23]

Osobní život a smrt[editovat | editovat zdroj]

V roce 2017 bylo oznámeno, že Staffordová žila v západním Sussexu v Anglii.[4][14]

Staffordová zemřela 2. ledna 2023 ve věku 97 let.[24]

Cena za fotoreportáž Marilyn Staffordové[editovat | editovat zdroj]

Cena Marilyn Staffordová FotoReportage Award byla založena na Mezinárodní den žen 2017. Každoročně se uděluje profesionální fotografce, která pracuje na dokumentární fotografické eseji, která se zabývá sociálním, ekologickým, ekonomickým nebo kulturním problémem. Vítězka obdrží 2 000 liber[25] (původně 1 000 liber) a mentoring od Staffordové a organizace FotoDocument, která využívá dokumentární fotografii k upoutání pozornosti na pozitivní sociální a environmentální aktivity.[26][27]

Vítězkou za rok 2017 se stala Rebecca Conwayová s čestnými uznáními pro Ranitu Roy, Monique Jaques a Lyndu Gonzalez.[28]

Vítězem roku 2018 se stala Özge Sebzeci a na druhém místě skončily Mary Turnerová a Simona Ghizzoni.[29]

Vítězkou roku 2019 se stala Anna Filipová.[30]

Vítězkou roku 2021 se stala Isadora Romero a na druhém místě skončila Stefanie Silberová.[31][32]

Vítězkou roku 2022 se stala Natalya Saprunova za Kildin, jazyk pro ruské Sámy, kteří přežili.[33]

Publikace[editovat | editovat zdroj]

  • Silent Stories: A Photographic Journey through Lebanon in the Sixties. (Tiché příběhy: Fotografická cesta Libanonem v šedesátých letech.) Londýn: Saqi, 1998. ISBN 978-0-86356-099-6. Předmluva: Vénus Khoury-Ghata, "Marilyn Stafford's Theatre of the Unexpected" (Nečekané divadlo Marilyn Staffordové).
  • Stories in Pictures: A Photographic Memoir 1950. (Příběhy v obrazech: Fotografické memoáry 1950.) Shoreham, Spojené království: Shoreham Wordfest, 2014. ISBN 978-0-9930446-0-1. Předmluva: Simon Brett a úvod: Nina Emett. Náklad 50 výtisků.
    • Druhé vydání. Shoreham, Spojené království: Shoreham Wordfest, 2016. Náklad 100 výtisků. ISBN 978-0-9930446-0-1.
  • Photographic Memories – Lost Corners of Paris: The Children of Cité Lesage-Bullourde and Boulogne-Billancourt, 1949–1954. (Fotografické vzpomínky – Ztracená zákoutí Paříže: Děti z Cité Lesage-Bullourde a Boulogne-Billancourt) 2017. Texty v angličtině a francouzštině: Julia Winckler a Adrienne Chambon, fotografie: Staffordová. Katalog výstavy.[16]
  • Marilyn Stafford: A Life in Photography (Marilyn Staffordová: Život ve fotografii). Liverpool: Bluecoat, 2021. ISBN 9781908457707.[34]

Samostatné výstavy[editovat | editovat zdroj]

  • Indira a její Indie, Nehru Centre, Londýn, 2013.[7][19][20]
  • Arundel Museum, Arundel, Spojené království, prosinec 2013.[7] Retrospektiva tvorby od 40. do 60. let 20. století.[22]
  • Photographic Memories of Lost Spaces: The Children of Cité Lesage-Bullourde a Boulogne-Billancourt, Paříž 1949–1954, Alliance Française de Toronto, Toronto, Kanada, 2017. Kurátorkou je Julia Winckler.[8][35][36][37][38]
  • Marilyn Stafford – Příběhy v obrazech 1950–60, Galerie Lucy Bell, St Leonards-on-Sea, Spojené království, 2017;[4][12][39][40] Art Bermondsey Project Space, Londýn, 2017.[5][41]
  • Silent Echoes – Portraits from the Archive, After Nyne Gallery, Londýn, 2018. Kurátorkou je Nina Emett.[42]
  • Marilyn Stafford – Módní retrospektiva 50.–80. léta 20. století, Galerie Lucy Bell, St Leonards-on-Sea, Spojené království, 2018.[43][44]
  • Život ve fotografii, Farleys House, East Sussex, 2021[45]
  • Marilyn Stafford: A Life in Photography, Brighton Museum & Art Gallery, Brighton and Hove, 2022;[10][46][47] Muzeum a galerie Dimbola, Isle of Wight, 2022[48]

Filmy[editovat | editovat zdroj]

  • I Shot Einstein (2016) – osmiminutový dokumentární film o Staffordové, režie Daniel Ifans[n 1] a Merass Sadek, produkce We Are Tilt.[n 2] Uvedeno na filmovém festivalu Artemis Women In Action 2017 (Santa Monica, Kalifornie);[49] Middlebury New Filmmakers Festival 2017 (Middlebury, VT);[50] FilmBath 2017 (Bath, Spojené království);[51] Paris Lift-Off Festival Online 2017;[52] Ethnografilm 2018 (Paříž, Francie);[53] Cine-City 2017 (Brighton, Spojené království);[54] Mezinárodní filmový festival Cleveland 2017 (Cleveland, Ohio).[55]

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

  • 2020: Cena předsedy za celoživotní dílo 2019, UK Picture Editors' Guild Awards, Londýn[56]

Sbírky[editovat | editovat zdroj]

Díla fotografky se nachází v této stálé sbírce:

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Jako Dan Evans
  2. ↑ Film je ke zhlédnutí zde na webu Vimeo.com

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Marilyn Stafford na anglické Wikipedii.

  1. ↑ WILLSHER, Kim. How a chance meeting with Einstein led to the accidental start of a unique photography career. Los Angeles Times. 4 December 2017. Dostupné online [cit. 7 December 2017]. 
  2. ↑ SOLOMON, Saskia. A veteran photojournalist reflects on her itinerant career [online]. 1 December 2019 [cit. 2019-12-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ a b 'Einstein was smiling at me!' Photographer Marilyn Stafford, 96, on celebrities, slums – and breakfast with Edith Piaf [online]. 8 March 2022 [cit. 2023-01-03]. Dostupné online. 
  4. ↑ a b c d e f g h i j THORPE, Vanessa. The photographer who captured a time of change. The Observer. London: 30 April 2017. Dostupné online [cit. 30. 5. 2017]. 
  5. ↑ a b c d e f g h WHITMORE, Greg. The chic and the shabby: Paris in the 1950s by Marilyn Stafford. The Guardian. London: 29 April 2017. Dostupné online [cit. 30. 5. 2017]. 
  6. ↑ a b c d Marilyn Stafford – Stories in Pictures 1950-60. International Times. 27 April 2017. Dostupné online [cit. 31. 5. 2017]. 
  7. ↑ a b c d e f Photo-journalist's portraits go on show. Shoreham Herald. Shoreham-by-Sea: 1 December 2013. Dostupné online [cit. 31. 5. 2017]. 
  8. ↑ a b "Photographic memories of lost spaces : The Children of Cité Lesage-Bullourde and Boulogne-Billancourt, Paris 1949-1954[nedostupný zdroj]" Alliance Française de Toronto. cit. 1. 6. 2017
  9. ↑ JONES, Jonathan. Yoko Ono's broken pottery and the fragility of love – the week in art [online]. 20 August 2021 [cit. 2021-08-21]. Dostupné online. 
  10. ↑ a b SOLOMON, Saskia. From Einstein to Couture, This 96-Year-Old Captured It All [online]. 22 February 2022 [cit. 2022-02-25]. Dostupné online. 
  11. ↑ a b c Robin Stafford, Journalist – Obituary. The Daily Telegraph. London: 2 January 2017. Dostupné online [cit. 30. 5. 2017]. 
  12. ↑ a b c d e "Lucy Bell Gallery exhibits works by photo-journalist Marilyn Stafford" ArtDaily, 11. 5. 2017. cit. 30. 5. 2017
  13. ↑ Marilyn Gerson [online]. Ohio, U.S., Birth Index, 1908–1998 [cit. 2023-01-03]. Dostupné online. 
  14. ↑ a b c d e f GILSON, Edwin. The extraordinary life of photographer Marilyn Stafford. The Argus (Brighton). 21 April 2017. Dostupné online. 
  15. ↑ a b WILLSHER, Kim. Marilyn Stafford's best photograph: Albert Einstein in his lounge (interview). The Guardian. 3 January 2018. Dostupné online. 
  16. ↑ a b c Julia Winckler. Photographic Memories – Lost Corners of Paris: The Children of Cité Lesage-Bullourde and Boulogne-Billancourt. [s.l.]: Alliance Française de Toronto or Julia Winckler, 2017. Dostupné online. 
  17. ↑ Marilyn Stafford. Stories in Pictures: A Photographic Memoir 1950. [s.l.]: Shoreham Wordfest, 2014. ISBN 978-0-9930446-0-1. 
  18. ↑ Børre Ludvigsen. Marilyn Stafford: Silent Stories: A Photographic Journey through Lebanon in the Sixties [online]. 26 November 1998 [cit. 2017-05-30]. Dostupné online. 
  19. ↑ a b "On the occasion of Indira Gandhi Birth Anniversary TNC Presents: Exhibition: Indira and Her India- India Remembere 1971 to 1981 - Marilyn Stafford[nedostupný zdroj]" Nehru Centre, London. cit. 30. 5. 2017
  20. ↑ a b Madam and Marilyn: access all areas. The Telegraph (Calcutta). Calcutta: 24 November 2013. Dostupné online [cit. 31. 5. 2017]. 
  21. ↑ "All Neat in Black Stockings (1969)" IMDb. cit. 31. 5. 2017
  22. ↑ a b A glimpse into history at Arundel Museum's exhibit. Littlehampton Gazette. Littlehampton: 19 December 2013. Dostupné online [cit. 1. 6. 2017]. 
  23. ↑ Portraits [online]. [cit. 2017-05-31]. Dostupné online. 
  24. ↑ Paris, Beirut, Delhi … Marilyn Stafford’s globe-straddling photography – in pictures. www.theguardian.com. The Guardian, 3 January 2023. Dostupné online [cit. 3 January 2023]. 
  25. ↑ Winner of Marilyn Stafford FotoReportage Award 2022 – FotoDocument [online]. [cit. 2023-01-03]. Dostupné online. 
  26. ↑ "FotoReportage Award Archivováno 5. 6. 2019 na Wayback Machine." FotoDocument. cit. 31. 5. 2017
  27. ↑ "Marilyn Stafford FotoReportage Award in association with FotoDocument[nedostupný zdroj]" Photoworks, 9. 3. 2017. cit. 1. 6. 2017
  28. ↑ "Marilyn Stafford FotoReportage Award Winner" FotoDocument, 16. 6. 2017. cit. 19. 6. 2017
  29. ↑ 2018 FotoAward Winners Announced / Rebecca Conway 'Valley of the Shadow' launch [online]. [cit. 2018-07-13]. Dostupné online. 
  30. ↑ CAREY, Louise. Winner of the Marilyn Stafford FotoReportage Award announced [online]. 11 March 2020 [cit. 2020-03-13]. Dostupné online. 
  31. ↑ Marilyn Stafford FotoReportage Award 2021 Winner – FotoDocument [online]. [cit. 2021-06-30]. Dostupné online. 
  32. ↑ Marilyn Stafford documentary award winners announced [online]. 7 July 2021 [cit. 2022-02-25]. Dostupné online. 
  33. ↑ A Russian Sami smokes some fish: Natalya Saprunova's best photograph [online]. 20 July 2022 [cit. 2023-01-03]. Dostupné online. 
  34. ↑ Paris, Beirut, Delhi … Marilyn Stafford's globe-straddling photography – in pictures. The Guardian. 2 November 2021. Dostupné online [cit. 2022-02-15]. ISSN 0261-3077. 
  35. ↑ Julia Winckler. Marilyn Stafford, Alliance Francaise [online]. 25 April 2017 [cit. 2017-06-02]. Dostupné online. 
  36. ↑ MOUCH, Lila. Pour que les enfants du Paris de l'après-guerre ne soient plus "invisibles". L'Express (Toronto). Toronto: 13 March 2017. Dostupné online [cit. 2 June 2017]. 
  37. ↑ MOUCH, Lila. Quand les rues du Ward appartenaient aux enfants. L'Express (Toronto). Toronto: 3 April 2017. Dostupné online [cit. 2 June 2017]. 
  38. ↑ Exposition de photos rares de la photographe américaine Marylin Stafford. CBC.ca. 7 March 2017. Dostupné online [cit. 2 June 2017]. 
  39. ↑ "Marilyn Stafford - Stories in Pictures 1950-60: 6th. 5. - 24th. 6. 2017 Archivováno 26. 10. 2021 na Wayback Machine." Lucy Bell Fine Art. cit. 30. 5. 2017
  40. ↑ Marilyn Stafford - Stories In Pictures 1950-1960 [online]. The List [cit. 2017-06-02]. Dostupné online. 
  41. ↑ Marilyn Stafford: Stories in Pictures 1950 – 1960: June 27 @ 11:00 am - July 8 @ 6:00 pm [online]. Art Bermondsey Project Space [cit. 2017-08-03]. Dostupné online. 
  42. ↑ Exhibitions [online]. [cit. 2018-10-18]. Dostupné online. 
  43. ↑ WILLSHER, Kim. The big picture: prêt-à-porter on the gritty streets of Paris [online]. 4 November 2018 [cit. 2018-11-05]. Dostupné online. 
  44. ↑ Marilyn Stafford - Fashion Retrospective - 1950s -1980s [online]. [cit. 2018-11-05]. Dostupné online. 
  45. ↑ Retrospective exhibition of photographs by Marilyn Stafford opens at Farleys House & Gallery [online]. [cit. 2021-08-21]. Dostupné online. 
  46. ↑ First-ever Marilyn Stafford retrospective opens [online]. 22 February 2022. Dostupné online. 
  47. ↑ 96-year-old 'accidental' photographer in major new Brighton exhibition [online]. 22 February 2022. Dostupné online. 
  48. ↑ Retrospective of 'one of the greatest photographers of the 20th century', Marilyn Stafford [online]. 27 May 2022 [cit. 2023-01-03]. Dostupné online. 
  49. ↑ 2017 Streaming Schedule - Artemis Women in Action Film Festival [online]. Artemis Women In Action Film Festival [cit. 2017-06-01]. Dostupné online. 
  50. ↑ 2017 Festival Schedule [online]. Middlebury New Filmmakers Festival [cit. 2017-10-09]. Dostupné online. 
  51. ↑ 2017 Schedule - Visages Villages [online]. FilmBath [cit. 2017-10-09]. Dostupné online. 
  52. ↑ Paris Lift-Off Online 2017 [online]. Lift-Off Festivals [cit. 2017-11-01]. Dostupné online. 
  53. ↑ Past Festivals [online]. Ethnografilm Paris [cit. 2018-11-01]. Dostupné online. 
  54. ↑ Brighton Screenings Documentary [online]. Cine-city [cit. 2017-11-01]. Dostupné online. 
  55. ↑ I Shot Einstein - BUNGAROOSH - Cleveland International Film Festival :: March 27 - April 7, 2019 [online]. [cit. 2019-02-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  56. ↑ Winners! UK Picture Editors' Guild Awards - see the winning images - view the event [online]. 10 March 2020 [cit. 2020-03-13]. Dostupné online. 
  57. ↑ RIBA Architecture Image Library [online]. Royal Institute of British Architects [cit. 2017-06-03]. Dostupné online. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Marilyn_Staffordová&oldid=23690580“