Ludvík z Colloredo-Waldsee
| Ludvík Colloredo-Waldsee | |
|---|---|
| 2. držitel colloredského fideikomisu Opočno | |
| Ve funkci: 1657 – 1693 | |
| Předchůdce | Rudolf z Colloredo-Waldsee |
| Nástupce | Jeroným IV. z Colloredo-Waldsee |
| Hejtman harcířské gardy | |
| Ve funkci: 1690 – 1693 | |
| Panovník | Leopold I. |
| Hejtman trabantské gardy | |
| Ve funkci: 1683 – 1690 | |
| Panovník | Leopold I. |
| Skutečný tajný rada | |
| Císařský komorník | |
| Narození | 1631 |
| Úmrtí | 1693 (ve věku 61–62 let) |
| Choť | Marie Zuzana Eleonora ze Zinzendorfu a Pottendorfu (1644–1704) |
| Rodiče | Hieronymus von Colloredo |
| Děti | Marie Josefa Antonie, provd. Montecuccoli (1672–1736) |
| Příbuzní | strýc: Rudolf z Colloredo-Waldsee (1585–1657) zeť: Leopold Filip z Montecuccoli (1662–1698) |
| Profese | komorník a důstojník |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Ludvík z Colloreda-Waldsee (německy Ludwig von Colloredo-Waldsee, 1631 – 27. prosince 1693 Vídeň) byl členem rodu Colloredů z Waldsee. Byl druhým držitelem colloredského fideikomisu s centrem v Opočně.
Kariéra ve Vídni
[editovat | editovat zdroj]
Ludvík by synovcem a dědicem všech statků Rudolfa z Colloreda (1585–1657). Strýc mu již v létě 1654 dopomohl ke komornické funkci u dvora arcivévody Leopolda. Ludvík, který se nejprve uplatnil v císařské armádě, se na rozdíl od svého předchůdce pokusil výrazněji prosadit u dvora Leopolda I. a za pomoci různých strategií se integrovat do vídeňské dvorské společnosti.
Ve své snaze ovšem uspěl až v pozdějším věku: u dvora dlouho zastával jen málo významné funkce (císařský komorník a skutečný tajný rada), ale v letech 1683–1690 již působil jako hejtman trabantské gardy s ročním platem 600 zlatých. Poslední tři roky pak strávil v prestižní funkci hejtmana harcířské gardy s platem 2 000 zlatých a jako první člen rodu se tedy u dvora výrazněji prosadil; na nejvyšší funkce však nedosáhl.[1]
Ve dvorské společnosti se přesto zviditelnil ještě tím, že si ve Vídni již v roce 1655 pořídil vlastní dům se zahradou na předměstí[2] a navíc se oženil s členkou významného rodu Marií Zuzanou Eleonorou z Zinzendorfu a Pottendorfu, s níž však nezplodil mužského potomka.
Panství
[editovat | editovat zdroj]České statky
[editovat | editovat zdroj]Ludvík se též staral o své venkovské statky, které byly základem jeho postavení v soudobé společnosti. Byl to on, kdo přivedl v roce 1673 do Opočna řád kapucínů a založil tam kapucínský klášter, v jehož kostele (dokončen 1678) zřídil v kapli sv. Antonína rodovou hrobku.[3] Rozšířil také majetek rodu o panství Dymokury (1671) a krátkou dobu držel také nedaleké Vokšice.
Na sklonku svého života využil svého vzrůstajícího vlivu na dvoře Leopolda I. a dokonce se pokusil vylepšit colloredské fideikomisní zázemí tím, že plánoval ustavit druhý fideikomis, který by stejně jako ten opočenský dědila primogeniturní větev. Nový majorát se měl skládat z panství Dymokury a Smidary, jejichž cena neměla podle panovníkova nařízení přesahovat 400 000 zlatých. Povolení pro tento krok získal za věrné služby a zásluhy svých předků „in politicis et militaribus“ i za své vlastní od císaře Leopolda I. v roce 1690.
Fideikomis se dal však založit pouze „per testamentum“, tj. Ludvík by musel změnit svou závěť a přidat do ní bod, v němž by nový majorát zřídil a stanovil jeho dědice. K tomu však nakonec z dosud neznámých příčin – možná, že za tím stála jeho žena a dcera, jimž více vyhovoval původní kšaft z roku 1671 – nedošlo, a tak byla obě panství nadále alodní.[4]
Rakouské statky
[editovat | editovat zdroj]Kromě severoitalských rodových panství, která držel po předcích, vlastnil Ludvík také jako první člen rodu statky v Dolních Rakousech. V roce 1675 koupil od Johanna Baptisty z Kunitz hrad a panství Staatz se statkem Siebenhirten (nyní část obce Mistelbach) a zeměpanská léna dvůr Enzersdorf (nyní součást obce Staatz), Ottenthal a zboží u Siebenhirtenu, přičemž císař Leopold I. mu listinou z 15. července 1678 léna potvrdil.[5] Panství Staatz Ludvíkovi sloužilo jako tranzitní bod na jeho cestách na česká panství a vytvářelo též potřebné ekonomické zázemí pro jeho vídeňské pobyty. Panství Staatz a Siebenhirten, rozšířené o Pölmb (nyní Föllim, část obce Staatz) a Walpersdorf (nyní Waltersdorf, část obce Staatz),[6] zůstalo v rodě až do poloviny 19. století (následně v držení Collaltů). Colloredové se těmito akvizicemi stali příslušníky „federální“ šlechty, jež vlastnila pozemkový majetek ve více zemích najednou a snažila se dlouhodobě zakotvit ve společnosti habsburského dvora ve Vídni.[7]
Smrt
[editovat | editovat zdroj]Hrabě Ludvík nakonec v dunajské metropoli 27. prosince 1693 ve svých 62 letech i zemřel. Pochován byl v místním františkánském klášterním kostele sv. Jeronýma pod oltářem sv. Šebestiána, kde se nacházela hrobka Colloredů.[8] Do hrobky Colloredů v kostele sv. Jeronýma byla už 24. listopadu 1748 pochována Marie Františka hraběnka z Colloreda, rozená hraběnka von Wolfsthal a po ní další. Oltář sv. Šebestiána kostelu věnovala v roce 1696 Ludvíkova dcera Maria Susanna hraběnka z Colloreda. Oltář v sobě ukrývá relikvie svaté Rozálie.[9]
Dělení dědictví
[editovat | editovat zdroj]Ludvík z Colloredo-Waldsee měl s chotí Marií Zuzanou Eleonorou z Zinzendorfu a Pottendorfu (1644–1704) jedinou dceru Marii Josefu Antonii (15. červenec 1672 – 1736 St. Pölten), jež se provdala za Leopolda Filipa knížete de Montecuccoli (1662–1698).[10] Jejich manželství zůstalo bezdětné. Kněžna Marie Josefa de Montecuccoli proslula jako šetrná hospodářka. Léna Dobra (německy též Schönfeld, slovinsky Dobrovo) a Floyana (italsky San Floriano del Collio, slovinsky Števerjan) odkázala Kamilovi z Colloreda z další větve rodu, který je ale odprodal bratrovi Karlovi Ludvíkovi a výměnou obdržel Liebenau u Štýrského Hradce (nyní městská část Štýrského Hradce). S Jeronýmem IV. z Colloredo-Waldsee, z vikartovy větve, se přela o dědictví a podle soudního rozhodnutí z 12. dubna 1701 (resp. 2. září 1704), měl Jeroným obdržet dolnorakouská panství Staatz, Siebenhirten, Föllim a palác ve Vídni se zahradou na předměstí a česká alodní panství Dymokury a Smidary.[11]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ O jeho kariéře a platech u dvora Leopolda I. srov. Österreichisches Staatsarchiv Wien, Hofkammerarchiv, Hofzahlamtsbücher, svazky 127–139, průběžné zápisy výplat členů hofštátu.
- ↑ Vídeňský dům stál ve Weihburggasse (č. 882/939) a ve vlastnictví rodu zůstal až do roku 1835 (Paul HARRER, Wien, seiner Häuser, Menschen und Kultur, VII, Wien 1957, strojopis uložený ve Wiener Stadt- und Landesarchiv, s. 219).
- ↑ Pavel VLČEK – Petr SOMMER – Dušan FOLTÝN a KOL., Encyklopedie českých klášterů, Praha 1997, s. 401-403. Povolení ke zřízení kláštera obdržel hrabě od císaře Leopolda I. 15. 6. 1674. Srov. Národní archiv Praha, Salbuchy, kniha 80, f. 877v – 879r.
- ↑ Srov. opis povolení Leopolda I. sjednotit opět panství a zřídit z nich druhý colloredský fideikomis ze 7. listopadu 1690, který je uložen v Národním archivu v Praze, Česká dvorská kancelář, inv. č. 949, sign. IV P 1, kart. 775.
- ↑ Franz Offenhuber: Der österreichische Grundbuchbeamte, seine Arbeiten mit Rücksicht auf das Landtafel- und Lehenwesen (etc.), 2. Aufl., Manz, 1880, s. 278-285.
- ↑ Heinrich Weigl, Roswitha Seidelmann, Karl Lechner: Historisches Ortsnamenbuch von Niederösterreich, Bände 1-2, Verein für Landeskunde von Niederösterreich und Wien, 1964
- ↑ KUBEŠ, Jiří, Colloredové z Wallsee a jejich pokus o integraci do prostředí panovnického dvora v habsburské monarchii (Edice instrukcí Jeronýma Colloreda o výchově jeho nejstaršího syna z let 1723-1725), in: Sborník prací východočeských archivů 11, 2007, s. 40–41.
- ↑ WISSGRILL Franz Carl: Schauplatz des landsässigen Nieder-Oesterreichischen Adels von Herren- und Ritterstande, von dem XI. Jahrhundert an, bis auf jetzige Zeiten. Abgefasset von F. K. W. (Bd. 5: Fortgesetzt von K. von Odelga.), 1795, s. 136-137. (do hrobky Colloredů v kostele sv. Jeronýma byl 17. března 1785 pochován hrabě Antonín z Colloredo-Wallsee), též Giovanni Battista di Crollalanza: Das Adelsgeschlecht der Waldsee-Mels und insbesondere der Grafen von Colloredo: historisch-genealogische Denkwürdigkeiten
- ↑ Franziskanerkirche. www.geschichtewiki.wien.gv.at [online]. [cit. 2021-10-02]. Dostupné online. (de-formal)
- ↑ Family tree of Maria Josepha Antonia von Colloredo. Geneanet [online]. [cit. 2021-09-25]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Monika Prüller, Karl Gutkas: Das Karmelitinnenkloster "Unsere Liebe Frau vom Berge Karmel" zu St. Pölten (1706-1782), Selbstverlag des NÖ Instituts für Landeskunde, 1992, s. 24-25.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- KUBEŠ, Jiří, Colloredové z Wallsee a jejich pokus o integraci do prostředí panovnického dvora v habsburské monarchii (Edice instrukcí Jeronýma Colloreda o výchově jeho nejstaršího syna z let 1723–1725), in: Sborník prací východočeských archivů 11, 2007, s. 37–63. ISSN 0231-6307.
- BUBEN, Milan, Colloredo-Mannsfeldové, Střední Evropa 8, 1992, č. 23, s. 82–91.
- MARKUS, Antonín, K rodopisu Colloredů, in: Sborník statí k sedmdesátým narozeninám Josefa knížete z Colloredo-Mannsfeldu 1866–1936, Praha 1936, s. 103–112.
