Lovecký zámek Stupinigi
| Lovecký zámek Stupinigi | |
|---|---|
 | |
| Účel stavby | |
lov a slavnostní ceremonie savojského rodu | |
| Základní informace | |
| Sloh | rokoko |
| Výstavba | 18. století |
| Stavebník | Savojští |
| Poloha | |
| Adresa | Turín,  Itálie |
| Souřadnice | 44°59′42″ s. š., 7°36′14″ v. d. |
  Lovecký zámek Stupinigi, Itálie | |
| Další informace | |
| Web | [1] |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Lovecký zámek Stupinigi (italsky: Palazzina di caccia di Stupinigi) je jednou z rezidencí savojského královského rodu z počátku 18. století v severní Itálii. Nachází se ve Stupinigi, předměstí města Nichelino, 10km jihozápadně od Turína a je součástí seznamu světového dědictví UNESCO,
Dějiny[editovat | editovat zdroj]
Původní hrad byl do roku 1418 ve vlastnictví achajské větve savojského rodu (pánů z Piemontu), a v roce 1493 byl prodán markýzi Rolandu Pallaviciniovi. Poté jej v roce 1563 získal Emmanuel Filibert Savojský, který přesunul hlavní město Savojského vévodství z Chambéry do Turína.
.jpg)
Nový palác navrhl architekt Filippo Juvarra jako palazzina di caccia („lovecký zámeček“) pro sardinského krále Victora Amadea II.[1] Práce začaly v roce 1729. Během dvou let stavba pokročila natolik, že se zde mohl uskutečnit první formální lov.
K výzdobě interiérů povolal Juvarra skupinu dekoratérů, z nichž mnoho pocházelo z Benátek. Za vlády Karla Emanuel III. a Viktora Amadea III. se zámek s parkem dále rozšiřovaly, nejprve pod vedením Juvarrova asistenta Giovanni Tommase Prunotta a poté dalších severoitalských architektů, jako byli např. Ignazio Birago di Borgaro, Ludovico Bo, Ignazio Bertola a Benedetto Alfieri. Na rozvoji zámku se osobně podílela také Polyxena Hesensko-Rotenburská, manželka Karla Emanuela III. Budova ve své konečné podobě má celkem 137 pokojů a 17 galerií a pokrývá 31 050 metrů čtverečních.[2]
Formálně byl lovecký zámeček otevřen na svátek sv. Huberta v roce 1731 a od té doby se zde konaly četné lovecké zábavy. Stavba však byla dokončena až v roce 1737 s dokončením výzdoby bytů krále a královny. V důsledku války o polské dědictví se však skutečná inaugurace komplexu pro dvorský život uskutečnila až v květnu 1739 u příležitosti návštěvy toskánského velkovévody, budoucího císaře Svaté říše římské Františka Štěpána Lotrinského.
V 18. století Stupinigi nebylo skutečnou rezidencí ve smyslu místa, kam se stěhovali panovníci a dvůr na kratší či delší pobyty. Jak ukazují nedávné studie, savojští panovníci pobývali v Turíně jen několik měsíců, obvykle od Vánoc do Velikonoc, poté se začali stěhovat do okruhu rezidencí, které obklopovaly hlavní město, a tyto pobyty střídali s výlety mimo Piemont (zejména do Savojska a vzácněji v Nice). Jejich hlavními sídly byly palác Venaria a Moncalieri. Zámek Stupinigi byl místem pro krátkodobé pobyty, obvykle jednu nebo dvě noci nanejvýš.[3]
Původní účel loveckého zámku symbolizuje bronzový jelen usazený na vrcholu stupňovité střechy centrální kopule a hlavy psů, které zdobí vázy na střešní atice. Budova má půdorys ondřejského kříže: z oválného hlavního sálu vybíhají čtyři křídla.
Výsledkem rozšíření byly samostatné pavilony propojené dlouhými galeriemi a dlouhé osmiboké nádvoří ohraničené křídly, protažené dopředu ve dvou dalších vstupních dvorcích.
Zámek se využíval pro oslavy a dynastické svatby členů savojského rodu. Zde se v roce 1773 provdala Marie Tereza, princezna Savojská, za Karla Filipa, hraběte z Artois, budoucího francouzského krále Karla X. a bratra Ludvíka XVI. Mezi významné hosty zámku patřili císař Josef II. v roce 1769, carevič Pavel Romanov (budoucí car Pavel I.) s manželkou v roce 1782 a neapolský král Ferdinand I. Bourbonský se svou manželkou, dcerou Marie Terezie Marií Karolínou v roce 1785.
Dnes je v paláci Stupinigi umístěno Muzeum umění a nábytku (Museo di Arte e Ammobiliamento), tvořené jak původními artefakty tak dalšími svezenými z bývalých savojských rezidencí Moncalieri a Venaria Reale. Stupinigi má nejvýznamnější sbírku piemontského nábytku, včetně děl tří nejslavnějších turínských královských truhlářů Giuseppeho Marii Bonzaniga, Pietra Piffettiho a Luigiho Prinottiho. Některé sochy jsou od Giovanniho Battisty Bernera. Kromě toho se ve zdejších galeriích konají dočasné výstavy.
Popis[editovat | editovat zdroj]
Půdorys budovy tvoří čtyři ramena kříže svatého Ondřeje, rozdělená středovou osou, na kterou navazuje cesta vedoucí z Turína k zámku lemovaná alejí, která vede podél zemědělských statků, stájí a dalších starých hospodářských budov.
Jádro tvoří velký centrální oválný sál, ze kterého vycházejí čtyři křídla s královskými komnatami a s pokoji pro hosty. Velký oválný sál s balkony je zastřešen kupolí, nad níž je socha jelena od Francesca Ladatteho. Po Juvarrově odchodu z Turína svěřil princ Karel Emmanuel III. vedení díla Giovannimu Tommasovi Prunottovi, který realizoval rozšíření budovy podle Juvarrových plánů s uplatněním komplexní hry světel a tvarů. Interiér je zařízen v italském rokoku s využitím materiálů jako byl porcelán, zlacené štuky, zrcadla apod. a rozkládá se na ploše asi 31 000 m², přičemž 14 000 m² zabírají přilehlé budovy, 150 000 m² park a 3 800 m² záhony; celkem je v budově 137 pokojů a 17 galerií. Zachovaly se dekorace od benátských malířů Giuseppeho a Domenica Valerianiho, Gaetana Perega a od vídeňského malíře Christana Wehrlina. Pozoruhodné jsou také fresky od Vittoria Amedea Cignaroliho, Giana Battisty Crosata a Carla Andrea Van Loo.
Vstup[editovat | editovat zdroj]
Vstup do celého komplexu vede nejdříve do prostoru Portrétní galerie (Galleria dei Ritratti), která byla součástí bočních stájí navržených a postavených Filippem Juvarrou po dokončení centrální budovy. Tento prostor byl využíván pro povozy a kočáry a pro ustájení koní při honech. Zde dnes stojí původní socha jelena vytvořená Francescem Ladattem v roce 1766 pro vrchol kopule centrální budovy. Do této místnosti byl originál sochy umístěn v roce 1992 a na kopuli byl nahrazen novodobou bronzovou kopií. Socha je obklopena vyřezávanými dřevěnými basreliéfními portréty, které si objednal Viktor Emanuel II. a které byly původně určeny pro zámek Moncalieri. Dvě knihovny dokumentují změnu využití i vkusu v polovině osmnáctého století, kdy byl prostor stájí zmenšen, aby se uvolnilo místo pro knihovny navržené Benedettem Alfierim, natřené modrou, slonovinovou a zlatou barvou a zdobené alegoriemi umění a věd namalovanými Giuseppem Nogarim..
Křídlo vévody z Chiablese[editovat | editovat zdroj]
Východní křídlo (Appartamento di Levante) na rozdíl od západního Appartamento di Ponente tvoří soubor komnat upravený pod vedením Benedetta Alfieriho v 18. století pro pobyt Benedetta Savojského, vévody z Chiablese, syna krále Karla Emanuela III. Největší místností je herna, jejíž strop z dílny Giovanniho Pietra Pozza z roku 1765 a stěny s exotickými a orientálními motivy, které hrají roli elegantního rámu pro herní nábytek uvnitř místnosti: salon z poloviny 18. století, hrací stolek Ludvík XV . stylu s drahocennou šachovnicí vykládanou ebenem a slonovinou a psacím stolem s rafinovanými slonovinovými figurami vykládanými z počátku 18. století. Za zmínku stojí také chinoiserie a porcelán přítomné v tomto prostředí, které se dobře hodí k exotické výzdobě komplexu.
Zrcadlový sál a kabinet Pavlíny Bonaparte[editovat | editovat zdroj]
Zrcadlový sál v netradičním rokokovém stylu byl vyzdoben štuky a zrcadly od stěn až po strop podle návrhu Giovanniho Pietra Pozza v roce 1766 s pomocí Michele Antonia Rapouse při realizaci táflování. Lustr ze 40. let 20. století zdobí sochy ptáků z tepaného železa. Kabinet Pavlíny Bonaparte vděčí za svůj věhlas tomu, že jej do dnešní podoby nechala vybavit Pavlína Bonaparte, Napoleonova sestra, během svého pobytu v paláci, kdy byl její manžel Camillo Borghese jmenován guvernérem Piemontu. Nevelká místnost obsahuje krásnou mramorovou vanu zdobenou basreliéfy představujícími císařské insignie s napoleonskou orlicí.
Centrální sál[editovat | editovat zdroj]
Centrální hala, byla architektem Juvarrou zamýšlena jako jádro budovy, kolem kterého se rozvíjel celý její stavební komplex. Sál se skládá z velké oválné místnosti vrcholící kopulí uzavřenou klenutým stropem. Síň byla dokončena v roce 1730 a 10. února 1731 král pověřil boloňské bratry Giuseppeho a Domenica Valeriani realizací velké fresky na klenbě zobrazující Triumf bohyně lovu Diany, která se objevuje mezi mraky na nebeském voze s výhledem na lesy. Kolem jsou také putti s lesní zvěří nebo věnce z květin s nymfami. Na vrcholu čtyř pilířů, které podpírají kopuli sálu, těsně pod velkou freskou, jsou čtyři monochromatické medailony představující epizody ze života bohyně Diany. Práce na realizaci takových fresek skončily v roce 1733.
Fresky horní klenby[editovat | editovat zdroj]
Poté, co Juvarra opustil stavbu, bylo upuštěno od jeho návrhu umístit do velkých oken sálu sousoší psů a jelenů, aby příliš neomezovala nádherný perspektivní výhled na okolní krajinu. Projekt byl svěřen Giuseppe Maroccovi, který na stěnách sálu realizoval třicet šest dřevěných vějířů s jeleními hlavami. Ze stejné doby pocházejí zlacené dřevěné intarzie balustrády v horní části sálu a obrazy pravelbloudů od lombardského malíře Giovanniho Crivelliho (1733). Za zmínku stojí také čtyři mramorové busty z roku 1773 od Giovanniho Battisty Bernera nad vchody do sálu, které představují menší božstva spojená s lovem a zemědělstvím: Ceres, Pomonu, Najádu a Napeu.
Park[editovat | editovat zdroj]
Lovecký park získal Emmanuel Philibert, vévoda Savojský v roce 1563, když přesunul hlavní město vévody z Chambéry do Turína. Zahrada loveckého zámku a sousední lovecký statek se ve Stupinigi jasně odlišují: komplex je ve skutečnosti součástí velké geometrické zahrady, která se vyznačuje nepřetržitým sledem květinových záhonů, parterů a alejí. Tento park, ohraničený zdí a protínaný dlouhými uličkami, navrhl francouzský zahradník Michael Benard v roce 1740. Lovecký park navazoval na zahradu a byl tvořen rozlehlou oblastí o rozloze téměř 1 700 hektarů, která se rozkládala mimo oplocený park a kterou v roce 1563 vyvlastnil vévoda Emanuele Filibert Savojský od rodu Pallaviciniů. Tato oblast zahrnovala půdu a lesy, které jsou dnes součástí obcí Nichelino, Orbassano a Candiolo .
Od roku 1992 jsou lesy a zemědělská půda v okolí Stupinigi chráněny jako Přírodní park Stupinigi (Parco naturale di Stupinigi). Návštěvníci zde mohou obdivovat některé vzácné druhy rostlin, které se jinde již hojně nevyskytují s mezi místní volně žijící živočichy patří kuna buková, lasička, liška, plch lískový, zajíc polní, čáp bílý, veverka a další.
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Palazzina di caccia of Stupinigi na anglické Wikipedii.
- ↑ Doreen Yarwood, A Chronology of Western Architecture, (Dover Publications, 2010), 151.
- ↑ Palazzina di Stupinigi. web.archive.org [online]. 2005-11-03 [cit. 2023-02-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2005-11-03.
- ↑ MERLOTTI, A. Una corte itinerante. Tempi e luoghi della corte sabauda da Vittorio Amedeo II a Carlo Alberto (1713-1831). Architettura e città negli Stati sabaudi. Studi in onore di Franco Rosso, a cura di F. De Pieri e E. Piccoli. Roč. 2012, s. 59–83.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- ROBERTO, Baffert; FRANCESCO FENOGLIO. Castelvecchio di Stupinigi: storia e trasformazioni. Cavallermaggiore: Centro Stampa, 1998. ISBN 88-86637-10-1.
- CARLO, Balma Mion. Lodovico Bò (1721-1800). Misuratore, soprastante, architetto. Trento: UNI Service, 2007. ISBN 978-88-6178-060-6.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Lovecký zámek Stupinigi na Wikimedia Commons - Stránka na Piemonte online
- Informace pro návštěvníky
- Stránky správy parku na stránce Parks.it
- Fotografie
