Lnovité

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxLnovité
alternativní popis obrázku chybí
Len Linum lewisii
Vědecká klasifikace
Říšerostliny (Plantae)
Podříšecévnaté rostliny (Tracheobionta)
Odděleníkrytosemenné (Magnoliophyta)
Třídavyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řádmalpígiotvaré (Malpighiales)
Čeleďlnovité (Linaceae)
DC. ex Perleb, 1818
Areál rozšíření
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Stozrník lnovitý (Radiola linoides)
Cliococca selaginoides

Lnovité (Linaceae) je čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu malpígiotvaré (Malpighiales). Jsou to byliny i dřeviny s jednoduchými listy a téměř pravidelnými pětičetnými květy. Čeleď zahrnuje asi 300 druhů v 10 rodech. Je rozšířena po celém světě. V České republice se vyskytuje několik druhů rodu len a stozrník lnovitý. Len setý je stará kulturní rostlina, poskytující textilní vlákno a olej.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Jednoleté nebo vytrvalé byliny a stromy s jednoduchými střídavými nebo vstřícnými listy s opadavými palisty. U některých bylinných zástupců jsou palisty přeměněny ve žlázky. Květy částečně souměrné (s asymetrickým kalichem a někdy i souborem tyčinek), drobné nebo nápadné, oboupohlavné, ve vrcholových květenstvích. Kalich i koruna je z 5 plátků. Tyčinek je 5, 10 nebo 15, na bázi srostlých, někdy jsou přítomna staminodia. Semeník je svrchní, srostlý ze 2 až 5 plodolistů, se stejným nebo dvojnásobným počtem komůrek a s 1 až 5 čnělkami. U zástupců podčeledi Linoideae jsou v semeníku vyvinuty tzv. nepravé přehrádky, rozdělující semeník na dvojnásobek segmentů, než je původní počet plodolistů. V každém plodolistu jsou 2 vajíčka. Plodem je tobolka nebo peckovice.

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Čeleď zahrnuje asi 300 druhů v 10 až 12 rodech. Je celosvětově rozšířená. Největším rodem je len (Linum, asi 180 druhů). V květeně ČR je čeleď zastoupena dvěma rody: len (Linum) a stozrník (Radiola).

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

V minulosti byla čeleď lnovité (Linaceae) řazena do řádu lnotvaré (Linales) v rámci třídy Rosidae.

V některých taxonomických systémech byli dřevití zástupci (podčeleď Hugonioideae) zařazeni do samostatné čeledi Hugoniaceae.

Podle současného pojetí je dělena na 2 podčeledi – Linoideae (byliny, 6 rodů především v severním mírném a subtropickém pásu) a Hugonioideae (dřeviny, 4 až 6 rodů, v tropech celého světa).

Zástupci[editovat | editovat zdroj]

Význam[editovat | editovat zdroj]

Ekonomicky nejdůležitějším druhem je len setý (Linum usitatissimum), dnes pěstovaný v mimotropických oblastech po celém světě. Poskytuje textilní vlákno a jedlý olej. Severoameričtí Indiáni používali len Linum lewisii na pletení rybářských sítí. Také australští Aboridžinci používají vlákno na rybaření a jedí semena lnu Linum marginale. Některé africké druhy rodu Hugonia mají jedlé plody. Několik druhů lnu je pěstováno v zahradách jako okrasné trvalky, např. len žlutý (Linum flavum).

Seznam rodů[editovat | editovat zdroj]

Anisadenia, Cliococca, Durandea, Hebepetalum, Hesperolinon, Hugonia, Indorouchera, Linum (včetně Mesynium, Mesyniopsis), Philbornea, Radiola, Reinwardtia, Roucheria, Sclerolinon, Tirpitzia[2]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. SKALICKÁ, Anna; VĚTVIČKA, Václav; ZELENÝ, Václav. Botanický slovník rodových jmen cévnatých rostlin. Praha: Aventinum, 2012. ISBN 978-80-7442-031-3. 
  2. HASSLER, M. Catalogue of life. Synonymic Checklists of the Vascular Plants of the World [online]. Naturalis Biodiversity Center, 2016 [cit. 2017-12-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-12-24. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Smith N. et al. Flowering Plants of the Neotropics. Princeton Univ. Press, 2003. ISBN 0-691-11694-6.
  • Gentry A.H. Wooden Plants of Northwest South America. Chicago: The Univ. of Chicago Press, 1996. ISBN 0-226-28943-5.
  • Berry P.E. et al. Flora of the Venezuelan Guayana (vol. V). Timber Press, 1999. ISBN 0-915279-71-1
  • Berry P.E. et al. Flora of the Venezuelan Guayana (vol. VI). Timber Press, 2001. ISBN 0-915279-81-9
  • Valíček P. et al. Užitkové rostliny tropů a subtropů. 2. vyd. Praha: Academia, 2002. ISBN 80-200-0939-6.
  • Hejný S. et al. Květena České republiky 3. Praha: Academia, 1992. ISBN 80-200-1090-4

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]