Juno (planetka)
| Juno | |
|---|---|
.png) | |
| Symbol planety | .svg){kind=small} |
| Identifikátory | |
| Typ | planetka |
| Označení | (3) Juno |
| Katalogové číslo | 3 |
| Objeveno | |
| Datum | 1. září 1804 |
| Místo | Schröterova hvězdárna |
| Objevitel | Karl Ludwig Harding |
| Jméno po | Juno |
| Elementy dráhy (Ekvinokcium J2000,0) | |
| Epocha | 2014-12-09 00:00:00,0 UTC 2457000,5 JD |
| Velká poloosa | 399 531 034 km 2,6707 au |
| Výstřednost | 0,25545 |
| Perihel | 297 470 879 km 1,98847 au |
| Afel | 501 591 190 km 3,35293 au |
| Perioda (oběžná doba) | 1593,274 d (4,36463 a) |
| Střední denní pohyb | 0,226°/den |
| Sklon dráhy | |
| - k ekliptice | 12,9817° |
| Délka vzestupného uzlu | 169,8712° |
| Argument šířky perihelu | 248,4100° |
| Střední anomálie | 33,077° |
| Průchod perihelem | 2003-10-30 14:22:34,3 UTC 2452943,0990 JD |
| Fyzikální charakteristiky | |
| Absolutní hvězdná velikost | 5,298 |
| Rovníkový průměr | 265 (290 × 240 × 190) km |
| Hmotnost | ~ 3,0×1019 kg |
| Průměrná hustota | ~ 3,2 g/cm³ |
| Gravitační parametr | ~ 1,9×109 km³/s² |
| Gravitace na rovníku | 0,1200 m/s² (0,0122 G) |
| Úniková rychlost | 180 km/s |
| Perioda rotace | 7,21 h 0,3004 d |
| Albedo | 0,238 |
| Spektrální třída | S |
(3) Juno je třetí objevenou planetkou vůbec a současně je svými rozměry přibližně sedmým největším objektem obíhajícím mezi drahami Marsu a Jupiteru, tedy v oblasti hlavního pásu planetek. Tvoří asi 1,2 % hmotnosti všech planetek ve vnitřní části Sluneční soustavy.
Historie
[editovat | editovat zdroj]Planetku objevil na Schröterově hvězdárně v Lilienthalu poblíže Brém německý astronom Karl Ludwig Harding 1. září 1804, v době, kdy tuto observatoř spravoval. Hvězdárna, založená Schröterem v roce 1782, patřila a byla financována britským panovníkem Jiřím III.
Objev předchozí planetky (2) Pallas a teorie, že může být úlomkem původně větší planety, vedl k novému hledání podobných těles v prostoru mezi Marsem a Jupiterem. Hledání bylo zpočátku úspěšné; výsledkem byl právě objev Juno a v roce 1807 byla objevena i čtvrtá planetka (4) Vesta. Na další si však astronomové museli počkat až do roku 1845.
.svg)
Prakticky až do poloviny 19. století byla ještě považována za planetu a dostala dokonce i grafický symbol (viz vlevo). Ani objev dalších planetek na tom nic nezměnil. Teprve v 50. letech 19. století, kdy objevů planetek kvapem přibývalo, začala být spolu s ostatními podobnými tělesy považována za pouhou planetku.
Juno byla první planetkou, u které byl pozorován zákryt hvězdy vůbec. Prolétla 19. února 1958 před hvězdou BD +6° 808 (jiné označení SAO 112328) zdánlivé hvězdné velikosti 9,2m v souhvězdí Oriona a tento jev trvající pouhé 7,2 sekundy pozorovali Per Ake Bjorklund a Svend Aage Müller poblíž města Malmö ve Švédsku. Z jediného měření se však nedal určit ani tvar, ani průměr planetky. To se zdařilo až při pozorování zákrytu hvězdy SAO 144080 (čili HIP99050), pozorovaného 19. července 1978 v Izraeli Y. Shefferem a A. Lerrerem, kdy byly zjištěny rozměry přibližně eliptického průmětu tělesa na nebeskou sféru 244 × 221 km. Z celkem 18 míst na území USA byl pozorován 11. prosince 1979 zákryt další hvězdy SAO 115946 (HIP38054). V tomto případě vyšly zdánlivé rozměry elipsy na 289,6 × 249.5 km. Zákryty 15. července 1990, 24. května 2000 a 20. července 2004 nepřinesly vcelku nic nového; stanovily pouze horní limit na nejmenší rozměr planetky 195,6 km.
Zatím nejdokonalejší přehled o tvaru, rozměrech a spektrálních vlastnostech tohoto tělesa přineslo v roce 1996 jeho sledování týmem vědců, vedeným astronomkou Sallie Baliunasovou, historickým dvouapůlmetrovým Hookerovým dalekohledem na observatoři na Mt. Wilson, vybaveným adaptivním optikou.
Popis objektu
[editovat | editovat zdroj]
I když je Juno relativně velkou planetkou a její albedo je mimořádně vysoké (pohybuje se od 0,23 do 0,42), vzhledem k tomu, že se k Zemi může přiblížit nejvýše na 1,03 astronomických jednotek (AU) tj. na 154 mil. km, může v době optimální opozice dosáhnout pouze zdánlivé hvězdné velikosti 7,5m, což vylučuje možnost zpozorovat ji pouhým okem. Stačí však i malý dalekohled, případně triedr, aby planetka mohla být pozorována.
Tato planetka rotuje prográdně, tj. ve stejném smyslu, jako obíhá kolem Slunce. Její otáčka kolem osy trvá přes 5 hodin.
Střední povrchová teplota činí 163 K, tedy −110 °C.
Vzhled planetky
[editovat | editovat zdroj]Shrnutí všech zákrytových pozorování vede k závěru, že se jedná o značně nepravidelné těleso, přibližně se tvarem blížící trojosému elipsoidu (jeho rozměry jsou uvedeny v tabulce vpravo). Jeho povrch zatím nebyl pozorován dostatečně podrobně ke zjištění nějakých rozlišitelných útvarů, s výjimkou velké tmavší oblasti o průměru přibližně 100 km, která je interpretována jako relativně geologicky mladý impaktní kráter, obklopený vyvrženými horninami (ejekta).
Geologie planetky
[editovat | editovat zdroj]Na základě spektroskopických měření patří do třídy planetek třídy S, tedy silikátových, které mohou být zdrojem obyčejných chondritů, meteoritů obsahujících železité křemičitanové minerály, jako jsou olivíny a pyroxeny.
Nepravidelný tvar připomínající bramboru, naznačuje, že gravitační relaxace tohoto tělesa při jeho vzniku akrecí proběhla jen částečně a těleso tedy vzhledem k nedostatečné hmotnosti nedosáhlo stavu izostáze.
Naproti tomu vysoká hustota a mimořádně vysoké albedo svědčí alespoň o částečné diferenciaci tohoto tělesa.
Původ jména
[editovat | editovat zdroj]Planetka (3) Juno nese jméno římské bohyně Juno, nejvyšší římské bohyně, ochránkyně žen a později celého města, manželky Jupitera.
Průzkum planetky
[editovat | editovat zdroj]Planetka Juno nebyla dosud zkoumána žádnou pozemskou sondou a ani se žádná taková expedice neplánuje.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Juno na Wikimedia Commons - (3) Juno na webu České astronomické společnosti
- Asteroid (3) Juno. - NEO page. NASA/JPL (angl., nákres dráhy)
- (3) Juno. - NeoDys (angl., elementy dráhy a jiná data)
- PITJEVA, E. V. Estimations of Masses of the Largest Asteroids and the Main Asteroid Belt From Ranging to Planets, Mars Orbiters And Landers. Solar System Resarch, Vol. 39, s. 176 (2005). (angl.)
- Supplemental IRAS Minor Planet Survey Archivováno 23. 6. 2006 na Wayback Machine.. (angl.)
- KAASALAINEN, M. et al. Models of Twenty asteroids from photometric data Archivováno 16. 2. 2008 na Wayback Machine., Icarus, Vol. 159, p. 369 (2002).
- GAFFEY, M. J. Mineralogical variations within the S-type asteroid class, Icarus, Vol. 106, s. 573 (1993). (angl.)
- LIM, L. F. et al. Thermal infrared (8–13μm) spectra of 29 asteroids: the Cornell Mid-Infrared Asteroid Spectroscopy (MIDAS) Survey. Icarus, Vol. 173, s. 385 (2005). (angl.)
- BALIUNAS, S. et al. Multispectral analysis of asteroid 3 Juno taken with the 100-inch telescope at Mount Wilson Observatory. Icarus, Vol. 163, se 135 (2003). (angl.)
- MILLIS, R. L. et al. The diameter of Juno from its occultation of AG+0°1022. The Astronomical Journal, Vol. 86, s. 306 (1981). (angl.)
- HILTON, James L. U.S. Naval Observatory Ephemerides of the Largest Asteroids. The Astronomical Journal, Vol. 117 s. 1077 (1999). (angl.)
- NASA Spin Vectors. Planetary Data System asteroid data sets. (angl.)
- Asteroid Juno Has A Bite Out Of It. Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics Press Release: Release Number 03-18, 6. srpna 2003. (angl.)
