Juno (planetka)

Juno
Juno
Symbol planety
Identifikátory
Typ	planetka
Označení	(3) Juno
Katalogové číslo	3
Objeveno
Datum	1. září 1804
Místo	Schröterova hvězdárna
Objevitel	Karl Ludwig Harding
Jméno po	Juno
Elementy dráhy; (Ekvinokcium J2000,0)
Epocha	2014-12-09; 00:00:00,0 UTC; 2457000,5 JD
Velká poloosa	399 531 034 km; 2,6707 au
Výstřednost	0,25545
Perihel	297 470 879 km; 1,98847 au
Afel	501 591 190 km; 3,35293 au
Perioda (oběžná doba)	1593,274 d; (4,36463 a)
Střední denní pohyb	0,226°/den
Sklon dráhy
- k ekliptice	12,9817°
Délka vzestupného uzlu	169,8712°
Argument šířky perihelu	248,4100°
Střední anomálie	33,077°
Průchod perihelem	2003-10-30; 14:22:34,3 UTC; 2452943,0990 JD
Fyzikální charakteristiky
Absolutní hvězdná velikost	5,298
Rovníkový průměr	265 (290 × 240 × 190) km
Hmotnost	~ 3,0×1019 kg
Průměrná hustota	~ 3,2 g/cm³
Gravitační parametr	~ 1,9×109 km³/s²
Gravitace na rovníku	0,1200 m/s²; (0,0122 G)
Úniková rychlost	180 km/s
Perioda rotace	7,21 h; 0,3004 d
Albedo	0,238
Spektrální třída	S

(3) Juno je třetí objevenou planetkou vůbec a současně je svými rozměry přibližně sedmým největším objektem obíhajícím mezi drahami Marsu a Jupiteru, tedy v oblasti hlavního pásu planetek. Tvoří asi 1,2 % hmotnosti všech planetek ve vnitřní části Sluneční soustavy.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Planetku objevil na Schröterově hvězdárně v Lilienthalu poblíže Brém německý astronom Karl Ludwig Harding 1. září 1804, v době, kdy tuto observatoř spravoval. Hvězdárna, založená Schröterem v roce 1782, patřila a byla financována britským panovníkem Jiřím III.

Objev předchozí planetky (2) Pallas a teorie, že může být úlomkem původně větší planety, vedl k novému hledání podobných těles v prostoru mezi Marsem a Jupiterem. Hledání bylo zpočátku úspěšné; výsledkem byl právě objev Juno a v roce 1807 byla objevena i čtvrtá planetka (4) Vesta. Na další si však astronomové museli počkat až do roku 1845.

Prakticky až do poloviny 19. století byla ještě považována za planetu a dostala dokonce i grafický symbol (viz vlevo). Ani objev dalších planetek na tom nic nezměnil. Teprve v 50. letech 19. století, kdy objevů planetek kvapem přibývalo, začala být spolu s ostatními podobnými tělesy považována za pouhou planetku.

Juno byla první planetkou, u které byl pozorován zákryt hvězdy vůbec. Prolétla 19. února 1958 před hvězdou BD +6° 808 (jiné označení SAO 112328) zdánlivé hvězdné velikosti 9,2^m v souhvězdí Oriona a tento jev trvající pouhé 7,2 sekundy pozorovali Per Ake Bjorklund a Svend Aage Müller poblíž města Malmö ve Švédsku. Z jediného měření se však nedal určit ani tvar, ani průměr planetky. To se zdařilo až při pozorování zákrytu hvězdy SAO 144080 (čili HIP99050), pozorovaného 19. července 1978 v Izraeli Y. Shefferem a A. Lerrerem, kdy byly zjištěny rozměry přibližně eliptického průmětu tělesa na nebeskou sféru 244 × 221 km. Z celkem 18 míst na území USA byl pozorován 11. prosince 1979 zákryt další hvězdy SAO 115946 (HIP38054). V tomto případě vyšly zdánlivé rozměry elipsy na 289,6 × 249.5 km. Zákryty 15. července 1990, 24. května 2000 a 20. července 2004 nepřinesly vcelku nic nového; stanovily pouze horní limit na nejmenší rozměr planetky 195,6 km.

Zatím nejdokonalejší přehled o tvaru, rozměrech a spektrálních vlastnostech tohoto tělesa přineslo v roce 1996 jeho sledování týmem vědců, vedeným astronomkou Sallie Baliunasovou, historickým dvouapůlmetrovým Hookerovým dalekohledem na observatoři na Mt. Wilson, vybaveným adaptivním optikou.

Popis objektu[editovat | editovat zdroj]

I když je Juno relativně velkou planetkou a její albedo je mimořádně vysoké (pohybuje se od 0,23 do 0,42), vzhledem k tomu, že se k Zemi může přiblížit nejvýše na 1,03 astronomických jednotek (AU) tj. na 154 mil. km, může v době optimální opozice dosáhnout pouze zdánlivé hvězdné velikosti 7,5^m, což vylučuje možnost zpozorovat ji pouhým okem. Stačí však i malý dalekohled, případně triedr, aby planetka mohla být pozorována.

Tato planetka rotuje prográdně, tj. ve stejném smyslu, jako obíhá kolem Slunce. Její otáčka kolem osy trvá přes 5 hodin.

Střední povrchová teplota činí 163 K, tedy −110 °C.

Vzhled planetky[editovat | editovat zdroj]

Shrnutí všech zákrytových pozorování vede k závěru, že se jedná o značně nepravidelné těleso, přibližně se tvarem blížící trojosému elipsoidu (jeho rozměry jsou uvedeny v tabulce vpravo). Jeho povrch zatím nebyl pozorován dostatečně podrobně ke zjištění nějakých rozlišitelných útvarů, s výjimkou velké tmavší oblasti o průměru přibližně 100 km, která je interpretována jako relativně geologicky mladý impaktní kráter, obklopený vyvrženými horninami (ejekta).

Geologie planetky[editovat | editovat zdroj]

Na základě spektroskopických měření patří do třídy planetek třídy S, tedy silikátových, které mohou být zdrojem obyčejných chondritů, meteoritů obsahujících železité křemičitanové minerály, jako jsou olivíny a pyroxeny.

Nepravidelný tvar připomínající bramboru, naznačuje, že gravitační relaxace tohoto tělesa při jeho vzniku akrecí proběhla jen částečně a těleso tedy vzhledem k nedostatečné hmotnosti nedosáhlo stavu izostáze.

Naproti tomu vysoká hustota a mimořádně vysoké albedo svědčí alespoň o částečné diferenciaci tohoto tělesa.

Původ jména[editovat | editovat zdroj]

Planetka (3) Juno nese jméno římské bohyně Juno, nejvyšší římské bohyně, ochránkyně žen a později celého města, manželky Jupitera.

Průzkum planetky[editovat | editovat zdroj]

Planetka Juno nebyla dosud zkoumána žádnou pozemskou sondou a ani se žádná taková expedice neplánuje.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Seznam planetek 1-250

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Obrázky, zvuky či videa k tématu Juno na Wikimedia Commons
(3) Juno na webu České astronomické společnosti
Asteroid (3) Juno. - NEO page. NASA/JPL (angl., nákres dráhy)
(3) Juno. - NeoDys (angl., elementy dráhy a jiná data)
PITJEVA, E. V. Estimations of Masses of the Largest Asteroids and the Main Asteroid Belt From Ranging to Planets, Mars Orbiters And Landers. Solar System Resarch, Vol. 39, s. 176 (2005). (angl.)
Supplemental IRAS Minor Planet Survey Archivováno 23. 6. 2006 na Wayback Machine.. (angl.)
KAASALAINEN, M. et al. Models of Twenty asteroids from photometric data Archivováno 16. 2. 2008 na Wayback Machine., Icarus, Vol. 159, p. 369 (2002).
GAFFEY, M. J. Mineralogical variations within the S-type asteroid class, Icarus, Vol. 106, s. 573 (1993). (angl.)
LIM, L. F. et al. Thermal infrared (8–13μm) spectra of 29 asteroids: the Cornell Mid-Infrared Asteroid Spectroscopy (MIDAS) Survey. Icarus, Vol. 173, s. 385 (2005). (angl.)
BALIUNAS, S. et al. Multispectral analysis of asteroid 3 Juno taken with the 100-inch telescope at Mount Wilson Observatory. Icarus, Vol. 163, se 135 (2003). (angl.)
MILLIS, R. L. et al. The diameter of Juno from its occultation of AG+0°1022. The Astronomical Journal, Vol. 86, s. 306 (1981). (angl.)
HILTON, James L. U.S. Naval Observatory Ephemerides of the Largest Asteroids. The Astronomical Journal, Vol. 117 s. 1077 (1999). (angl.)
NASA Spin Vectors. Planetary Data System asteroid data sets. (angl.)
Asteroid Juno Has A Bite Out Of It. Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics Press Release: Release Number 03-18, 6. srpna 2003. (angl.)