Přeskočit na obsah

Juno (planetka)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Juno
Symbol planety⚵
Identifikátory
Typplanetka
Označení(3) Juno
Katalogové číslo3
Objeveno
Datum1. září 1804
MístoSchröterova hvězdárna
ObjevitelKarl Ludwig Harding
Jméno poJuno
Elementy dráhy
(Ekvinokcium J2000,0)
Epocha2014-12-09
00:00:00,0 UTC
2457000,5 JD
Velká poloosa399 531 034 km
2,6707 au
Výstřednost0,25545
Perihel297 470 879 km
1,98847 au
Afel501 591 190 km
3,35293 au
Perioda (oběžná doba)1593,274 d
(4,36463 a)
Střední denní pohyb0,226°/den
Sklon dráhy 
- k ekliptice12,9817°
Délka vzestupného uzlu169,8712°
Argument šířky perihelu248,4100°
Střední anomálie33,077°
Průchod perihelem2003-10-30
14:22:34,3 UTC
2452943,0990 JD
Fyzikální charakteristiky
Absolutní hvězdná velikost5,298
Rovníkový průměr265 (290 × 240 × 190) km
Hmotnost~ 3,0×1019 kg
Průměrná hustota~ 3,2 g/cm³
Gravitační parametr~ 1,9×109 km³/s²
Gravitace na rovníku0,1200 m/s²
(0,0122 G)
Úniková rychlost180 km/s
Perioda rotace7,21 h
0,3004 d
Albedo0,238
Spektrální třídaS

(3) Juno je třetí objevenou planetkou vůbec a současně je svými rozměry přibližně sedmým největším objektem obíhajícím mezi drahami Marsu a Jupiteru, tedy v oblasti hlavního pásu planetek. Tvoří asi 1,2 % hmotnosti všech planetek ve vnitřní části Sluneční soustavy.

Planetku objevil na Schröterově hvězdárně v Lilienthalu poblíže Brém německý astronom Karl Ludwig Harding 1. září 1804, v době, kdy tuto observatoř spravoval. Hvězdárna, založená Schröterem v roce 1782, patřila a byla financována britským panovníkem Jiřím III.

Objev předchozí planetky (2) Pallas a teorie, že může být úlomkem původně větší planety, vedl k novému hledání podobných těles v prostoru mezi Marsem a Jupiterem. Hledání bylo zpočátku úspěšné; výsledkem byl právě objev Juno a v roce 1807 byla objevena i čtvrtá planetka (4) Vesta. Na další si však astronomové museli počkat až do roku 1845.

Symbol Juno

Prakticky až do poloviny 19. století byla ještě považována za planetu a dostala dokonce i grafický symbol (viz vlevo). Ani objev dalších planetek na tom nic nezměnil. Teprve v 50. letech 19. století, kdy objevů planetek kvapem přibývalo, začala být spolu s ostatními podobnými tělesy považována za pouhou planetku.

Juno byla první planetkou, u které byl pozorován zákryt hvězdy vůbec. Prolétla 19. února 1958 před hvězdou BD +6° 808 (jiné označení SAO 112328) zdánlivé hvězdné velikosti 9,2m v souhvězdí Oriona a tento jev trvající pouhé 7,2 sekundy pozorovali Per Ake Bjorklund a Svend Aage Müller poblíž města Malmö ve Švédsku. Z jediného měření se však nedal určit ani tvar, ani průměr planetky. To se zdařilo až při pozorování zákrytu hvězdy SAO 144080 (čili HIP99050), pozorovaného 19. července 1978 v Izraeli Y. Shefferem a A. Lerrerem, kdy byly zjištěny rozměry přibližně eliptického průmětu tělesa na nebeskou sféru 244 × 221 km. Z celkem 18 míst na území USA byl pozorován 11. prosince 1979 zákryt další hvězdy SAO 115946 (HIP38054). V tomto případě vyšly zdánlivé rozměry elipsy na 289,6 × 249.5 km. Zákryty 15. července 1990, 24. května 2000 a 20. července 2004 nepřinesly vcelku nic nového; stanovily pouze horní limit na nejmenší rozměr planetky 195,6 km.

Zatím nejdokonalejší přehled o tvaru, rozměrech a spektrálních vlastnostech tohoto tělesa přineslo v roce 1996 jeho sledování týmem vědců, vedeným astronomkou Sallie Baliunasovou, historickým dvouapůlmetrovým Hookerovým dalekohledem na observatoři na Mt. Wilson, vybaveným adaptivním optikou.

Popis objektu

[editovat | editovat zdroj]
Srovnání velikosti Měsíce s prvními deseti planetkami. Juno je třetí zleva.

I když je Juno relativně velkou planetkou a její albedo je mimořádně vysoké (pohybuje se od 0,23 do 0,42), vzhledem k tomu, že se k Zemi může přiblížit nejvýše na 1,03 astronomických jednotek (AU) tj. na 154 mil. km, může v době optimální opozice dosáhnout pouze zdánlivé hvězdné velikosti 7,5m, což vylučuje možnost zpozorovat ji pouhým okem. Stačí však i malý dalekohled, případně triedr, aby planetka mohla být pozorována.

Tato planetka rotuje prográdně, tj. ve stejném smyslu, jako obíhá kolem Slunce. Její otáčka kolem osy trvá přes 5 hodin.

Střední povrchová teplota činí 163 K, tedy −110 °C.

Vzhled planetky

[editovat | editovat zdroj]

Shrnutí všech zákrytových pozorování vede k závěru, že se jedná o značně nepravidelné těleso, přibližně se tvarem blížící trojosému elipsoidu (jeho rozměry jsou uvedeny v tabulce vpravo). Jeho povrch zatím nebyl pozorován dostatečně podrobně ke zjištění nějakých rozlišitelných útvarů, s výjimkou velké tmavší oblasti o průměru přibližně 100 km, která je interpretována jako relativně geologicky mladý impaktní kráter, obklopený vyvrženými horninami (ejekta).

Geologie planetky

[editovat | editovat zdroj]

Na základě spektroskopických měření patří do třídy planetek třídy S, tedy silikátových, které mohou být zdrojem obyčejných chondritů, meteoritů obsahujících železité křemičitanové minerály, jako jsou olivíny a pyroxeny.

Nepravidelný tvar připomínající bramboru, naznačuje, že gravitační relaxace tohoto tělesa při jeho vzniku akrecí proběhla jen částečně a těleso tedy vzhledem k nedostatečné hmotnosti nedosáhlo stavu izostáze.

Naproti tomu vysoká hustota a mimořádně vysoké albedo svědčí alespoň o částečné diferenciaci tohoto tělesa.


Původ jména

[editovat | editovat zdroj]

Planetka (3) Juno nese jméno římské bohyně Juno, nejvyšší římské bohyně, ochránkyně žen a později celého města, manželky Jupitera.

Průzkum planetky

[editovat | editovat zdroj]

Planetka Juno nebyla dosud zkoumána žádnou pozemskou sondou a ani se žádná taková expedice neplánuje.

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]