Julian Deininger

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Julian Deininger
Busta J. Deiningera
Busta J. Deiningera
Narození 23. května 1852
Vídeň
Úmrtí 15. srpna 1924
Vídeň
Místo pohřbení Wiener Zentralfriedhof
Manžel(ka) Ludmila rozená Schönfussová (z jižní Moravy)
Děti Elsa, Theodor, Wunibald Deininger, Ella
Rodiče otec Johann Deininger
matka Maria rozená Nestler
Příbuzní Bratr Johann Deininger
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Julian Deininger (23. května 1852 Vídeň – 15. srpna 1924 Vídeň) byl vídeňský architekt a pedagog, otec Wunibalda Deiningera.

Van Swieten Hof, Vídeň

Život[editovat | editovat zdroj]

Julian (Julius) Deininger byl známý projektant, c. k. vrchní stavební rada, generální konzervátor Centrální komise ve Vídni, profesor a pak ředitel vídeňské průmyslové školy (učitel J. M. Olbricha[p. 1]), kde byl jeho kolegou Camillo Sitte (18431903).[1] Syn Theodor (1881–1908), Wunibald (1879–1963) i bratr Johann (1849–1931) byli také architekti.[2] Manželka Ludmila rozená Schönfussová pocházela z jižní Moravy.

Studoval na Technické vysoké škole ve Vídni u Heinricha von Ferstela, pak na Akademii výtvarných umění u Friedricha von Schmidta (18251891), který byl zaměřen na novogotickou architekturu. Praxi vykonal ve stavební kanceláři vídeňského spolku Cottage a v roce 1876 nastoupil do ateliéru Friedricha von Schmidta. Zde pracoval na návrhu stavby novogotické vídeňské radnice. Od roku 1883 pracuje jako samostatný architekt. V letech 1887 až 1888 řídil přestavbu vídeňského domu umění (Künstlerhaus). V roce 1901 byl členem poroty na přestavbu Schmetterhausu v Opavě. Díky svým kontaktům v moravskoslezských městech, kde byl zván do porot tamních architektonických soutěží, pomohl s uvedením svého syna Wunibalda mezi známé architekty. Společně vytvořili soutěžní návrhy nebo je realizovali.

Během svého života obdržel mnohá ocenění a vyznamenání. Např. v roce 1888 obdržel rytířský kříž Řád Františka Josefa. Zemřel 15. srpna 1924 ve Vídni a je pohřben na Ústředním hřbitově ve Vídni.[2]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Projekty a stavby[editovat | editovat zdroj]

Hlavní novobarokní oltář minoritního kostela sv. Ducha[p. 2] v Opavě (1889)[3][1]

Soutěžní projekt Moravskoslezské vzájemné pojišťovny pro Brno (1898 nerealizováno) [3]

Ve Vídni[editovat | editovat zdroj]

  • činžovní dům d´Orsay (1885–1886, ul. Piaristická)
  • nájemní dům Van Swieten Hof (1896, ul. Rotenturmstrasse 19) pozdní historismus zpestřený secesními prvky a detaily.
  • dům a tiskárna F. Jaspera (1892)
  • obytný a obchodní dům na Wollzeile 28 (1900) pozdní historismus zpestřený secesními prvky a detaily.

Ve spolupráci s Wunibaldem Deinigerem[editovat | editovat zdroj]

Obchodní a živnostenská banka v Moravské Ostravě
  • Obchodní a živnostenská banka v Moravské Ostravě (1904–1906). Návrh byl oceněn prvním místem v architektonické soutěži[p. 3], které se zúčastnilo 71 autorů s 85 návrhy. Stavba byla zrealizována od května 1904 do května 1905.[4] Fasáda ukončená vysokými štíty, věžičkami a arkýři připomínal zaalpskou renezanci, ale střídmé, lakonické podání historických motivů prozrazuje vliv reformních snah, vyřazujících z britských ostrovů.[3][5] Budova byla rozdělena na dvě části – východní a západní, které využívaly společné zázemí, a důmyslný komunikační systém, který tyto části propojoval. Obchodní, kancelářské a obytné místnost byly umístěny po vnějším obvodu, kdežto ostatní zázemí směřovalo do dvorů. Budova banky patří mezi kvalitní příklady snah a proměn vídeňské architektury v podmínkách Moravské Ostravy.
  • lázeňský dům U zlatého kříže v Karlových Varech (1906–1907)
  • vila Ladewig v Gutensteinu
  • Obchodní akademie ve Vídni (1906–1908).
  • Obchod s nábytkem Richarda Ludwiga v Mödlingu (1910).

Nerealizované projekty[editovat | editovat zdroj]

  • 1882 soutěžní projekt pomníku připomínající obléhání Vídně Turky (2. místo v soutěži)
  • 1894 radnice v Korneuburgu, Dolní Rakousy (2. místo v soutěži)
  • 1898 Moravskoslezská vzájemná pojišťovna v Brně
  • 1902 soutěžní návrh spořitelny ve Šluknově
  • 1913 Německé kasíno v Praze (soutěžní návrh s Wunibaldem Deiningerem a Rudolfem Truskou.

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Otec Johann Deininger byl továrníkem, zabýval se výrobou hedvábí ve Vídni, matka Maria rozená Nestler byla dcerou lékaře z Dolních Dunajovic, jižní Morava. Julius Deininger se oženil v roce 1877 s Ludmilou rozenou Schönfussová, která pocházela z jižní Moravy. Jejich manželského svazku se narodily čtyři děti:

  • dcera Elsa,
  • syn Wunibald (1879–1963) architekt,
  • syn Theodor (1881–1908) architekt,
  • dcera Ella

Jeho bratr Johann Deininger (1849–1931) byl architekt, ředitel státní obchodní školy v Insbrucku, Tyroly.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Josef Maria Olbrich, opavský rodák, architekt Vídeňské secese
  2. Autor obrazu Seslání Ducha svatého je Andreas Croll, sochy sv. Řehoře, Ambrože, Augustýna a Jeronýma je z dílny sochaře Petera Rummela.
  3. Soutěž pořádaná v roce 1903

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b ROSOVÁ, Romana; STRAKOŠ, Martin. Ostravské dílo Wunibalda Deiningera. Ostrava: NPÚ, 2011. ISBN 978-80-85034-64-6. S. 6. 
  2. a b SCHEIDL, Inge. Julius Deininger [online]. Vídeň: Architekturzentrum Wien, 2005-11-01 [cit. 2015-12-12]. Dostupné online. 
  3. a b c VYBÍRAL, Jindřich. Mladí mistři – architekti ze školy Otto Wágnera na Moravě a Slezsku. Praha: Argo, 2002. ISBN 80-7203-474-X. S. 87, 173 –185. 
  4. STRAKOŠ, Martin. Průvodce architekturou Ostravy. Ostrava: NPÚ, 2009. ISBN 978-80-85034-54-7. S. 51. 
  5. VYBÍRAL, Jindřich. Zrození velkoměsta. Architektura v obraze Moravské Ostravy 1890 – 1938.. [s.l.]: [s.n.], 2003. ISBN 80-86517-94-2. S. 46. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]