Jan Václav Keller

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
JUDr. Jan Václav Keller
Jan V. Keller v sokolském
Jan V. Keller v sokolském
Jiná jménaJan V. Keller
Narození21. dubna 1884
Smíchov
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí26. února 1944 (ve věku 59 let)[p. 1]
Brandenburg an der Havel
Německá říšeNěmecká říše Německá říše
Příčina úmrtízemřel ještě před vykonáním popravy
Vzdělánívysokoškolské (Právnická fakulta)
Povoláníadvokát; člen správní rady (Živnostenská banka; Občanské záložny Smíchov)
TitulJUDr.
ChoťZdeňka Kellerová
Dětidcera: Soňa Výšková (* 2. prosince 1912 – 28. dubna 1996)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Václav Keller (21. dubna 1884 Smíchov – 26. února 1944 Brandenburg an der Havel)[p. 1] byl český advokát a sokolský činovník.[3] Po zákazu činnosti sokolské organizace (ČOS) na území Protektorátu Čechy a Morava byl „posledním protektorátním starostou ČOS“.[3]

Život[editovat | editovat zdroj]

Jan Václav Keller se narodil 21. dubna 1884 na Smíchově u Prahy. Byl advokátem (právnický titul JUDr.), členem správní rady Živnostenské banky v Praze a Občanské záložny na pražském Smíchově.[2][1] Kromě toho, že byl sokolským cvičitelem, vykonával v letech 1940 až 1941 funkci starosty České obce sokolské (ČOS).[2]

Přestože Obec sokolská po okupaci Čech a Moravy jako organizace dále existovala, připravovalo se její vedení na případný zákaz činnosti ze strany okupačních orgánů. Došlo k budování paralelních struktur a takto vzniklé ilegální sokolské organizaci byl dán název Obec sokolská v odboji (OSVO).[p. 3] Koncem roku 1939 a začátkem roku 1940 byla tzv. první garnitura vedení tj. nejvyšších sokolských činovníků pozatýkána. Proto se na jaře 1940 vedení ujala tzv. druhá garnitura. Novým starostou po zatčeném Josefu Truhlářovi byl zvolen v únoru 1940 právě JUDr. Jan Václav Keller.[5]

Po nástupu Reinharda Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora (27. září 1941) a vyhlášení prvního stanného práva[p. 4] se OSVO stala cílem úderů německých bezpečnostních orgánů (gestapo, sicherheitsdienst). Drtivý úder sokolské organizaci zasadily německé bezpečnostní složky v noci ze 7. na 8. října 1941, kdy proběhla tzv. Akce Sokol.[6] Při této razii bylo zatčeno asi 1 500 členů České obce sokolské[5] (mezi nimi: Antonín Benda, Stanislav Bukovský, Ladislav Jandásek, Jan Václav Keller, Jan Pelikán[p. 5] a jiní) z toho asi 800 funkcionářů.[6] Dne 8. října 1941 byla sokolská organizace rozpuštěna, ale úředně k tomuto aktu došlo až 11. října 1941.[p. 6] Rekonstrukcí poničených struktur OSVO se začal zabývat Ladislav Vaněk – zakladatel ilegální organizace Jindra, která se stala přímým pokračovatelem OSVO.

Jan V. Keller byl členem tzv. ilegální pětky.[3][p. 3] V rámci Akce Sokol (německy: Aktion Sokol) byl poprvé zatčen v noci z 8. října 1941[9] na 9. října 1941[5] a až do počátku ledna 1942 jej Němci drželi v policejní věznici v Malé pevnosti v Terezíně.[3] Pro špatný zdravotní stav byl z Terezína ale posléze propuštěn.[3][9][5]

Společně se svojí manželkou Zdeňkou Kellerovou byl JUDr. Jan Václav Keller podruhé zatčen 21. dubna 1943 gestapem.[1][5][p. 7] K trestu smrti byl Jan V. Keller odsouzen v procesu u Lidového soudního dvora v Berlíně dne 10. září 1943, kde figuroval jako korunní svědek profesor Ladislav Vaněk.[3] A právě na základě svědecké výpovědi Ladislava Vaňka určil předseda soudu Freisler[5] pro Kellera u berlínského soudního dvora hrdelní rozsudek.[3] Kellerova manželka Zdeňka byla v tomto procesu odsouzena k trestu odnětí svobody, z věznice v Charlotenburgu se na svobodu dostala s podlomeným zdravím.[1]

Dne 21. dubna 1943 se dostavilo do našeho bytu gestapo a zatklo mne i mého chotě. Hned při prvém výslechu, když jsme zůstali spolu chvíli o samotě mě manžel upozornil, že prof. Vaněk nás zradil. Při druhém výslechu jsem se dozvěděla, že jsem byla prof. Vaňkem označena jako spojka mezi sokolstvem a protektorátní vládou a přímo nařčena, že jsem donesla mnoho cenných zpráv od ministra (Richarda) Bienerta sokolstvu: jako například, že bude zastavena sokolská činnost, že Sokol bude rozpuštěn (čímž jsem sokolstvu umožnila odklidit materiály), že jsem nosila zprávy o ilegální činnosti nově ustaveného sokolstva pod jménem Jindra atd.

Zdeňka Kellerová, Poválečná výpověď[p. 8], [3]

Po rozsudku byl těžce nemocný Jan V. Keller vězněn v Brandenburgu v Německu v samostatné cele (s koulí na řetězu na noze) a datum vykonání jeho popravy bylo stále záměrně oddalováno.[1] Zemřel 26. února 1944[p. 1] ve 14.00 hodin[5] ve věznici v Brandenburgu (Brandenburg an der Havel)[2] těsně před posledním datem ohlášení popravy.[1]

Pak po dlouhých výsleších přišel den soudu 10. září 1943. Já i manžel jsme byli postaveni pro velezradu před lidový soud. ... Prezident soudu mně vyhrožoval svědkem, věděla jsem, že to má být zase profesor Vaněk, který mě usvědčí ze lži, ale pevně jsem trvala na své výpovědi. ... Pak dostal prof. Vaněk otázku, zda dr. Keller věděl o jeho ilegální činnosti. Na to odpověděl Vaněk pevným hlasem: „Ano věděl to od zastřeleného náčelníka ČOS (Augustina) Pechláta“. ... Vaněk tvrdil tuto nepravdu se zřejmým úmyslem, aby byl můj muž odsouzen k smrti, neboť nic jiného se od jeho nařčení nedalo čekat. ... Když mně po odsouzeni mého manžela k smrti byla povolena rozmluva s ním, řekl mi: „Vrátíš-li se domů řekni všem sokolům, že Vaněk je bídný zrádce, aby se před ním měli na pozoru.“ ... V prosinci 1943 jsem byla znovu přivezena do Prahy a podrobena novým výslechům stran ministra (Richarda) Bienerta. Při této příležitosti se mě ptal komisař, zdali je mi známo, že můj manžel byl odsouzen k trestu smrti a znám-li důvod. Odpověděla jsem: „Ano pro nepravdivé výpovědi svědka Vaňka“. Komisař mi řekl: „Pan profesor Vaněk je hodný pán. Je to náš člověk a proto mu věříme.“

Zdeňka Kellerová, Poválečná výpověď[p. 8], [3]

Po druhé světové válce[editovat | editovat zdroj]

Druhou světovou válku přežila dcera manželů Kellerových Soňa Výšková (* 2. prosince 1912 – 28. dubna 1996) dlouholetá pracovnice geologické sekce přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.[1] Po nástupu komunistického režimu v Československu byl majetek rodiny Kellerů vyvlastněn.[1] Pražská ulice Kellerova, která se po něm jmenovala (mezi léty 1947 až 1952), byla v roce 1952 přejmenována na Janáčkovu a nakonec (po roce 1962) na Kmochovu.[1][p. 9]

Připomínka[editovat | editovat zdroj]

Jeho jméno (DR. JAN V. KELLER) je uvedeno (spolu s ostatními) na pamětní desce věnované obětem boje za svobodu v letech 1939 až 1949. Tato pamětní deska je umístěna v budově České národní banky (ČNB) na adrese: Praha 1, Na Příkopě 864/28.[11]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

  • Spolupracovníci v ČOS a v protiněmeckém odboji
  • Starosta Sokola v první garnituře a předchůdce Jana V. Kellera – Josef Truhlář
    Starosta Sokola v první garnituře a předchůdce Jana V. Kellera – Josef Truhlář
  • Antonín Benda – jeden z mnoha zatčených v Akci Sokol
    Antonín Benda – jeden z mnoha zatčených v Akci Sokol
  • Sokolský činovník MUDr. Stanislav Bukovský – jeden z mnoha zatčených v Akci Sokol
    Sokolský činovník MUDr. Stanislav Bukovský – jeden z mnoha zatčených v Akci Sokol
  • Sokolský činovník Jan Pelikán[p. 5] – jeden z mnoha zatčených v Akci Sokol
    Sokolský činovník Jan Pelikán[p. 5] – jeden z mnoha zatčených v Akci Sokol

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b c Pramen[1] uvádí jako datum jeho úmrtí 20. února 1944, zatímco zdroje[2][3] hovoří o datu 26. února 1944.
  2. ↑ Otakar Klich (* 10. května 1896 Polonnoje, Ruské císařství – 18. dubna 1942 koncentrační tábor Osvětim) byl povoláním prokurista, bývalý legionář a člen předsednictva České obce sokolské (a náčelníkem župy Scheinerovy).[4] V roce 1941 stanul ve vedení protektorátního sokolského odboje.[4] Po zatčení byl deportován do koncentračního tábora v Osvětimi.[4]
  3. ↑ a b Vedením OSVO byla pověřena Komise pro styk se župami (její krycí činností bylo zlepšování komunikace ústředí s regiony). Prvním náčelníkem OSVO se stal Otakar Klich.[p. 2] Koncem srpna 1939, z obav před rozpuštěním Sokola, vznikla tzv. ilegální pětka, která zdvojovala vedení OSVO a představovala centrální orgán řízení zajišťující styk se zahraničím, finance a ideové směrování, zatímco Komise pro styk se župami se zabývala samotnou odbojovou činností.
  4. ↑ První stanné právo za protektorátu trvalo od 28. září 1941 do 20. ledna 1942; druhé stanné právo za protektorátu pak od 27. května 1942 do 3. července 1942.
  5. ↑ a b Jan Pelikán (* 16. října 1889 Praha – 15. února 1942 koncentrační tábor Osvětim) byl sokolský pracovník, tajemník Československé obce sokolské (ČOS), člen předsednictva a vzdělávacího sboru ČOS a člen Komise pro styk se župami.[7] Absolvent Filozofické fakulty pražské univerzity.[8] V oblasti publikační redigoval Věstník sokolský a napsal několik knih zabývajících se historií sokolské organizace.[8] V roce 1920 zastával funkci člena Slavnostního výboru VII. Všesokolského sletu, později byl zvolen tajemníkem Československé obce sokolské.[8] Výtěžek z X. Všesokoslkého sletu (konal se v roce 1938) se mu (po německé okupaci Čech a Moravy) podařilo zachránit před konfiskací německými protektorátními úřady.[8] V rámci sokolského odboje podporoval rodiny pronásledovaných sokolů a stanul i v ilegálním vedení sokolské organizace.[8] Společně s Františkem Pecháčkem a Štěpánem Drásalem patřil k významným sokolským odbojářům.[7] Během německé represivní Akce Sokol byl 8. října 1941 zatčen gestapem a později deportován do koncentračního tábora Osvětim, kde byl 15. února 1942 umučen.[7]
  6. ↑ Samotné nařízení o rozpuštění ČOS podepsal R. Heydrich: „Říšský protektor v Čechách a na Moravě na základě § 13 nařízení o vybudování správy a německé bezpečnostní policie v Protektorátu Čechy a Morava z 1. září 1939 ... Spolek „Česká obec sokolská“ se sídlem v Praze a jeho členská sdružení, odbočky a přičleněné organizace se tímto rozpouštějí. ... Toto opatření nabude účinnosti uveřejněním v „Der Neue Tag“.[6]
  7. ↑ Pramen[3] uvádí datum druhého zatčení Jana V. Kellera na den 21. března 1943.[3]
  8. ↑ a b Poválečná výpověď vdovy po Janu V. Kellerovi v dopisu pro očistnou komisi ČOS, ve které vylíčila okolnosti svého a manželova zatčení a poukázala přitom na Vaňkovu neblahou roli.[3]
  9. ↑ Tato ulice na Smíchově se až do roku 1895 jmenovala Příkrá; od roku 1895 až do roku 1940 pak Sokolská; mezi léty 1940 až 1945 pak Segertova; po druhé světové válce (v letech 1945 až 1947) pak získala opět jméno Sokolská; do roku 1952 se skutečně jmenovala Kellerova; poté na deset let Janáčkova (1952 až 1962) a po roce 1962 získala své dosavadní (rok 2023) jméno Kmochova.[10]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b c d e f g h i PETR, Václav; DRÁBKOVÁ, Irena. Paní Soňa Výšková a jejích nedožitých 84 let [online]. Bulletin České geologické společnosti, 1996-05-07 [cit. 2023-09-12]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b c d Keller, Jan V. [online]. On-line archiv Langhans [cit. 2023-09-12]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b c d e f g h i j k l m UHLÍŘ, Jan Boris. Sokolská odbojová organizace Jindra (závěrečná zpráva gestapa); Dokumenty [online]. Soudobé dějiny VIII/4 [cit. 2023-09-12]. Str 796; str 6 z 21 stran. Dostupné online. 
  4. ↑ a b c Klich, Otakar [online]. Online archiv Langhans [cit. 2023-09-13]. Dostupné online. 
  5. ↑ a b c d e f g ČVANČARA, Jaroslav. Někomu život, někomu smrt : československý odboj a nacistická okupační moc. (1939–1941). Příprava vydání Jan Kočudák; redakce Jakub Laxar. 2.., rozšířené vyd. Praha: Ottovo nakladatelství (1. vydání), 2022 (2022 tisk). 496 s. ISBN 978-80-7451-871-3. Kapitola 7. Opus pro smrtihlava, s. 422. První kniha z trilogie. 
  6. ↑ a b c KOUŘIL, Jiří. Příčiny zrušení České obce sokolské 8. října 1941 [online]. Masarykova univerzita, 2015 [cit. 2023-09-12]. Studia sportiva. 9. 114. 10.5817/StS2015-1-13. (str. 118). Dostupné online. 
  7. ↑ a b c ČVANČARA, Jaroslav. Někomu život, někomu smrt : československý odboj a nacistická okupační moc. (1939–1941). Příprava vydání Jan Kočudák; redakce Jakub Laxar. 2.., rozšířené vyd. Praha: Ottovo nakladatelství (1. vydání), 2022 (2022 tisk). 496 s. ISBN 978-80-7451-871-3. Kapitola 7. Opus pro smrtihlava, s. 422. První kniha z trilogie. 
  8. ↑ a b c d e Jan Pelikán (16. 10. 1889 Praha – 15. 2. 1942 koncentrační tábor Osvětim) [online]. Databáze fotografií Langhans [cit. 2023-09-13]. Dostupné online. 
  9. ↑ a b JAN V. KELLER (21. 4. 1884 Praha-Smíchov) – JUDr. starosta ČOS [online]. Databáze: Věznice gestapa v Malé pevnosti Terezín 1940-1945 [cit. 2023-09-13]. Zatčen 8. října 1941; propuštěn ze zdravotních důvodů. Dostupné online. 
  10. ↑ Názvosloví veřejných prostranství Smíchova (stav k 1. 6. 2011) [online]. Mapový portál Historického atlasu měst České republiky [cit. 2023-09-13]. Současný název: Kmochova; před rokem 1903: Příkrá (-1895); Sokolská (1895-); 1903 až 1922: Sokolská; 1922 až 1940: Sokolská; 1940 až 1945: Segertova ; 1945 až 1947: Sokolská; 1947 až 2010: Kellerova (-1952); Janáčkova (1952-1962); Kmochova ( 1962-)). Dostupné online. 
  11. ↑ ŠTRUPL, Vladimír. Pamětní deska Obětem 2. světové války [online]. Spolek pro vojenská pietní místa (vets cz), 2007-04-03 [cit. 2023-09-12]. Umístění: Praha 1, Na Příkopě 864/28, v budově České národní banky (ČNB). Dostupné online. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jan_Václav_Keller&oldid=23234821“