Italská gramatika

Italská gramatika je mluvnický popis italského jazyka, který zahrnuje jeho morfologii a syntax. Italština je částečně flektivním a částečně analytickým jazykem. Italská gramatika je podobná gramatice jiných románských jazyků, zvláště francouzštiny. Vychází z principů mluvnice latiny.

Morfologická typologie

Italština se vyvinula z latiny, která byla převážně flektivním jazykem s bohatě rozvinutým systémem skloňování i časování. Flektivní rysy se v moderní italštině zachovaly u sloves, jejichž časování však doznalo změn. Původní latinský systém pádů byl s výjimkou zájmen kompletně nahrazen předložkovými vazbami, což je analytický princip. Ten se také uplatňuje při tvoření složených časů sloves.

Slovní druhy

Italská gramatika tradičně rozlišuje tyto slovní druhy:

1. podstatná jména (sostantivi)
2. slovesa (verbi)
3. přídavná jména (aggettivi)
4. členy (articoli)
5. příslovce (avverbi)
6. předložky (preposizioni)
7. číslovky (numerali)
8. zájmena (pronomi)
9. spojky (congiunzioni)
10. citoslovce (interiezioni)

Jmenný rod

U podstatných jmen italština rozlišuje mužský a ženský rod. Původní latinský střední rod splynul s rodem mužským. Rozlišení rodu se týká podstatných a přídavných jmen, členů, příčestí sloves a částečně také zájmen a číslovek. Poznání rodu napomáhá jednak zakončení, a to jak v jednotném, tak i v množném čísle, jednak také tvar členu.

Podstatná jména

Při skloňování podstatných jmen se pomocí koncovek zpravidla rozlišuje jednotné a množné číslo. Pády se u podstatných jmen nerozlišují, podstatné jméno tedy má obvykle dva tvary.

Slova končící v jednotném čísle -o, např. mondo (svět), jsou mužského rodu a v množném čísle mají koncovku -i, např. mondi (světy). Slova končící -a, např. porta (brána), jsou obvykle ženského rodu a v množném čísle mají koncovku -e, např. porte (brány). Slova končící -e, např. legge (zákon), mají v množném čísle -i, např. leggi (zákony), bez ohledu na to, jakého rodu jsou.

Slova končící souhláskou jsou obvykle cizího původu a jsou bez ohledu na rod nesklonná (bar, film, album), tedy mají stejný tvar v jednotném i množném čísle. Nesklonná jsou také slova, která končí přízvučnou samohláskou, např. città (město), virtù (ctnost), která vznikla elizí (vypuštěním) původní koncové slabiky. Jeden tvar mají také podstatná jména zakončená -i, např. crisi (krize). Číslo a rod se u těchto podstatných jmen pozná podle tvarů členu a přídavného jména, které se v těchto kategoriích musejí shodovat:

• il film interessante (zajímavý film) – i film interessanti (zajímavé filmy)
• la bella città (krásné město) – le belle città (krásná města)

Přehled tvoření tvarů množného čísla

Rod	Jednotné číslo	Množné číslo	Příklad
mužský	-o	-i	ragazzo (chlapec) – ragazzi (chlapci)
	-e		cuore – cuori (srdce)
	-a		turista (turista) – turisti (turisté)
ženský	-a	-e	ragazza (dívka) – ragazze (dívky)
	-e	-i	notte (noc) – notti (noci)

Tabulka uvádí způsoby pravidelného tvoření množného čísla. Některá podstatná jména však tvoří množné číslo nepravidelně. Obvykle jde o pozůstatky původního latinského skloňování, například:

• l’uomo (muž) – gli uomini (muži)
• la mano (ruka; je ženského rodu, ačkoliv má koncovku -o) – le mani (ruce)
• l’uovo (vejce; mužský rod) – le uova (vejce; ženský rod)

Přídavná jména

Přídavné jméno se shoduje v rodě a čísle s podstatným jménem, které rozvíjí, např. l’uomo italiano (italský muž), gli uomini italiani (italští muži), la donna italiana (italská žena), le donne italiane (italské ženy). Koncovky jsou stejné jako u podstatných jmen. Dvojvýchodná přídavná jména mají různý tvar pro mužský (zakončení -o, v množném čísle -i) a ženský (zakončení -a, v množném čísle -e) rod. Jednovýchodná přídavná jména mají stejné zakončení pro oba rody v jednotném (-e) i množném (-i) čísle. Přídavná jména zakončená v jednotném čísle obou rodů -a, mají v množném čísle buď -i (mužský rod), nebo -e (ženský rod).

Rod	Jednotné číslo	Množné číslo	Příklad
mužský	-o	-i	piccolo (malý) – piccoli (malí)
ženský	-a	-e	piccola (malá) – piccole (malé) ottimista (optimistická) – ottimiste (optimistické)
mužský	-a	-i	ottimista (optimistický) – ottimisti (optimističtí)
mužský i ženský	-e	-i	verde (zelený/zelená) – verdi (zelení/zelené)

Stupňování

Přídavná jména se stupňují opisem pomocí příslovcí più (více) a meno (méně). V superlativu (3. stupni) přibírají určitý člen. Příklady:

• caro (drahý) – più caro (dražší) – il più caro (nejdražší)
• forte (silný) – meno forte (méně silný) – il meno forte (nejméně silný)

Při srovnávání se komparativ (2. stupeň) pojí s předložkou di a superlativ s předložkou fra:

• È più scemo di lui. (Je hloupější než on.)
• È il più scemo fra gli uomini. (Je nejhloupější ze všech lidí.)

Kromě toho existuje také superlativ absolutní, který neslouží ke srovnávání, ale ke zdůraznění velké míry vlastnosti. Tvoří se pomocí přípony -issimo: bellissimo (nejkrásnější, velmi krásný), carissimo (nejdražší, velmi drahý).

Postavení přídavných jmen

Přídavné jméno může stát před podstatným jménem (prepozice) i za ním (postpozice). Postpozice je častější než prepozice.

Před podstatným jménem stojí především některá často používaná přídavná jména, která mají popisnou funkci a vyjadřují subjektivní hodnocení:

• un caldo giorno (teplý den)
• una buona cena (dobrá večeře)
• un bel giardino (pěkná zahrada)
• una piccola ragazza (malá dívka)

Za podstatným jménem stojí přídavná jména, která omezují význam, jsou dále rozvitá nebo mají čtyři a více slabik:

• la mano destra (pravá ruka)
• l’arte barocca (barokní umění)
• una cena molto buona (velmi dobrá večeře)
• un libro interessante (zajímavá kniha)

Zájmena

Osobní zájmena

Osobní zájmena si v italštině jako jediná částečně zachovala kategorii pádu. Mají zvláštní tvary pro pád podmětu (nominativ) a předmětu. Zájmena užívaná v předmětu mají dva až tři různé tvary. Jsou to jednak přízvučná zájmena, která se používají pro zdůraznění a po předložkách, např. per te (pro tebe). Dále pak nepřízvučná zájmena, která jako příklonky mají pevné postavení ve větě vzhledem ke slovesu (viz Slovosled). Některá nepřízvučná zájmena rozlišují tvar přímého předmětu (akuzativ; koho? co?) a nepřímého předmětu (dativ; komu? čemu?).

Nominativ	Nepřízvučná		Přízvučná	Význam
	Akuzativ	Dativ	Akuzativ + dativ
io	mi	mi	me	já
tu	ti	ti	te	ty
lui	lo	gli	lui	on
lei	la	le	lei	ona
noi	ci	ci	noi	my
voi	vi	vi	voi	vy
loro	li	loro	loro	oni
loro	le	loro	loro	ony
——	si	si	sé	se

Pokud se ve větě sejdou dvě nepřízvučná zájmena, na prvním místě stojí nepřímý předmět (v dativu), následován přímým předmětem (v akuzativu). Zájmena mi, ti, ci, vi a si se v tomto případě mění na me, te, ce, ve a se:

• Me lo da. (Dává mi to.)

Dativní zájmena gli (mu) a le (jí) se stahují se zájmeny lo, la, li a le na glielo, gliela, glieli a gliele:

• Daglielo. (Dej mu/jí to.)

Zvratné zájmeno (si/se/sé) se používá pouze ve 3. osobě. V 1. a 2. osobě se nahrazuje nezvratným osobním zájmenem:

• Ci siamo persi. (Ztratili jsme se.)
• Si sono persi. (Ztratili se.)

Při vykání se používá zájmeno Lei (dosl. ona) a jeho skloňované tvary (obvykle psané s velkým počátečním písmem). Sloveso je pak ve 3. osobě jednotného čísla:

• La vedo. (Vidím Vás. / Vidím ji.)

Zda mluvčí někomu vyká, nebo hovoří o nějaké ženě, lze obvykle poznat z kontextu. Tato zvláštnost italštiny má historické důvody. Zdvořilé oslovení Lei ve významu Vy vzniklo z titulu La signoria vostra (Vaše výsost).

Přivlastňovací zájmena

Mužský rod		Ženský rod		Význam
jedn. č.	mn. č.	jedn. č.	mn. č.
mio	miei	mia	mie	můj
tuo	tuoi	tua	tue	tvůj
suo	suoi	sua	sue	jeho, její
nostro	nostri	nostra	nostre	naši
vostro	vostri	vostra	vostre	vaši
loro	loro	loro	loro	jejich

Italština nemá zvratné přivlastňovací zájmeno svůj. V tomto významu používá nezvratná zájmena příslušné osoby. Suo znamená jak jeho/její, tak i svůj. Pokud je potřeba rozlišit rod osoby, jíž se přivlastňuje, je možné použít opis s předložkou di: di lui (jeho), di lei (její). Suo se rovněž používá při vykání.

Přivlastňovací zájmena se obvykle používají se členem, nejčastěji se členem určitým:

• la mia generazione (moje generace)

Mohou se použít i se členem neurčitým (ve významu jeden z nějaké skupiny):

• un mio amico (jeden můj přítel)

Přivlastňovací zájmena italské gramatiky tradičně řadí k přídavným jménům. Pojem aggettivi possessivi (přivlastňovací přídavná jména) má tedy jiný význam než v češtině. Odpovídající přídavná jména typu Karlův, Mariin v italštině neexistují. Tyto vztahy se vyjadřují opisem: la casa di Carlo (Karlův dům).

Členy

S podstatnými jmény se obvykle užívají členy. Člen vždy stojí před podstatným jménem, případně před rozvíjejícím přídavným jménem. Italština má tři druhy členů:

• člen neurčitý,
• člen určitý,
• člen dělivý.

Tvar členu závisí na rodu a čísle podstatného jména, před kterým stojí, a také na počáteční hlásce následujícího slova. Před samohláskou odpadá (eliduje) koncová samohláska členu a nahrazuje se apostrofem.

Člen neurčitý

Člen neurčitý označuje osoby, věci nebo skutečnosti, o kterých se mluví poprvé. Má význam nějaký, jeden (shoduje se s číslovkou jeden). Používá se pouze v jednotném čísle. V množném čísle jsou buď podstatná jména bez členu, nebo před nimi stojí člen dělivý. Příklady:

• Voglio comprare una macchina. (Chci koupit auto.)
• Pietro è uno studente di medicina. (Petr je student medicíny.)
• Vedo una casa. (Vidím dům.)
• Vedo (delle) case. (Vidím domy.)

Rod	Jednotné číslo	Použití	Příklad
mužský	un	základní tvar, před slovy začínajícími samohláskou nebo souhláskou kromě dále uvedených případů	un uomo (muž), un castello (hrad)
	uno	před slovy začínajícími z-, x-, ps-, gn-, s + souhláska-	uno studente (student)
ženský	una	před slovy začínajícími souhláskou	una donna (žena)
	un’	před slovy začínajícími samohláskou	un’isola (ostrov)

Člen určitý

Člen určitý se používá v italštině velmi často. Má význam ten (pochází z latinského ukazovacího zájmena). Označuje osoby, věci či skutečnosti, o kterých se již mluvilo nebo které jsou jedinečné či z kontextu známé. Pojí se i s určitými typy vlastních jmen (např. názvy řek, států, některých měst, památek a podobně). Příklady:

• la ragazza l’ho vista (dívka, kterou jsem viděl)
• i musei di Roma (římská muzea)
• L’Italia (Itálie)

Rod	Jednotné číslo	Množné číslo	Použití	Příklad
mužský	il	i	základní tvar, před slovy začínajícími souhláskou kromě dále uvedených případů	il cane (pes), i cani (psi)
	lo	gli	před slovy začínajícími z-, x-, ps-, gn-, s + souhláska-	lo straniero (cizinec), gli stranieri (cizinci)
	l’		před slovy začínajícími samohláskou	l’amico (přítel), gli amici (přátelé)
ženský	la	le	před slovy začínajícími souhláskou	la testa (hlava), le teste (hlavy)
	l’		před slovy začínajícími samohláskou	l’isola (ostrov), le isole (ostrovy)

S některými předložkami určitý člen splývá v jedno slovo, např. in (v) + il = nel, da (od) + la = dalla apod.

Člen dělivý

Člen dělivý je spojením předložky di s určitým členem. Používá se k vyjádření neurčitého množství látky nebo celku (ve významu trochu, několik), dále pak ve spojení s abstraktními pojmy. V množném čísle může nahrazovat neurčitý člen. Příklady:

• Vado a comprare del pane. (Jdu koupit chleba.)
• Aggiungi della farina. (Přidej trochu mouky.)
• Fate bollire dell’acqua. (Dejte vařit vodu.)
• Ha del talento. (Má talent.)
• Ho comprato dei libri. (Koupil jsem nějaké knihy.)

Rod	Jednotné číslo	Množné číslo	Použití	Příklad
mužský	del	dei	základní tvar, před slovy začínajícími souhláskou kromě dále uvedených případů	del burro (trochu másla), dei fiammiferi (několik zápalek)
	dello	degli	před slovy začínajícími z-, x-, ps-, gn-, s + souhláska-	dello stagno (trochu cínu), degli spicchioli (pár drobných)
	dell’		před slovy začínajícími samohláskou	dell’olio (trochu oleje), degli amici (několik přátel)
ženský	della	delle	před slovy začínajícími souhláskou	della carta (nějaký papír), delle uova (několik vajíček)
	dell’		před slovy začínajícími samohláskou	dell’acqua (trochu vody)

Slovesa

Časování sloves se v italštině vyznačuje rozvinutou flexí a bohatstvím tvarů. Sloveso vyjadřuje osobu a číslo pomocí osobních koncovek. Díky tomu může být v italské větě nevyjádřený podmět. Při časování se též uplatňují prvky aglutinační (např. vkládání -v- před osobní koncovky při tvorbě imperfekta) a analytické (využívání pomocných sloves při tvoření složených časů).

Slovesa tvoří 4 jednoduché časy a 4 složené časy. Časují se pěti slovesnými způsoby, přičemž všechny časy se uplatňují pouze v indikativu. Podle zakončení infinitivu se rozdělují do tří tříd (-are, -ere, -ire). Mnohá slovesa se časují nepravidelně.

Časy

Jednoduché časy

Jednoduché slovesné časy se tvoří přidáváním přípon a osobních koncovek ke kmeni slovesa. V oznamovacím způsobu (indikativu) se rozlišují tyto jednoduché časy:

Přítomný čas (prézens, presente) vyjadřuje právě probíhající, trvalou či opakovanou činnost, např. canto (zpívám).

Minulý čas nedokonavý (imperfektum, imperfetto) vyjadřuje děje, které probíhaly v minulosti. Nevyplývá z něj ukončenost těchto dějů. V indikativu je charakteristická přípona -v-, která se vkládá před osobní koncovky, např. cantavo (zpíval jsem).

Minulý čas dokonavý (jednoduché perfektum, passato remoto) vyjadřuje děje, které proběhly a skončily v minulosti bez vztahu k současnosti. Používá se například při líčení historických událostí. Tento čas se používá především ve spisovné italštině a je vnímán jako knižní. S výjimkou jižní Itálie, kde je tento čas stále živý, se jednoduché perfektum v běžně mluvené italštině nahrazuje složeným perfektem. Mnoho sloves tento čas tvoří nepravidelně.
Příklad: cantai (zazpíval jsem).

Budoucí čas (futurum, futuro semplice) vyjadřuje děje, které se mají uskutečnit v budoucnosti. V indikativu je chakteristická přípona -r-, která se vkládá před osobní koncovky, např. canterò (budu zpívat).

Složené časy

Složené časy se tvoří spojením časovaných tvarů pomocného slovesa avere (mít) nebo essere (být) a příčestí. Společným rysem těchto časů je, že vyjadřují předčasnost dějů.

Předpřítomný čas (složené perfektum, passato prossimo) vyjadřuje děje skončené v nedávné minulosti nebo děje, které svými důsledky zasahují do přítomnosti. V běžné mluvené italštině (s výjimkou jižní Itálie) nahrazuje jednoduché perfektum. Pomocné sloveso je v přítomném čase.
Příklad: ho cantato (zazpíval jsem).

Předminulý čas (plusquamperfektum, trapassato prossimo) vyjadřuje děje, které se uskutečnily před jinými ději v minulosti. Pomocné sloveso je v imperfektu.
Příklad: avevo cantato (zazpíval jsem předtím).

Předminulý čas závislý (trapassato remoto) vyjadřuje děje, které se uskutečnily před jinými ději v minulosti. Používá se ve vedlejších větách, pokud je v hlavní větě jednoduché perfektum. Pomocné sloveso je v jednoduchém perfektu. V současnosti je tento čas silně knižní.
Příklad: ebbi cantato (zazpíval jsem předtím).

Předbudoucí čas (složené futurum, futuro anteriore) vyjadřuje děj, který se uskuteční před jiným dějem v budoucnosti. Pomocné sloveso je v budoucím čase.
Příklad: avrò cantato (zazpívám předtím).

Způsoby

Indikativ

V oznamovacím způsobu se slovesa mohou časovat ve všech výše uvedených časech.

Přítomný čas

Osoba	1. třída	2. třída	3. třída
	parlare (mluvit)	credere (věřit)	dormire (spát)	capire (rozumět)
io	parlo	credo	dormo	capisco
tu	parli	credi	dormi	capisci
lui/lei	parla	crede	dorme	capisce
noi	parliamo	crediamo	dormiamo	capiamo
voi	parlate	credete	dormite	capite
loro	parlano	credono	dormono	capiscono

Některá slovesa 3. třídy mají v přítomném čase v jednotném čísle a v 3. osobě množného čísla kmen rozšířený o -isc- (zde capire).

Příklady použití:

• Bevo due caffè al giorno. (Piji dvě kávy denně.)
• I bambini giocano a calcio. (Děti hrají fotbal.)

V imperfektu se před osobní koncovky vkládá -v-:

Imperfektum

Osoba	1. třída	2. třída	3. třída
	parlare (mluvit)	credere (věřit)	dormire (spát)
io	parlavo	credevo	dormivo
tu	parlavi	credevi	dormivi
lui/lei	parlava	credeva	dormiva
noi	parlavamo	credevamo	dormivamo
voi	parlavate	credevate	dormivate
loro	parlavano	credevano	dormivano

Příklady použití:

• Mentre preparavo la cena, lui guardava la televisione. (Zatímco jsem připravovala večeři, on se díval na televizi.)
• Tutto era in ordine. (Všechno bylo v pořádku.)

Jednoduché perfektum

Osoba	1. třída	2. třída	3. třída
	parlare (mluvit)	credere (věřit)	dormire (spát)
io	parlai	credei	dormii
tu	parlasti	credesti	dormisti
lui/lei	parlò	credette, credé	dormì
noi	parlammo	credemmo	dormimmo
voi	parlaste	credeste	dormiste
loro	parlarono	credettero, crederono	dormirono

Příklady použití:

• Colombo scoprì l’America. (Kolumbus objevil Ameriku.)
• Non lo fece apposta. (Neudělal to schválně.)

V budoucím čase se před osobní koncovky vkládá -r-:

Budoucí čas

Osoba	1. třída	2. třída	3. třída
	parlare (mluvit)	credere (věřit)	dormire (spát)
io	parlerò	crederò	dormirò
tu	parlerai	crederai	dormirai
lui/lei	parlerà	crederà	dormirà
noi	parleremo	crederemo	dormiremo
voi	parlerete	crederete	dormirete
loro	parleranno	crederanno	dormiranno

Příklady použití:

• Lo farò un’altra volta. (Udělám to jindy.)
• L’anno prossimo andremo al mare. (Příští rok pojedeme k moři.)

Složené perfektum

Osoba	Pomocné sloveso avere	Pomocné sloveso essere
	vedere (vidět)	venire (přijít)
io	ho visto	sono venuto/venuta
tu	hai visto	sei venuto/venuta
lui/lei	ha visto	è venuto/venuta
noi	abbiamo visto	siamo venuti/venute
voi	avete visto	siete venuti/venute
loro	hanno visto	sono venuti/venute

Příklady použití:

• Tutti sono tornati a casa. (Všichni se vrátili domů.)
• Non ho ancora scritto la lettera. (Ještě jsem nenapsal ten dopis.)

Plusquamperfektum

Osoba	Pomocné sloveso avere	Pomocné sloveso essere
	vedere (vidět)	venire (přijít)
io	avevo visto	ero venuto/venuta
tu	avevi visto	eri venuto/venuta
lui/lei	aveva visto	era venuto/venuta
noi	avevamo visto	eravamo venuti/venute
voi	avevate visto	eravate venuti/venute
loro	avevano visto	erano venuti/venute

Příklady použití (nejčastěji ve vedlejších větách):

• Sapevo che erano tornati. (Věděl jsem, že se vrátili.)
• Ho mangiato il gelato che avevi preparato ieri. (Snědl jsem zmrzlinu, kterou jsi připravil včera.)

Závislé plusquamperfektum

Osoba	Pomocné sloveso avere	Pomocné sloveso essere
	vedere (vidět)	venire (přijít)
io	ebbi visto	fui venuto/venuta
tu	avesti visto	fosti venuto/venuta
lui/lei	ebbe visto	fu venuto/venuta
noi	avemmo visto	fummo venuti/venute
voi	aveste visto	foste venuti/venute
loro	ebbero visto	furono venuti/venute

Příklady použití (vždy ve větě závislé na slovese v jednoduchém perfektu):

• Dopo che ebbe finito di leggere il libro, andò a letto. (Poté, co dočetl knihu, šel spát.)
• Appena avemmo sentito la notizia, corremmo a raccontartela. (Jakmile jsme se tu zprávu dozvěděli, běželi jsem ti ji povědět.)

Předbudoucí čas

Osoba	Pomocné sloveso avere	Pomocné sloveso essere
	vedere (vidět)	venire (přijít)
io	avrò visto	sarò venuto/venuta
tu	avrai visto	sarai venuto/venuta
lui/lei	avrà visto	sarà venuto/venuta
noi	avremo visto	saremo venuti/venute
voi	avrete visto	sarete venuti/venute
loro	avranno visto	saranno venuti/venute

Příklady použití (obvykle ve vedlejších větách):

• Quando sarà tornato, finirò quel lavoro. (Až se vrátí, dokončím tu práci.)
• Proveremo questa ricetta quando avrò comprato tutti gli ingredienti. (Vyzkoušíme ten recept, až nakoupím všechny suroviny.)

Kondicionál

Podmiňovací způsob (condizionale) má tvary přítomného a minulého času. Přítomný kondicionál (condizionale presente) se tvoří synteticky pomocí osobních koncovek. Obdobně jako v budoucím čase se před koncovky vkládá -r-:

Přítomný kondicionál

Osoba	1. třída	2. třída	3. třída
	parlare (mluvit)	credere (věřit)	dormire (spát)
io	parlerei	crederei	dormirei
tu	parleresti	crederesti	dormiresti
lui/lei	parlerebbe	crederebbe	dormirebbe
noi	parleremmo	crederemmo	dormiremmo
voi	parlereste	credereste	dormireste
loro	parlerebbero	crederebbero	dormirebbero

Vyjadřuje uskutečnitelnou podmínku nebo také zdvořilou žádost, nejistotu či pravděpodobnost (v přítomnosti).

Příklady použití:

• Vorrei comprare una machina. (Chtěl bych si koupit auto.)
• Potresti aiutarmi? (Mohl bys mi pomoci?)
• Avrebbero molti soldi. (Prý mají mnoho peněz.)

Minulý kondicionál (condizionale passato) je složený z pomocného slovesa v kondicionálu a příčestí.

Minulý kondicionál

Osoba	Pomocné sloveso avere	Pomocné sloveso essere
	vedere (vidět)	venire (přijít)
io	avrei visto	sarei venuto/venuta
tu	avresti visto	saresti venuto/venuta
lui/lei	avrebbe visto	sarebbe venuto/venuta
noi	avremmo visto	saremmo venuti/venute
voi	avreste visto	sareste venuti/venute
loro	avrebbero visto	sarebbero venuti/venute

Vyjadřuje neuskutečnitelnou podmínku, nejistotu či dohad v minulosti.

Příklady použití:

• Al tuo posto l’avrei comprato. (Na tvém místě bych to býval koupil.)
• Se tu fossi arrivato prima, almeno ci avresti aiutato. (Kdybys byl přišel dříve, alespoň bys nám byl pomohl.)
• Avrebbe tentato il suicidio. (Prý se pokusil o sebevraždu.)

Konjunktiv

Spojovací způsob (congiuntivo) vyjadřuje nejistotu, subjektivní postoj, přání či podmíněnost. Používá se též k vyjádření rozkazu při vykání. V češtině nemá obdoby a překládá se nejčastěji kondicionálem, někdy indikativem. Používá se ve dvou jednoduchých (přítomný, imperfektum) a dvou složených (perfektum, plusquamperfektum) časech.

Přítomný čas

Osoba	1. třída	2. třída	3. třída
	parlare (mluvit)	credere (věřit)	dormire (spát)	capire (rozumět)
io	parli	creda	dorma	capisca
tu	parli	creda	dorma	capisca
lui/lei	parli	creda	dorma	capisca
noi	parliamo	crediamo	dormiamo	capiamo
voi	parliate	crediate	dormiate	capiate
loro	parlino	credano	dormano	capiscano

V jednotném čísle se kvůli rozlišení osoby často používají osobní zájmena.

Příklady použití:

• Penso che lui abbia torto. (Myslím, že nemá pravdu.)
• Voglio che tu venga. (Chci, abys přišel.)
• Comincino subito. (Ať začnou hned.)
• Scusi. (Promiňte.)

Imperfektum

Osoba	1. třída	2. třída	3. třída
	parlare (mluvit)	credere (věřit)	dormire (spát)
io	parlassi	credessi	dormissi
tu	parlassi	credessi	dormissi
lui/lei	parlasse	credesse	dormisse
noi	parlassimo	credessimo	dormissimo
voi	parlaste	credeste	dormiste
loro	parlassero	credessero	dormissero

Příklady použití:

• Volevo che tu venissi. (Chtěl jsem, abys přišel.)
• Vorrei che tu trascorressi più tempo a casa. (Chtěla bych, abys trávil více času doma.)
• Aspettavo che uscisse l’uomo. (Čekal jsem, až vyjde ten člověk.)
• Che avessero tanti problemi? (Že by byli měli tolik problémů?)
• Magari mi amasse! (Kéž by mě miloval!)

Konjunktiv perfekta (congiuntivo passato) je složený z pomocného slovesa v přítomném konjunktivu a příčestí.

Perfektum

Osoba	Pomocné sloveso avere	Pomocné sloveso essere
	vedere (vidět)	venire (přijít)
io	abbia visto	sia venuto/venuta
tu	abbia visto	sia venuto/venuta
lui/lei	abbia visto	sia venuto/venuta
noi	abbiamo visto	siamo venuti/venute
voi	abbiate visto	siate venuti/venute
loro	abbiano visto	siano venuti/venute

Používá se v hlavní větě k vyjádření pochybnosti nebo domněnky, která se týká minulého děje. Ve vedlejších větách vyjadřuje předčasnost v obdobných situacích, jako se používá přítomný konjunktiv.

Příklady použití:

• Non posso trovare il mio portamonete. Che l’abbia perso? (Nemohu najít svoji peněženku. Že bych ji ztratil?)
• Penso che non gli sia piaciuta. (Myslím, že se mu nelíbila.)
• Supponiamo che abbiate già finito. (Předpokládáme, že jste už skončili.)

Konjunktiv plusquamperfekta (congiuntivo trapassato) je složený z pomocného slovesa v konjunktivu imperfekta a příčestí.

Plusquamperfektum

Osoba	Pomocné sloveso avere	Pomocné sloveso essere
	vedere (vidět)	venire (přijít)
io	avessi visto	fossi venuto/venuta
tu	avessi visto	fossi venuto/venuta
lui/lei	avesse visto	fosse venuto/venuta
noi	avessimo visto	fossimo venuti/venute
voi	avesste visto	foste venuti/venute
loro	avessero visto	fossero venuti/venute

Používá se v hlavní větě k vyjádření přání, které se týká minulosti. Ve vedlejších větách vyjadřuje předčasnost obdobně jako konjunktiv perfekta, pokud je hlavní věta v minulém čase.

Příklady použití:

• Non l’avessi mai fatto! (Kéž bych to byl nikdy neudělal!)
• Pensavo che non gli fosse piaciuta. (Myslel jsem, že se mu nelíbila.)
• Credevo che i bambini avessero già mangiato. (Myslel jsem, že děti už jedly.)
• Se fossi venuto, avresti conosciuto una persona molto interessante. (Kdybys byl přišel, byl bys poznal velmi zajímavou osobu.)

Imperativ

Rozkazovací způsob (imperativo) nemá schopnost vyjadřovat čas. Tvoří se pouze pro některé osoby. Zvláštní tvar má pro 2. osobu jednotného čísla. V 1. a 2. osobě množného čísla se shoduje s tvarem oznamovacího způsobu (indikativu). Pro vykání (3. osoba jednotného čísla) se používá tvar konjunktivu.

Rozkazovací způsob

Osoba	1. třída	2. třída	3. třída
	parlare (mluvit)	credere (věřit)	dormire (spát)	capire (rozumět)
tu	parla!	credi!	dormi!	capisci!
noi	parliamo!	crediamo!	dormiamo!	capiamo!
voi	parlate!	credete!	dormite!	capite!
Lei	parli!	creda!	dorma!	capisca!

V záporném rozkazu pro 2. osobu jednotného čísla se používá infinitiv, například:

• Non parlare! (Nemluv!)

Infinitiv

Infinitiv je neurčitý tvar sloves. Ve slovnících se uvádí jako základní tvar (lemma).

Tvoří se pomocí koncovek -are (1. třída), -ere (2. třída) nebo -ire (3. třída). Podle tohoto zakončení se slovesa rozdělují do tříd. Malý počet nepravidelných sloves má infinitiv zakončený -rre, např. porre (položit), produrre (vyrábět). V ustálených vazbách infinifivu často odpadá koncové -e, např. aver bisogno (potřebovat, mít potřebu). Stejně tak se vypouští -e při spojení infinitivu s příklonkami (viz Slovosled), trovarsi (nacházet se).

Infinitiv se používá po způsobových slovesech:

• Devo andare già. (Musím už jít.)

Používá se i po mnoha jiných slovesech, kde má funkci předmětu a často se připojuje pomocí předložek (a, di, per):

• Cerca di capire. (Zkus to pochopit.)
• Vado a vedere. (Jdu se podívat.)
• Sto per partire per Praga. (Chystám se odjet do Prahy.)

Slouží též ke krácení určitých druhů vedlejších vět, pokud mají stejný podmět jako hlavní věta:

• Sono contento di vederti. (Jsem rád, že tě vidím.)

Složený (minulý) infinitiv yse tvoří spojením infinitivu pomocných sloves aver nebo esser a příčestí. Podobně jako jednoduchý infinitiv krátí vedlejší věty, avšak vyjadřuje předčasnost děje:

• Adesso rimpiange di aver studiato troppo poco. (Teď lituje, že studoval příliš málo.)
• Siamo contenti di aver ricevuto la tua lettera. (Jsme rádi, že jsme dostali tvůj dopis.)
• Dopo esser tornato dall’allenamento gli fa male il ginoccio. (Poté, co se vrátil z tréninku, ho bolí koleno.)

Složený infinitiv lze použít také po způsobových slovesech:

• Dev’esser sucesso ieri. (Muselo se to stát včera.)
• Può aver avuto un incidente. (Možná měl nehodu.)

Příčestí

Příčestí se používá k tvoření složených slovesných časů a trpného rodu. Podle okolností má význam činný i trpný. Pravidelně se tvoří příponami -ato, -uto, -ito (1.–3. třída sloves):

• parlare – parlato (mluvit – mluvil/mluven)
• credere – creduto (věřit – věřil/věřen)
• finire – finito (skončit – skončil/skončen)

Mnohá slovesa tvoří příčestí nepravidelně, například:

• prendere – preso (vzít – vzal/vzat)
• chiudere – chiuso (zavřít – zavřel/zavřen)
• dire – detto (říci – řekl/řečen)
• vedere – visto (vidět – viděl/viděn)

Příčestí má, stejně jako přídavná jména, 4 tvary podle rodu a čísla:

Rod	Jednotné číslo	Množné číslo
mužský	visto (viděl, viděn)	visti (viděli, viděni)
ženský	vista (viděla, viděna)	viste (viděly, viděny)

Gerundium

Gerundium je neurčitý tvar sloves, který významově přibližně odpovídá českému přechodníku. V italštině se používá poměrně často. Slouží ke krácení vedlejších vět, pokud je podmět stejný jako v hlavní větě. Do češtiny se obvykle překládá vedlejší větou.

Jednoduché gerundium se tvoří většinou pravidelně koncovkou -ande (1. třída) nebo -ende (2. a 3. třída). Tvar je neměnný bez ohledu na rod a číslo podmětu. Vyjadřuje současně probíhající děj:

• Ritornando a casa ho incontrato un mio conosciuto. (Když jsem se vracel domů = vraceje se domů, potkal jsem jednoho svého známého.)
• Vuole lavorare studiando. (Chce pracovat během studia = studuje/studujíc.)
• Non avendo soldi sono stato constretto ad indebitarsi. (Nemaje peníze = protože jsem neměl peníze, byl jsem nucen se zadlužit.)
• Me l’ha detto piangendo. (Řekla mi to s pláčem = plačíc.)

Složené gerundium se tvoří spojením gerundia pomocných sloves avere (avendo) nebo essere (essendo) s příčestím. Používá se podobně jako jednoduché gerudium s tím rozdílem, že vyjadřuje děj předcházející ději v hlavní větě:

• Avendo ricevuto il tuo SMS, mi sono collegato su internet. (Poté, co jsem obdržel tvoji SMS, připojil jsem se na internet.)
• Essendo vissuto per anni a Stoccolma, sa parlare bene lo svedese. (Protože žil léta ve Stockholmu, umí mluvit dobře švédsky.)

Gerundium ve spojení s jednoduchými tvary slovesa stare (být) slouží k vyjádření průběhovosti děje v přítomnosti nebo minulosti:

• Il vento lo sta portando via. (Vítr ho právě odnáší pryč.)
• La stava guardando. (Díval se na ni.)
• Pensava che stessi scherzando. (Myslel si, že si dělám legraci.)

Gerundium ve spojení se slovesem andare (jít) vyjadřuje postupující děj:

• I prezzi vanno aumentando. (Ceny stále rostou.)

Pomocná slovesa

Pomocné sloveso essere (být) mají některá slovesa nepřechodná (nemají přímý předmět), slovesa vyjadřující pohyb, zvratná slovesa a některá další. Po slovese essere se tvar příčestí shoduje v rodě a čísle s podmětem, například:

• sono venuto (přišel jsem)
• sono venuta (přišla jsem)
• siamo venuti (přišli jsme)
• siamo venute (přišly jsme)

Pomocné sloveso avere (mít) má většina sloves. Po slovese avere má příčestí zakončení -o bez ohledu na rod a číslo podmětu, například:

• ho detto (řekl jsem, řekla jsem)
• abbiamo detto (řekli jsme, řekly jsme)

Pokud jsou však přímým předmětem zájmena lo (ho), la (ji), li (je – muž. rod), le (je – žen. rod), shoduje se příčestí s tímto zájmenem:

• l’ho visto (viděl/viděla jsem ho; l’ = lo)
• l’ho vista (viděl/viděla jsem ji; l’ = la)
• li ho visti (viděl/viděla jsem je – muž. rod)
• le ho viste (viděl/viděla jsem je – žen. rod)

Trpný rod

Trpný rod se v italštině tvoří spojením slovesa essere s příčestím:

• La bestia è stata catturata. (Zvíře bylo chyceno.)

Původce děje je možné vyjádřit s pomocí předložky da:

• È amata dal suo ragazzo. (Je milována svým chlapcem.)

Předložky

Předložky v italštině, podobně jako v jiných jazycích, pomáhají vyjadřovat syntaktické vztahy mezi větnými členy. Plně přebírají funkci zaniklé kategorie pádu.

Některé předložky se stahují s následujícím určitým členem, např. namísto spojení a + il se používá stažený tvar al. Stahování uvedených předložek se členem je povinné. Výjimkou je předložka con, u níž se stažené tvary užívají především v hovorové řeči a v ustálených spojeních.

Předložka	+ il	+ lo	+ la	+ l’	+ i	+ gli	+ le	význam
a	al	allo	alla	all’	ai	agli	alle	k, do, v
di	del	dello	della	dell’	dei	degli	delle	přivlastňování atd.
da	dal	dallo	dalla	dall’	dai	dagli	dalle	od, z
in	nel	nello	nella	nell’	nei	negli	nelle	do, v
su	sul	sullo	sulla	sull’	sui	sugli	sulle	na
con	col	collo	colla	coll’	coi	cogli	colle	s

Předložky vyjadřující místní vztahy, podobně jako příslovce, nerozlišují místo (kde?) a směr (kam?). V obou významech se používá zpravidla stejná předložka. V latině se tyto předložky pojily s různými pády. V současné italštině se místní význam rozliší kontextem, především použitým slovesem:

• Abita in Italia. (Bydlí v Itálii.) – Vado in Italia. (Jedu do Itálie.)
• Il libro sta disteso sulla tavola. (Kniha leží na stole.) – Mettilo sulla tavola. (Polož to na stůl.)

Syntax

Slovosled

Slovosled italské věty je poměrně volný. Základní slovosled je SVO (podmět – přísudek – předmět):

• Pietro va a casa. (Petr jde domů.)

Může se však měnit podle potřeb aktuálního členění:

• E poi di lui s’innamorò perdutamente il suo impresario. (A pak se do něj vášnivě zamiloval jeho impresário.)

Otázka má často stejný slovosled jako věta oznamovací. Odlišuje se pouze intonací a v písmu otazníkem:

• La madre sta a casa. (Matka je doma.)
• La madre sta a casa? (Matka je doma?)

Pevné postavení ve větě mají příklonky, tj. nepřízvučné tvary osobních zájmen. Obvykle stojí před určitým tvarem slovesa:

• Mi piace. (Líbí se mi to.)
• Me lo dà. (Dá mi to.)
• Si è innamorato di lei. (Zamiloval se do ní.)

Nebo stojí za některými tvary sloves (infinitiv, imperativ), s nimiž se pak píší jako jedno slovo:

• Dammelo! (Dej mi to!)
• Innamorarsi (zamilovat se)

Nevyjádřený podmět

V italské větě nemusí být podmět vždy vyjádřen, pokud je z kontextu jasný:

• Sei bella. (Jsi krásná.)
• Piove. (Prší.)

Osobní zájmena se ve funkci podmětu používají pouze ke zdůraznění nebo v případě, že by hrozilo nedorozumění:

• Sono io! (To jsem já!) – České „to“ se do italštiny obvykle nepřekládá.

Zápor

Význam slovesa se popírá záporkou non, která vždy stojí před tímto slovesem, případně před příklonkami:

• Non parlo l’inglese. (Nemluvím anglicky.)
• Non mi piace. (To se mi nelíbí.)

V italské větě může být více záporných výrazů (podobně jako v češtině). Před slovesem stojí pouze jeden záporný výraz (zpravidla non), ostatní stojí až za ním. Pokud je před slovesem jiný záporný výraz, záporka non se vynechává:

• Non è venuto nessuno. (Nepřišel nikdo.)
• Nessuno è venuto. (Nikdo nepřišel.)
• Non fanno mai niente. (Nikdy nic nedělají.)
• Non l’ho mai vista. (Nikdy jsem ji neviděl.)

Odkazy

Literatura

• CANEPARI, Luciano, 1992. Il MªPi – Manuale di pronuncia italiana. Bologna: Zanichelli. ISBN 978-88-08-24624-0. (Italian) 
• BERLOCO, Fabrizio, 2018. The Big Book of Italian Verbs: 900 Fully Conjugated Verbs in All Tenses. With IPA Transcription, 2nd Edition. [s.l.]: Lengu. Dostupné online. ISBN 978-8894034813. 
• Kolektiv autorů. Gramatika současné italštiny. Brno: Lingea, 2012. ISBN 978-80-87819-79-1. 
• [s. n.]. Italská gramatika v kostce. Voznice: Leda, 2010. ISBN 978-80-7335-230-1. 

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Italská gramatika na Wikimedia Commons

Autoritní data	LCCN: sh2008104994 NLI: 987007540254805171