Italská vína

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Italská vína se vyrábějí ve všech regionech Itálie a v jejich jednotlivých vinařských oblastech, které patří mezi nejstarší vinařské oblasti vůbec. Itálie je největším světovým producentem vína, z vinné révy vypěstované na zdejších vinicích s rozlohou 702 00 hektarů (1 730 000 akrů) bylo v letech 2013–2017 dosahováno ročního průměrného výnosu 48,3 milionů hektolitrů vína. V roce 2018 vyráběla Itálie 19 % světové produkce, před Francií (17 %) a Španělskem (15 %).[1] Italské víno se vyváží do celého světa a je oblíbené i na domácím trhu, kde Italové roku 2018 konzumovali průměrně 43,6 litru na obyvatele, což je třetí místo ve světové spotřebě vína.

Italské regiony

Etruskové a řečtí kolonisté vyráběli v Itálii víno předtím, než se tu ve 2. století rozvinulo římské vinohradnictví a vinařství. Římané značně rozšířili plochu vinic a podporovali rozvoj vinařské agrotechniky, velkovýrobu a skladovací techniky, jako je výroba sudů a stáčení vína do amfor i skleněných lahví.[2]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Římská mozaika z dnešního alžírského Šeršelu zobrazující vinobraní

Již Etruskové, jedna z prvních civilizací na území dnešní Itálie, pěstovali vinnou révu v kopcovité krajině Toskánska a Umbrie. Také staré ligurské kmeny na severozápadě dnešní Itálie vyráběly a prodávaly víno. Pak přišli kolonizátoři z antického Řecka, jejichž vliv je dodnes patrný ve vinicích na západním pobřeží a na jihu, zejména v Kampánii. Několik odrůd (např. Greco, Grechetto, Grecanico) nese jména připomínající jejich řecký původ. Území Kampánie bylo poté pro Římany zdrojem požitku a rozkoše, kde si tehdejší smetánka užívala nekonečných pitek. Kult vína byl spojen s uctíván boha Bakcha, což byl latinský ekvivalent řeckého Dionýsa. Trh s vínem s rozvíjející se říší vzkvétal a praktičtí Římané využívali jeho komerční potenciál. Systém vinařské agrotechniky popisuje ve svém díle De agri cultura Cato Starší. V dobách největšího rozkvětu během 1. století zásobovala Kampánie nejen Řím, ale polovinu celé říše. Kvalita se různila, od běžného stolního vína v tavernách, které se většinou pilo ředěné, až po špičkové Falernum, určené pro císařskou tabuli. Vína se plnila do amfor, někdy o objemu až přes 300 litrů. Běžné bylo jejich dochucování bylinkami, kořením či medem nebo se do nich přidávala slaná mořská voda. Po rozpadu Římské říše vinohradnictví i vinařství upadalo. Teprve v 18. století, kdy Evropa začala znovuobjevovat nauku o víně a jeho výrobě, se technologické postupy zdokonalily. Začalo se s plněním do skleněných lahví a byl znovuobjeven i korek, jenž Římané používali pro utěsňování amfor. Takto lahvované víno bylo možné vyvážet i do ciziny bez obav, že by zoctovatělo. Přes politické sjednocení země v roce 1860 si jednotlivé regiony Itálie zachovaly své individuální zvyklosti. Po druhé světové válce přišla doba překotného rozkvětu, což vinaře často vedlo k tomu, že šli za maximálními zisky, mnohdy na úkor kvality. Aby nebylo poškozeno dobré jméno italského vinařství, prosadili pěstitelé odpovídající legislativu za účelem zvýšení kvality. Mezitím se začaly pod zahraničním vlivem prosazovat mezinárodní odrůdy a nové technologické postupy. Díky regionální rozmanitosti a četným domorodým odrůdám jsou však italská vína stále velmi osobitá.[3]

Geografické a klimatické podmínky[editovat | editovat zdroj]

Vinná réva ve vinařské zóně Chianti v Toskánsku

Díky své poloze a velikosti má Itálie pestrou škálu klimatických a mikroklimatických podmínek. Mezi průsmykem Brennero ležícím na 47. rovnoběžce a jižním pobřežím Sicílie na 37° severní šířky je rozdíl plných 10°. Kdyby nebylo příznivých přímořských vlivů na jihu a vysokých horských pásem na severu poloostrova, mohly by být klimatické rozdíly ještě markantnější. Na severu země jsou vinařské oblasti před studenými větry chráněny Alpami, zatímco jezera Como, Garda a Maggiore poskytují ideální mikroklima. Apeninské pohoří tvořící kostru italské „boty“ pak poskytuje chladnější pěstitelské podmínky. Obecně platí, že na severu převládají podmínky vnitrozemské a na jihu středomořské. Počasí se sice různí od oblasti k oblasti, avšak lze říci, že rozdíly mezi jednotlivými ročníky jsou méně kontrastní než např. ve Francii nebo v České republice.[4]

Půdní složení[editovat | editovat zdroj]

Italské vinice mají velmi rozličné geologické podmínky a lze se zde setkat s mnoha typy půd. Sopky Vesuv a Etna určují vulkanické složení půdy na jihu, na severu je podloží převážně vápencové. Révě se však daří jak na chudých půdách jihu, tak i na ledovcových morénách. Terroir, což je termín označující stanoviště v kombinaci s jeho půdními a klimatickými podmínkami a pěstovanou odrůdou, je v italských podmínkách používán hlavně v souvislosti s rozmanitými domorodými odrůdami.[5]

Italský vinařský zákon[editovat | editovat zdroj]

První zákony týkající se vinařských záležitostí vytvořili Římané. V roce 1716 definovalo toskánské vévodství nejvýznamnější vinařské zóny. Jako jeden ze zákládajících členů Evropského hospodářského společenství (EHS) musela Itálie vstoupit do světa moderního vinařství a zjednat pořádek ve stávajícím zmatku, jenž se vyznačoval dlouhým seznamem vín s nezapamatovatelnými jmény. První vinařský zákon byl schválen v roce 1963 a po několika pozdějších novelizacích definoval toto třídění vín[6]:

1. Vino da Tavola Stolní víno bez označení původu, nepodléhající žádným zvláštním kontrolám a nařízením.
2. Vino da Tavola con Indicazione Geografica Stolní víno se zeměpisným označením původu.
3. Denominazione di Origine Controllata (DOC) Jakostní víno specifického, definovaného původu, které podléhá kontrolám týkajícím se povolených odrůd, maximálních výnosů, obsahu alkoholu, školení a zrání.
4. Denominazione di Origine Controllata e Garantita (DOCG) Jakostní víno specifického, definovaného původu, podléhající kontrolám týkajícím se povolených odrůd, přísněji omezených výnosů, obsahu alkoholu, školení, zrání, které navíc podléhá degustačním zkouškám. Každé takto oceněné a uznané víno je označeno pečetí a číslem.[6][7]

Problémem této kvalifikace je však to, že časem zastarala a přestala vyhovovat moderním technologickým postupům a trendům ve vinařství. Ambiciózní vinaři, kteří zavedli mezinárodní odrůdy, byli postaveni mimo nařízení o vínech typu DOC/DOCG a tím donuceni prodávat své produkty pod označením Vino di Tavola (stolní víno). Vína s tímto označením tedy mohou patřit mezi ta nejlevnější, ale také nejdražší, jaký italský trh nabízel. Zmatek, který tím vznikl, vyřešil radikální zákon č. 165 „o novém disciplinárním nařízení pro vína s označením původu“ zavedením nové kategorie jakosti Indicazine Geografica Tipica (IGT), což je ekvivalent francouzské kategorie Vins de Pays nebo německé Landwein (zemské, oblastní, krajové, regionální či selské víno).[6]

Jak rozumět etiketám italských vín[editovat | editovat zdroj]

Etiketa vína Dogliani DOCG superiore

Na etiketě italských vín musí být uveden název vína a označení jakosti, jméno výrobce a jeho adresa, objemové procento alkoholu, obsah lahve netto v ml a symbol e jako schválení předpisy Evropské unie. Láhev musí být přelepena papírovou páskou jako pečetí představující záruku. Na etiketě se někdy uvádějí i jiné údaje související např. s technologií výroby.[8][9]

1 Název vína Dogliani
2 Jakostí zatřídění vína v plném znění Denominazione di Origine Controllata e Garantita
3 Odrůda vinné révy Dolcetto
4 Jméno viniční trati nebo usedlosti
5 Ročník 2013
6 Obsah, po němž následuje písmeno e (nařízení EU) 750 ml e
7 Jméno výrobce Cantina Clavesana s.c.a.
8 Lokalita Clavescana – Italia
9 Riserva (znamená, že víno zrálo v sudu či láhvi)
10 Obsah alkoholu v objemových procentech 13 %
11 Místo, kde bylo víno lahvováno. Někdy je jmenovitě uveden i dotyčný vinař, který víno lahvoval. Imbottigliato allʼ origine da Cantina Clavesana s.c.a.
12 Země původu Prodotto di Italia

Glosář[editovat | editovat zdroj]

Typicky italská scenérie s vinnou révou rostoucí vedle olivovníků
Torcolato Breganze DOC, Firmino Miotti
  • Abbocato – polosuché až polosladké
  • Amabile – polosladké
  • Amaro – bitter nebo velmi suché
  • Annata – ročník
  • Asciotto – velmi suché
  • Azienda – vinařství, usedlost
  • Bianco – bílé
  • Botte – velký dřevěný sud
  • Bottiglia – láhev
  • Cantina sociale – družstvo
  • Cascina – označení farmy či usedlosti v severní Itálii
  • Chiaretto – růžové víno („klaret“)
  • Classico – nejlepší polohy DOC zóny
  • Dolce – velmi sladké
  • Enoteca – vinotéka
  • Fattoria – farma či usedlost
  • Imbottigliato – lahvováno
  • Invecchiato – zralé, archivní
  • Masseria – farma či usedlost
  • Passito – hutné víno, většinou sladké
  • Produttore – výrobce
  • Profumo – vůně
  • RamatoRulandské šedé, které má po macerování barvu mědi
  • Recioto – hutné sladké víno
  • Riserva – vína, která zrála v sudu či lahvi
  • Rosato – růžové
  • Rosso – červené
  • Secco – suché
  • Semisecco – polosuché, polosladké
  • Spumante – šumivé
  • Superiore – vína většího obsahu alkoholu či kvality
  • Tenuta – farma nebo usedlost
  • Uva – hrozen
  • Vecchio – staré
  • Vendemmia – sklizeň nebo ročník
  • Vigneto – vinice
  • Vino NovelloSvatomartinské
  • Vitcoltore – pěstitel, zahradník
  • Vitigno – vinná réva, odrůda

Nejznámější odrůdy vinné révy[editovat | editovat zdroj]

Hlavním důvodem, proč jsou italská vína tak rozmanitá a individuální, je to, že v Itálii existuje více než 1000 odrůd révy rodu Vitis vinifera. Takovým množství nedisponuje žádná jiná země. Mnoho odrůd je autochtonních a nepěstují se nikde jinde na světě. Ne všechny patří mezi světovou špičku, ale bezesporu se do ní řadí klasické kultivary, jako např. Sangiovese, Refosco, Barbera, Teroldego a Nebbiolo.[10]

Rosso (Červené)[editovat | editovat zdroj]

Nejrozšířenější modrá odrůda Sangiovese („krev Jupitera“) na vinici v Montalcinu
Bílá odrůda Manzoni bianco pěstovaná v oblasti Benátska
  • Aglianico – (tj. původně Ellenico čili řecký), Kampánie
  • Aglianicone – Basilicata
  • Aleatico – Latium
  • Alicante – jižní Itálie
  • Barbera – jedna z nejrozšířenějších odrůd
  • Bonvino – Latium
  • Calabrese – Kalábrie, Sicílie
  • Corvina – Benátsko
  • Falanghina – řeckého původu, Kampánie
  • Fiano – Kampánie (lat. Apianum)
  • Chardonnay – původem z Burgundska
  • Merlot – původem z Bordeaux, jedna z nejběžnějších odrůd
  • Montepulciano – Toskánsko, Marche, Molise a Apulie
  • Nebbiolo – Piemont
  • Nero d'Avola – Kalábrie, Sicílie
  • Primitivo – Apulie
  • Refosco – Furlánsko
  • Rondinella – Benátsko
  • Sangiovese – (tj. „krev Jupitera“), zejména Toskánsko
  • Teroldego – Tridentsko

Bianco (Bílé)[editovat | editovat zdroj]

  • Albana – Emilia-Romagna
  • Ansonica – Toskánsko
  • Arneis – Piemont
  • Asprinio Bianco – Kampánie
  • Bosco – Ligurie
  • Catarratto – Sicílie
  • Cortese – Piemont
  • Glera (Prosecco) – Benátsko
  • Lambrusco – Emilia-Romagna
  • Moscato bianco – Piemont
  • Pinot Grigio (Rulandské šedé) – Lombardie
  • Trebbiano – původem z latia (lat.Trevulanum)
  • Verdicchio – Marche

Hlavní vinařské regiony Itálie[editovat | editovat zdroj]

Serralunga d'Alba, Piemont
Název oblasti Rozloha vinohradů v hektarech[11]
Piemonte-Liguria 108 083
Veneto 11 706
Trentino 13 850
Toscana 86 787
Emilia-Romagna 116 835
Lazio 65 625
Umbria 22 220
Abruzzo 30 200
Sicilia 164 500
Sardegna 65 899

Italské vinařství ve statistice[editovat | editovat zdroj]

Různé typy italských vín
Spotřeba vína v litrech na osobu v roce 2018[1]
Portugalsko 62,1
Francie 50,2
Itálie 43,6
Švýcarsko 37,8
Belgie 31,5
Rakousko 31,5
Rumunsko 29,9
Maďarsko 29,3
Vývoz vína podle zemí v procentech podílu na celkovém vývozu v roce 2019[12]
Francie 30,4 %
Itálie 20,3 %
Španělsko 8,7 %
Austrálie 5,8 %
Chile 5,3 %

Dovoz italského vína do České republiky[editovat | editovat zdroj]

Italské víno Roero z regionu Piemont vyrobené téměř výhradně z odrůdy Nebbiolo s malým množstvím povoleného bílého hroznu Arneis
Dovoz vína do ČR v milionech litrů v roce 2014[13]
Španělsko 36,61
Itálie 23,73
Maďarsko 10,97
Slovensko 10,47
Francie 6,52
Německo 6,27
Moldavsko 5,23
Chile 4,22
Jižní Afrika 3,13
Bulharsko 2,07

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b KARLSSON, Per. World wine production reaches record level in 2018, consumption is stable [online]. BKWine AB, 2019-04-14 [cit. 2021-02-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. Roman Wine [online]. United Nations of Roma Victrix [cit. 2021-02-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. BAKER, Helena. Italská vína. 1. vyd. Praha: Grada, 2005. 163 s. (Cesty za vínem). ISBN 80-247-0846-9. Kapitola Zpět do historie, s. 12–14. 
  4. BAKER, Helena. Italská vína, kapitola Geografické a klimatické podmínky, s. 14–15.
  5. BAKER, Helena. Italská vína, kapitola Půdní složení, s. 15.
  6. a b c BAKER, Helena. Italská vína, kapitola Italský vinařský zákon, s. 15–17.
  7. DOLEŽAL, Petr. Evropská vína v podmínkách české gastronomie. Část IV., Vína Itálie. Nový Bydžov: Petr + Iva, c2000. 144 s. ISBN 80-902748-0-3. S. 10. 
  8. BAKER, Helena. Italská vína, kapitola Jak rozumět etiketám italských vín, s. 18–19.
  9. DOLEŽAL, Petr. Evropská vína v podmínkách české gastronomie. Část IV., Vína Itálie, kapitola Etiketa italského vína a její náležitosti, s. 17–19.
  10. BAKER, Helena. Italská vína, kapitola Odrůdy révy vinné, s. 22–30.
  11. DOLEŽAL, Petr. Evropská vína v podmínkách české gastronomie. Část IV., Vína Itálie, kapitola Hlavní oblasti pěstování vinné révy v Itálii, s. 30.
  12. WORKMAN, Daniel. Wine Exports by Country [online]. Magazine Pro on Genesis Framework [cit. 2021-02-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. Každý Čech vypije přes 20 litrů vína ročně. Většina je z dovozu [online]. Česko v datech [cit. 2021-02-21]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ANDERSON, Burton. Wines of Italy. London: Mitchell Beazley, 2004. 224 s. Dostupné online. ISBN 184000861X. (anglicky) 
  • BAKER, Helena. Italská vína. 1. vyd. Praha: Grada, 2005. 163 s. (Cesty za vínem). ISBN 80-247-0846-9. 
  • BELFRAGE, Nicolas. Brunello to Zibibbo : the wines of Tuscany, Central and Southern Italy. London: Mitchell Beazley, 2003. xxviii, 493 s. Dostupné online. ISBN 1840007907. (anglicky) 
  • DOLEŽAL, Petr. Evropská vína v podmínkách české gastronomie. Část IV., Vína Itálie. Nový Bydžov: Petr + Iva, c2000. 144 s. ISBN 80-902748-0-3. 
  • Guida ai vitigni d'Italia : storia e caratteristiche di 700 varietà autoctone. Příprava vydání Fabio Giavedoni. [s.l.]: Slow Food, 2016. 640 s. ISBN 978-8884994042. (italsky) 
  • Lexikon der italienischen Weine – Sämtliche DOCG- & DOC-Weine / Enoteca Italiana. Příprava vydání Valeria Camaschella. München: Hallwag, Gräfe und Unzer, 2002. 334 s. ISBN 978-3-7742-0756-1. (německy) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu italské víno na Wikimedia Commons
  • SEDLO, Jiří. Vinařství ve světě (data a fakta) [online]. Národní vinařské centrum, o.p.s., 2020 [cit. 2021-01-28]. S. 18–20. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-03-03.