Přeskočit na obsah

Honorata Zapová

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Honorata Zapová
Narození6. dubna 1825 nebo 5. dubna 1825
Sňatyn
Úmrtí4. ledna 1856 (ve věku 30 let)
Praha
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Příčina úmrtítuberkulóza
Místo pohřbeníPraha
PseudonymVěnceslava
Povoláníspisovatelka a překladatelka
Manžel(ka)Karel Vladislav Zap
DětiZdislava Zapová[1][2]
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Honorata Zapová, rozená z Wiśniowských (5. dubna[p 1] 1825 Sňatyn – 4. ledna 1856 Praha[3]) byla polská šlechtična, spisovatelka a překladatelka. Provdala se za českého historika, pedagoga a spisovatele Karla Vladislava Zapa.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Mládí v Polsku a sňatek

[editovat | editovat zdroj]

Narodila se ve zchudlé haličské šlechtické rodině Wiśniowských (Wiśniewski). Dostalo se jí širokého soukromého vzdělání. Když jí bylo třináct let, seznámila se s Karlem Vladislavem Zapem, který byl o třináct let starší a přišel tehdy do Haliče jako rakousko-uherský úředník kamerální správy. Dne 22. srpna 1841 si jej v Korniči nad Prutem vzala za manžela a odcestovala s ním nejprve do Lvova.[4] V roce 1842 u Zapů ve Lvově přebýval při své cestě do Ruska Karel Havlíček Borovský a stal se jejich přítelem.[5]

Intenzivně se učila česky a v roce 1843 napsala svůj první literární příspěvek Obrazy z mé otčiny, který vyšel v časopisu Kwěty v lednu 1844.[6]

Život v Čechách

[editovat | editovat zdroj]

Na jaře 1845 byl manžel přeložen do Prahy. Rodina bydlela na dnešním Masarykově nábřeží, naproti Slovanskému ostrovu (Žofínu). Zde se Honorata setkala s pro ni novým pražským měšťanským prostředím. Svým přístupem a otevřeností si nadělala mezi pražskými dámami nepřátele. Zajímavým dokladem těchto problémů je korespondence mezi Karlem Vladislavem Zapem a Ludvíkem z Rittersbegu:

  • červenec 1845 - dopis Ludvíka z Rittersbegu Karlu Zapovi: Vaší paní manželce račte ode mne pověděti, aby byla nanejvýš prozřetelná v kritice Pražských Ženštin, aby sobě neučinila tolik nepřítelkyň, že by potom sotva mohla v Praze žiti, a nechť se za tu radu na mne nehněvá. Však sám víte, že sice s Poláky člověk se může trochu vaditi a zas dosti často smířiti, ale u nás nepřítel právě vždycky zůstane nepřítelem...
  • na jaře 1846 si Zap v dopisu Rittersbergovi stěžuje, že ...v Praze manželce mojí ubližují
  • na to mu Rittersberg odpověděl dopisem z 10. března 1846, kde píše: Jestliže v Praze Vaší manželce ubližují, tedy jste muž a máte se jí zastati.[7]

Našla zde ale i několik přítelkyň, které jí pomáhaly potíže překonat (Františka Bohunka Pichlová, Božena Julie Šafaříková, Růžena Karafiátová a Anna Vlastimila Růžičková, její blízkou přítelkyní a rádkyní byla Anna Hlavsová, která ji naučila českým měšťanským způsobem vést domácnost).

Revoluční období roku 1848 zastihlo Honoratu Zapovou s dětmi v pražském bytě bez manžela; ten byl v té době v Kopidlně jako zemský komisař pro volby do zemského sněmu. Sama se zúčastnila schůze českých žen za propuštění zajatců při svatodušních bouřích.[8] Zážitky z června 1848 popsala dramaticky v dopisu manželovi.[9] (Její nejmladší syn Bohumil byl v té době pětiměsíční, Honorata krátce po vypuknutí revoluce Prahu opustila.)

V roce 1850 navštívila rodné Polsko, o jejím pobytu se též zachovala korespondence s manželem.

Manželství

[editovat | editovat zdroj]
Náhrobek Honoraty Zapové na hřbitově u kostela svatého Václava na Proseku

Manželství nebylo šťastné, jak lze vyčíst z dopisů a deníku, které se zachovaly. Rodina žila v nedostatku. Manžel přenechal Horonatě veškeré starosti o chod domácnosti. Podporoval sice její vzdělávání, ale nelibě nesl její společenskou angažovanost. Navíc část české měšťanské vlastenecké společnosti se na ni dívala s nedůvěrou a nepochopením.

Horonata porodila za čtrnáct let manželství sedm dětí (čtyři z nich zemřely v útlém věku).[10] První se narodila dcera Bronislava (8. června 1842 - 25. ledna 1843).[11] Policejní přihláška uvádí jména dalších čtyř z těchto dětí takto: Ludmilla (1843-??), Zdislava (1846-??), Bohumil (Gottlieb, 1848-??), který se stal ředitelem cukrovaru v Klobukách u Slaného[12], Olga (1850-??)[13]

Závěr života

[editovat | editovat zdroj]

Zemřela ve třiceti letech v Praze, na tuberkulózu.[3][10] Je pohřbena na starém Proseckém hřbitově u kostela svatého Václava v Praze. Na jejím náhrobku je následující text:

Honorata z Wiśniowských Zapová
narozena 5. dubna 1825 v Sniatyně v Haliči
umřela 4. ledna 1856 v Praze

„ Duch nie zginie przez skonanie,
A dla ziemi u mogily,
Kilka piórek pozostanie,
Co k niebu mie, roznosily. 		“
— Józef Bohdan Zaleski

Dílo

[editovat | editovat zdroj]

Svou hlavní úlohu viděla v emancipovaném vzdělávání dívek.

Spolek Slovanek a škola pro dívky

[editovat | editovat zdroj]

Spolu s Johanou Fričovou (1809–1849, manželka dr. Josefa Friče) a Františkou (Svatavou) Amerlingovou (1812–1887, manželka Karla Slavoje Amerlinga) byla iniciátorkou založení Spolku Slovanek (původní název Sestry Slovanské, což byl první ženský spolek v Čechách vzniklý v roce 1848.[14] Jeho trvání však nebylo dlouhé, již v září 1850 psal Karel Zap manželce, že spolek byl přejmenován na Výbor dam pro ženské vychování.[15]

S návrhem založení vlastního výchovného a vzdělávacího ústavu pro české dívky oslovil Josef Wenzig nejprve Boženu Němcovou. Když ta odmítla, inspiroval Honoratu Zapovou.[16] Podařilo se jí získat i potřebné prostředky a ústav byl na podzim roku 1855 otevřen. Provoz penzionátu ale již v prosinci téhož roku, krátce před svou smrtí, ukončila.[8][17].

Spisy

[editovat | editovat zdroj]
  • Nezabudky : dar našim pannám / z pozůstalých spisův Honoraty z Wiśniowských Zapové, V Praze : v komisí u Hermana Dominikusa, 1859, dostupné on-line, další tři vydání vyšla v nakladatelství I. L. Kober v letech 1863, 1866 a 1870. (Jedná se o volné zpracování polské předlohy Památka po dobré matce, kterou napsala Klementyna Hoffmanowa (1798–1845). Kniha vyšla až po její smrti a ve své době byla populární.)

Časopisecké příspěvky

[editovat | editovat zdroj]

Přispívala do časopisů Lumír, Česká včela, Květy a Koleda.[18]

  • 1844 Obrazy z mé otčiny v časopisu Kwěty[6]
  • 1845 Paní starostka Międzyrzecká[19]
  • 1846 Obrazy ze života Rusínu nad-Prutských (Tetjana, Den sv. Jiří). Česká Wčela. 03. 03. 1846, roč. 13, čís. 18, s. 71-. Dostupné online. ISSN 1801-3449. 
  • 1851 Z WIŚNIÓWSKICH-ZAPOVÁ, Honorata. Obrazy ze života Huculův, horákův karpatských. Koleda. Kalendář na rok obyčejný 1851. 1851, s. 133–147.  (Tato práce obsahovala i kritické myšlenky na adresu české společnosti. České kruhy reagovaly podrážděně.[20] Autorky se zastali někteří její přátelé, například Karel Havlíček Borovský.[21])

Překlady

[editovat | editovat zdroj]
  • Ignacy Krasicki: dvě bajky
  • Józef Korzeniowski: Obžínky : veselohra se zpěvy ve dvou jednáních, podle J. Kořeňovského "Qui pro quo" z polského přeložená od H. z V.Z., V Praze : Tisk a náklad Jarosl. Pospíšila, 1853
  • Józef Korzeniowski: Stará místo mladé, 1853

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ V některých jiných zdrojích, například autoritní záznam NK ČR, je uvedeno datum narození 6. dubna.

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Archiv hl. m. Prahy, Soupis pražských obyvatel, list 147 • 1812 • Zapp, Karl. Dostupné online.
  2. ↑ Archiv hl. m. Prahy, Matrika narozených u sv. Vojtěcha, sign. VO N15, s. 285. Dostupné online.
  3. ↑ a b Matriční záznam o úmrtí a pohřbu Honoraty Zapové farnosti při kostele sv.Štěpána na Novém Městě pražském
  4. ↑ JELÍNEK, Edvard. Honorate z Wiśniowských Zapová : zápisky z rodinné korrespondence a vlasteneckých vzpomínek. Praha: [s.n.], 1894. 89 s. (Salonní bibliotéka; sv. 87). Dostupné online. Kapitola I, s. 27. 
  5. ↑ Jelínek, str. 30-34
  6. ↑ a b Z WIŚNIOWSKÝCH ZAPOVÁ, Honorata. Obrazy z mé otčiny. Kwěty. 20. 1. 1844, roč. 11, čís. 9, s. 34. Dostupné online. 
  7. ↑ Jelínek, str. 45-46
  8. ↑ a b MERHAUT, Luboš, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 4/II. U-Ž, Dodatky k LČL 1-3, A-Ř. Praha: Academia, 2008. 1017 s. ISBN 978-80-200-1671-3. Kapitola Honorata z Wiśniowskich Zapová, s. 1635–1636. 
  9. ↑ Lumír, 8/1892, s.93-94:Honorata z Wisniowśkich Zapová
  10. ↑ a b TARAJLO-LIPOWSKA, Zofia. Pod rouškou spořádaného manželství aneb Smutný případ Honoraty Zapové. In: PETRBOK, Václav. Sex a tabu v české kultuře 19. století. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 1999. Dostupné online. ISBN 80-200-0685-0. S. 104–113.
  11. ↑ Jelínek, str. 33
  12. ↑ Soupis pražských obyvatel, Zap František
  13. ↑ Policejní přihláška, rodina Karla Zapa
  14. ↑ EPALE:Rozvoj vzdělávání žen v Čechách, na Moravě a ve Slezsku
  15. ↑ Lumír, 9/1892, s.102:Honorata z Wisniowśkich Zapová
  16. ↑ Český deník, 27.7.1924, s.7 (dostupné online v NK ČR)
  17. ↑ ŠTĚPÁNOVÁ, Irena. "Cizí žena". Paradoxy rané emancipace v díle Honoraty Zapové (1825–1856). Slovo a smysl : časopis pro mezioborová bohemistická studia [online]. [cit. 2016-08-17]. Dostupné online. ISSN 1214-7915. 
  18. ↑ NOVÁKOVÁ, Teréza. Honorata z Wiśniowských-Zapová. In: Národní album : sbírka podobizen a životopisů českých lidí prací a snahami vynikajících i zasloužilých. Praha: Jos. R. Vilímek, 1899. Dostupné online. S. 47.
  19. ↑ Z WIŚNIOWSKÝCH ZAPOVÁ, Honorata. Paní starostka Międzyrzecká. Česká Wčela. 21. 11. 1845, roč. 12, čís. 93, s. 374–388. Dostupné online. ISSN 1801-3449. 
  20. ↑ O českoslovanském Kalendářství. Pražský wečerní list. 1850, čís. 183 a 193. 
  21. ↑ HAVLÍČEK BOROVSKÝ, Karel. Pražský Večer. List pustil se.... Slovan : časopis věnovaný politickým a vůbec veřejným záležitostem slovanským, zvláště českým. 1850, s. 1690. Dostupné online. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • JELÍNEK, Edvard. Honorata z Wiśniowských Zapová : zápisky z rodinné korrespondence a vlasteneckých vzpomínek. Praha: J. Otto, 1894. 89 s. (Salonní bibliotéka; sv. 87). Dostupné online. 
  • NOVÁKOVÁ, Teréza. Honorata z Wiśniowských-Zapová. In: Národní album : sbírka podobizen a životopisů českých lidí prací a snahami vynikajících i zasloužilých. Praha: Jos. R. Vilímek, 1899. Dostupné online. S. 47.
  • heslo Zapová, Honorata z Wiśniowskich. In: kolektiv autorů. Ottův slovník naučný. Praha: Jan Otto, 1908. ISBN 80-7203-446-4, ISBN 80-7185-513-8. Svazek XXVII.. S. 439–440.
  • HORÁK, Jiří. Tři čeští spisovatelé v Haliči. In: Národopisný věstník českoslovanský X.. Praha: Společnost národopisného musea českoslovanského, 1915. Dostupné online. Kapitola K. V. Zap, s. 101–140.
  • KOKEŠOVÁ, Helena. Honoráta Zapová : (1825-1856) : soupis osobního fondu. Praha: Památník národního písemnictví, 1994. (Edice inventářů; sv. 713). 
  • TARAJLO-LIPOWSKA, Zofia. Pod rouškou spořádaného manželství aneb Smutný případ Honoraty Zapové. In: PETRBOK, Václav. Sex a tabu v české kultuře 19. století. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 1999. Dostupné online. ISBN 80-200-0685-0. S. 104–113.
  • ŠTĚPÁNOVÁ, Irena. "Cizí žena". Paradoxy rané emancipace v díle Honoraty Zapové (1825–1856). Slovo a smysl : časopis pro mezioborová bohemistická studia [online]. [cit. 2016-08-17]. Dostupné online. ISSN 1214-7915. 
  • MERHAUT, Luboš, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 4/II. U-Ž, Dodatky k LČL 1-3, A-Ř. Praha: Academia, 2008. 1017 s. ISBN 978-80-200-1671-3. Kapitola Honorata z Wiśniowskich Zapová, s. 1635–1636. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Honorata_Zapová&oldid=24288438“