Hodinář

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Dřevoryt Josta Ammana, Dílna hodináře doby renesanční, Norimberk 1568
Hodinářská dílna, Schwarzwald/Černý Les,okolo roku 1900
Hodinářka s lupou

Hodinář je řemeslník, který se zabývá výrobou, opravou a seřizováním přístrojů na měření času - hodin nebo hodinek.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Hodináři se od 16.století dělili na velké, tj. specialisty na velké hodiny, a malé hodináře, kteří se věnovali hodinkám. Velcí hodináři byli původně zámečníci. Dalším spolupracujícím řemeslem byli pouzdraři, zpravidla truhláři, řezbáři, dále zlatníci, stříbrníci nebo klenotníci, kteří mistrům mechanikům dodávali hodinové skříně, skříňky či pláště. Specialisté měli následující sortiment výrobků:

Sluneční, věžní hodiny a orloje[editovat | editovat zdroj]

Nejstarší ze všech jsou sluneční hodiny a byly známé od starověku po celém světě. Věžní hodiny a orloje byly sestrojeny v Evropě ve 14. století. Kolem roku 1500 následovaly malé kapesní hodinky. Během doby renesance se rozšířili mechanické hodiny stolní, s budíkem či s hracím strojkem.

Kyvadlové hodiny[editovat | editovat zdroj]

V roce 1657 uveřejnil Christiaan Huygens sdělení o svém vynálezu kyvadlových hodin s netlumeným pohybem kyvadla, používaných dodnes. Sestrojil je roku 1655 a podrobně popsal ve spisu Horologium oscillatorium v roce 1673. Nezávisle na Angličanu Hookovi vynalezl i setrvačku, regulátor pro přenosné hodiny.

Hodinky[editovat | editovat zdroj]

První kapesní hodinky kolem roku 1500 sestrojil Peter Henlein) v Norimberku. Podle tvaru pláště a místa vzniku se nazývaly Norimberské vejce. Měly jen hodinovou ručičku a značně nerovnoměrný chod. Před rokem 1675 je zdokonalil Christian Huygens konstrukcí setrvačky. Podrobně viz heslo Hodinky.

Budíky a hrací strojky[editovat | editovat zdroj]

V době renesance se zdokonalily stolní hodiny s budíkem a hracím strojkem, původně válcové, postupně tvarované do podob zvířat (medvěd, lev, jelen). Zásluhu na jejich technickém i uměleckém vývoji měli hodináři na dvoře císaře Rudolfa II. v Praze, například Erasmus Habermehl nebo Jost Bürgi.

O vývoj přesných hodin a lodních chronometrů se zasloužil (John Harrison, roku 1760) vznikly tzv. klidové kroky (Grahamův krok), které podstatně méně ovlivňují oscilátor. Kolem roku 1800 se zlepšilo tvarování vlásku ([|Louis Breguet[Abraham Louis Breguet]]), takže frekvence méně závisela na hnací síle i na poloze hodinek. Za stejným účelem vznikl už v 18. století tourbillon, složité a důmyslné uspořádání setrvačky v jakési kleci, která se neustále pomalu otáčí a tak vyrovnává nerovnoměrnost chodu v různých polohách. Kvalitní hodinky s velmi tenkými čepy setrvačky (typicky 0,12 mm) byly však velmi choulostivé vůči nárazům. Proto se kolem roku 1900 zavádí pružné uložení ložisek setrvačky (anti-choc, Incabloc).

Kapesní hodinky dvouplášťové s řetízkem, kolem 1900

Od poloviny 19. století se rozběhla tovární výroba hodinek, zejména ve Švýcarsku, které byly spolehlivé a stále levnější. Potřebovali je všichni železničáři, pošťáci a další. Významné zlevnění přinesl Roskopfův a kolíčkový krok, pro dámské hodinky, nošené na šňůrce, se užíval cylindrový krok. Lepší hodinky měly ještě druhý plášť, často zlatý, který chránil sklo na ciferníku.

Roku 1904 vyrobila firma Cartier pro francouzského letce Santos-Dumonta první náramkové hodinky, které od první světové války rychle nahradily hodinky kapesní. Vyráběly se v nejrůznějších tvarech a designu, od levných kolíčkových až po velmi drahé a technicky dokonalé stroje. V 50. letech se začaly vyrábět hodinky s automatickým natahováním, nejčastěji excentrickým segmentem (rotor), který se při pohybu ruky otáčí a natahuje pero.

Další významnou novinkou byly křemenné hodinky (quartz), poprvé vyvinuté ve Švýcarsku, ale vyráběné od roku 1969 japonskou firmou Seiko. Indikace byla zprvu také číslicová, displejem se svítícími diodami (LED) nebo kapalnými krystaly (LCD), později se však více prosadily elektronické hodinky s mechanickou indikací ručkami. Zatím poslední novinkou jsou elektronické hodinky s automatickou rádiovou synchronizací (v Evropě se stanicí DCF77), jejíž chyby chodu jsou v řádu nanosekund za den.

Významní hodináři[editovat | editovat zdroj]

v Evropě[editovat | editovat zdroj]

Astronomický ciferník na Staroměstském orloji v Praze

Ve světě[editovat | editovat zdroj]

V českých zemích[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Stanislav Michal, Hodinářství a hodináři v českých zemích. Libri Praha 2002
  • ROŠICKÝ, Václav. Hodinářství: pro praktickou potřebu hodinářů a škol odborných. Praha : Kober, 1900. Dostupné online.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]