Hůrka (Prášily)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Hůrka (Hurkenthal))
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Hůrka
Louky na místě bývalé Hůrky
Louky na místě bývalé Hůrky
Lokalita
Charakter zaniklé sídlo
Obec Prášily
Okres Klatovy
Kraj Plzeňský kraj
Historická země Čechy
Zeměpisné souřadnice
Základní informace
Katastrální území Hůrka u Železné Rudy (28,46 km²)
Nadmořská výška 1010 m n. m.
PSČ 342 01
Hůrka
Hůrka
Další údaje
Kód ZSJ 198935
Zaniklé obce.cz 607
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a českým sídlům.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hůrka (německy Hurkenthal) je zaniklá sklářská ves na Šumavě, asi 7 km východně od Železné Rudy, dnes základní sídelní jednotka obce Prášily. První část obce byla založena roku 1732 při sklářské huti Hafenbrändlů, původně nazývané Česká huť. Roku 1766 byla nedaleko založena nová sklárna, v místě dnes zvaném Hůrka, přibližně jeden kilometr jihozápadně od Hůreckého vrchu. Místu staré hutě se začalo říkat Stará Hůrka (Althurkenthal) a nové osadě pro sklářské dělníky Nová Hůrka.[1]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Roku 1789 dal Ignác Hafenbrändl ve vesnici postavit kostel zasvěcený svatému Vincenci Ferrerskému. Později (1820)[2] pak byla nedaleko vystavěna hřbitovní kaple svatého Kříže, která sloužila jako hrobka sklářských rodin Abelů a Hafenbrändlů.[3] V Hůrkách kromě skláren a obytných budov stával zámeček, hotel U jezera Laka, hostinec, pošta, dva mlýny a lesovna.[1]

Rod Abelů[editovat | editovat zdroj]

Sklářský rod Abelů vládl téměř celou první polovinu 19. století sklářskému průmyslu na Železnorudsku. Výrobky (zrcadla, tabulová skla, křišťál a barevné sklo) z jejich skláren se exportovaly do celého tehdejšího světa. Jiří Kryštof Abele (1776–1833) patřil k těm, za jejichž vedení dosáhla rodina Abelů maximální prosperity. Vlastnil sklárny na Hůrce, Debrníku, ve Starém Brunstu v Novém Brunstu, v Alžbětíně a Ludwigsthalu.[4] Po jeho smrti po něm zůstali tři synové: Kryštof, Ferdinand a Vilém.[5] Po smrti Jiřího Kryštofa Abele byl jmenován generálním zplnomocněncem celé pozůstalosti jakož i poručníkem jeho nezletilých synů jeho bratr Ferdinand Abele (1792–1853).[5] Správu pražského továrního skladu vedl jeho bratr Bedřich Abele (1795–1859).[5] Spory mezi Ferdinandem, který rodinný majetek pečlivě spravoval, a Bedřichem, který naopak obchodu svým lehkovážným stylem života spíše škodil, vedl nakonec k tomu, že Ferdinand předal roku 1836 vedení rodinného majetku svému synovci Kryštofu Abelovi (1812–1878).[5] Velkopanský a rozmařilý život některých členů rodiny vedl v roce 1845 k náhlému krachu a rozpadu celého jejich rodového majetku.[4] Sklářská tradice rodu definitivně skončila ve čtvrté generaci Abelů osobou Kryštofa Mikuláše Abele mladšího.[5] Ten si z výnosu dražby zámečku na Debrníku nechal v Železné Rudě postavit (1877) rok před svým skonem (1878) luxusní vilu.[5][4] V ní se dnes nachází Muzeum Šumavy a informační centrum. Další potomci rodu Abelů se pak už věnovali jiným povoláním.[5]

Dvacáté století[editovat | editovat zdroj]

Po druhé světové válce bylo německé obyvatelstvo odsunuto. Zanedlouho poté se obec (s výjimkou Nových Hůrek) ocitla v pohraničním pásmu železné opony, resp. vojenském prostoru se střelnicí. Budovy byly zničeny, s jedinou výjimkou hřbitovní kaple, která přečkala do konce komunismu, ovšem značně zpustošená. Kaple se prý hodila jako dělostřelecká pozorovatelna.[6]

21. století[editovat | editovat zdroj]

V současnosti (2006) se na místě Hůrky rozkládají louky, bývalou obec připomínají chráněné stromořadí 116 javorů a lip (Hůrecká alej) a kaple, která byla na přelomu 21. století zabezpečena a opravena. Na kapli je umístěna tabule informující o historii obce a pamětní deska obětem zabitým v době komunismu na státní hranici – úseku Šumava. V okolí je několik náhrobků z původního hřbitova i nově upravených.

Část luk sukcesním vývojem zarůstá dřevinami a mění se tak přirozeně v les.

Pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

Hřbitovní kapli svatého Kříže zřídil Jiří Kryštof Abele roku 1820.[3] V kryptě bylo původně pochováno (ve skleněných rakvích) 23 členů rodu Abelů včetně jejich rodinného lékaře Josefa Klostermanna, otce Karla Klostermanna, česķého spisovatele se zaměřením na oblast Šumavy.[7][6] V roce 1952 skupina podnapilých vojáků z nedaleké posádky násilím vnikla do krypty, vynosili rakve ven, opřeli je o zeď a rozstříleli je.[7][6] Poté, co si takto „třídně“ vyřídili účty s příslušníky „buržoasie“ (a opět posíleni vodkou) se někteří z vojáků pokoušeli s mrtvými tančit. Nakonec pozůstatky této akce zahladili zakopáním na hůreckém hřbitově. Do několika měsíců poté všichni tito vojáci postupně zemřeli na infekci.[7][6]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b BERAN, Pavel. Zaniklé obce (Hůrka (Hurkenthal) také: Česká Huť) [online]. Zaniklé obce, 2005-07-11 [cit. 2016-08-05]. Dostupné online. 
  2. HAFENBRÄNDL, Ignaz. Testament sklářův (Závěť Ignáce Hafenbrädla) [online]. [cit. 2016-08-05]. Dostupné online. 
  3. a b HORPENIAK, Vladimír. Střední Šumava. 1. vyd. Praha: Paseka, 2007. 71 s. (Zmizelé Čechy). ISBN 978-80-7185-839-3. 
  4. a b c ROUČKA, Zdeněk. Šumavou ze svobody do opony. Vzpomínky na Železnorudsko 1930–1970. 1. vyd. Plzeň: ZR & T, 2013. 252 s. ISBN 978-80-904128-2-8. 
  5. a b c d e f g ŘEZNÍČKOVÁ, Z.; GIŇA, R. Abelové [online]. Muzeum Šumavy Sušice [cit. 2018-08-10]. Dostupné online. 
  6. a b c d Vlk Samotář (JL). Šumavské nostalgie XI. – Hůrka [online]. druidova.mysteria.cz [cit. 2016-08-05]. Dostupné online. 
  7. a b c KINTZL, Emil; FISCHER, Jan. Zmizelá Šumava. 1. vyd. Zlín: Kniha Zlín, 2015. 156 s. (Stream). ISBN 978-80-7473-297-3. Kapitola Tanec s mrtvými, s. 46, 47. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]