Guidobald z Thun-Hohensteinu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jeho Eminence
Guidobald z Thun-Hohensteinu
Kardinál-kněz
Kníže-biskup řezenský
Církevřímskokatolická
Diecézeřezenská
Jmenování16. března 1667
Emeritura1. června 1688
Svěcení
Kněžské svěcení22. ledna 1645
Biskupské svěcení24. srpna 1654
světitel Arnošt Vojtěch z Harrachu
1. spolusvětitel Franz Virgil von Spaur und Valör
2. spolusvětitel Johannes Markus von Aldringen
Kardinálská kreace7. března 1667
kreoval Alexandr VII.
Titulkardinál-kněz
Vykonávané úřady a funkce
Zastávané úřady
Osobní údaje
Datum narození16. prosince 1616
Místo narozeníCastelfondo
Datum úmrtí1. června 1668 (ve věku 51 let)
Místo úmrtíŘezno
RodičeJan Zikmund z Thun-Hohensteinu
Povoláníkatolický kněz
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Guidobald hrabě z Thunu a Hohensteinu (německy Guidobald Graf von Thun und Hohenstein; 16. prosince 1616 Castelfondo, Tyrolsko – 1. června 1668 Salcburk) byl italsko-rakouský šlechtic, římskokatolický duchovní, biskup a kardinál. V letech 1654–1668 byl kníže-arcibiskupem Salcburského knížecího arcibiskupství. V roce 1662 se stal hlavním komisařem na říšském sněmu a v roce 1666 biskupem v Řezně.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se jako syn českého místodržitele Jana Zikmunda z Thun-Hohensteinu a jeho první manželky.

Dne 3. února 1654 byl zvolen arcibiskupem salcburské knížecí diecéze. Biskupské svěcení přijal 24. září téhož roku od pražského arcibiskupa, kardinála Arnošta Vojtěcha z Harrachu. Dvorní a komorní rada a kronikář Franz Dückher (Franziskus Dückher von Hasslau zu Urstein a Winckl; 1609–1671), který pro něj pracoval, jej popsal těmito slovy:

„ Byl to učený, bystrý, velkorysý, spravedlivý a dobrotivý muž, stejně jako pracovitý, neohrožený, dobrý hospodář, který si dopřával málo zábavy a odpočinku, ale v celé své vládě, zejména poslední léta v říšském sněmu, svůj život zkracoval neustálou duševní a duchovní prací ve dne noci. [1] “
Kašna Residenzbrunnen na náměstí

Guidobald z Thunu byl milovníkem velkolepé nádhery a cenil si okázalé reprezentace.

Za jeho vlády byly dostavěny věže salcburské katedrály do současné podoby a byly přistavěny další dva oblouky. Byla také postavena nádherná kašna na Residenzplatz a byla postavena zimní jízdárna (dnešní Felsenreitschule). Salcburskou univerzitu rozšířil o katedru medicíny a dokončil výstavbu univerzitní budovy.

V roce 1662 jej císař Leopold I. jmenoval hlavním komisařem na stálém říšském sněmu v Řezně, což jej zaměstnalo natolik, že od té doby se v Salcburku vyskytoval jen zřídka a v době jeho nepřítomnosti je zastupoval biskup z Chiemsee František Vigilius ze Spauru.

Dne 7. březnu 1666 byl zvolen také biskupem řezenským. Doufalo se, že volba povede ke snížení dluhové zátěže kláštera a Guidobald se skutečně svých příjmů vzdal. Přesně o rok později, 7. března 1667 byl jmenován kardinálem ve třídě (ordo) kardinál-kněz.

Guidobald byl prvním arcibiskupem, který používal titul Primas Germaniae. Titul mu připadl díky papežskému legátství, které bylo tradičně spojováno s metropolitním stolcem a dávalo salcburskému arcibiskupovi významné postavení mezi německými biskupy.

Závěr života[editovat | editovat zdroj]

Hrob arcibiskupa Thuna
Památník arcibiskupa Thuna v salcburské katedrále

Dne 8. května 1668 cestoval arcibiskup do Hellbrunnu, kde chtěl rybařit. Když přecházel můstek mezi dvěma rybníky, pod jeho nohama se zlomilo prkno a kardinál Guidobald se probořil po kolena do vody. Této malé nehodě, při níž se ani neroztrhly jeho punčochy, věnoval jen malou pozornost. Utrpěl však odřeniny a malé pohmožděniny na obou holeních. Na levé noze se mu vytvořil zánět a rozšířil se na stehno. Přes povrchovou odřeninu bakteriální infekce způsobily gangrénu, která vedla k otravě krve. [2]

Kardinál Guidobald hrabě z Thunu a Hohenstein zemřel 1. června 1668, na následky sepse 24 dní po nehodě.[3] Byl pohřben v kryptě salcburské katedrály.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Guidobald von Thun und Hohenstein na německé Wikipedii.

  1. ↑ Franz Martin: Salzburgs Fürsten in der Barockzeit. 1587 bis 1812. Mit 37 Kunstdruckbildern nach bisher meist unbekannten Gemälden. 2., durchgesehene und erweiterte Auflage. Verlag Das Bergland-Buch, Salzburg 1952, S. 117.
  2. ↑ Christoph Brandhuber, Edith Tutsch-Bauer: Kräuterkunst & Knochensäge. Salzburg / Wien 2015, S. 94 ff.
  3. ↑ Alois Proschko: Die Todeskrankheiten der Erzbischöfe von Salzburg. In: Mitteilungen der Gesellschaft für Salzburger Landeskunde, Nr. 86/87, Jahrgang 1946/47, S. 96.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Michael Buchberger (vyd.): 1200 Jahre Bistum Regensburg. Festschrift zur 1200-Jahrfeier. Pustet in Kommission, Regensburg 1939, S. 60.
  • Heinz Dopsch, Hans Spatzenegger (vyd.): Geschichte Salzburgs. Stadt und Land. Band 2: Neuzeit und Zeitgeschichte. Teil 1. Pustet, Salzburg 1988, ISBN 3-7025-0243-2.
  • Karl Hausberger: Das Bistum Regensburg. Seine Geschichte. Pustet, Regensburg 2004, ISBN 3-7917-1914-9.
  • Karl Hausberger: Geschichte des Bistums Regensburg. Band 1: Mittelalter und frühe Neuzeit. Pustet, Regensburg 1989, ISBN 3-7917-1188-1, S. 345 f.
  • Roswitha Juffinger, Christoph Brandhuber, Walter Schlegel, Imma Walderdorff: Erzbischof Guidobald Graf von Thun 1654–1668. Ein Bauherr für die Zukunft. Residenzgalerie, Salzburg 2008, ISBN 978-3-901443-32-9.
  • Franz Ortner: Salzburgs Bischöfe in der Geschichte des Landes (696–2005) (= Wissenschaft und Religion. Bd. 12). Peter Lang, Frankfurt am Main u. a. 2005, ISBN 3-631-53654-2.
  • Josef Staber: Kirchengeschichte des Bistums Regensburg. Habbel, Regensburg 1966, S. 146 f.
  • Christoph Brandhuber / Edith Tutsch-Bauer: Kräuterkunst & Knochensäge. Medizin am Hof der Salzburger Barockfürsten. Vyd.: Ursula Schachl-Raber. müry salzmann, Salzburg / Wien 2015, ISBN 978-3-99014-120-5. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Guidobald_z_Thun-Hohensteinu&oldid=23628909“