Grifo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Grifo
Narození 726
Úmrtí 753
Saint-Jean-de-Maurienne
Příčina úmrtí zabit v boji
hrabě (vévoda) z Le Mans
Období 749 - 753 (formálně)
Dynastie Karlovci
Otec Karel Martel
Matka Swanachilda
Příbuzní Pipin III. Krátký
Karloman
(nevlastní bratři)
Hildruda
(nevlastní sestra)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Grifo (726753) byl synem franského majordoma Karla Martela a jeho druhé manželky Swanachildy, bavorské princezny z rodu Agilolfingů.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Roku 725 franský majordomus Karel Martel uspořádal válečné tažení proti Bavorsku, konkrétně proti té části, kde vládl vévoda Grimoald. Jeho porážkou se Frankové podíleli na znovusjednocení rozděleného vévodství.

Karel Martel si z tohoto tažení přivezl mezi jinými zajatci i Swanachildu[1], neteř poraženého vévody. Ovdovělý majordomus si pravděpodobně ještě téhož roku vzal bavorskou princeznu za svoji druhou manželku. Svazek to nebyl rovnocenný. I když Agilolfingové byli do jisté míry podřízeni franským Merovejcům, jednalo se o vladařský rod, čehož Karlovci (zatím) nedosáhli. Synové z prvního Karlova manželství Pipin III. Krátký a Karloman k maceše nikdy nepřilnuli, stejně jako k jejich nevlastnímu bratrovi Grifovi, což se později projevilo na jejich vzájemném vztahu. Ovšem sňatek byl účelný z politického hlediska, založil přátelský vztah mezi Karlem Martelem a Luitprandem, langobardským králem. Swanachilda byla neteří jeho manželky.

Swanachilda se snažila svým vlivem na Karla Martela posílit pozici svého syna i agilolfinského rodu. Hiltruda, Karlova dcera z předchozího manželství, si na Swanachildin popud vzala za manžela bavorského vévodu Odila[2], což se sice stalo až po smrti majordoma, ale oba se znali z předešlých let, kdy Odilo musel na franském dvoře vyhledat azyl.

Karel Martel roku 737 uspořádal své politické dědictví (tedy rozdělení území a vlivu) pouze mezi své dva starší syny, ovšem působením Swanachildy.[3] názor změnil a nejmladšímu synu Grifovi vyčlenil rozsáhlé panství v dnešním centru Francie, kdy z každého tradičního území (Neustrie, Austrasie a Burgundska) oddělil část, aby tak vzniklo spojené dominium. Stalo se tak těsně před jeho smrtí, ale když zemřel, toto rozhodnutí Pipin ani Karloman nehodlali respektovat, co víc, obou nepohodlných aktérů se zbavili, když ti uprchli se svými stoupenci do Laonu a snažili se zde podnítit neúspěšné povstání.

Swanachilda skončila v klášteře Chelles u Paříže, odkud již nikdy nevyšla, přibližně patnáctiletý Grifo byl uvězněn v rodinném sídle v Chèvremontu (dnes Vaux-sous-Chèvremont) u Lutychu. Na podporu jeho práv (ale také jako reakce na smrt Karla Martela a snahy o větší nezávislost) se bouřili vévodové v Alemanii, Bavorsku i Akvitánii. Ve všech taženích byli oba společní majordomové a bratři úspěšní, v Alemanii zasahovali dokonce dvakrát, když se zde roku 746 na tzv. krvavém soudu v Cannstattu (dnes součást Stuttgartu) Karloman tvrdě vypořádal s alamanskými předáky. Alamanskou šlechtu fakticky vyhladil a agilolfinské alamanské vévodství zaniklo, rozdělené tradičně na hrabství v rukou Franků[4].

Zda ho dohnalo svědomí či zapůsobila přehnaná zbožnost, nelze s jistotou tvrdit, ale každopádně roku 747 učinil Karloman závažné životní rozhodnutí, vzdal se hodnosti majordoma, syna Droga svěřil do výchovy bratra a odešel do kláštera Monte Cassino v Itálii.

Grifo se tak stal vedle Pipina jediným dospělým mužským členem rodiny, který mohl zastávat nějakou správní funkci. Získal od Pipina svobodu, toto gesto smíření však neocenil. Ještě téhož nebo následujícího roku uprchl do Saska, kde se pokusil podnítit vzpouru[5]. Pipin přitáhl s vojskem k dnešnímu Schöningenu (jih Dolního Saska) a Grifo následně uprchl do Bavorského vévodství. Když vévoda Odilo zemřel (nebo v době příchodu Grifa už byl po smrti), pokusil se vévodství ovládnout na úkor malého syna vévody (a svého nevlastního synovce) Tassila, ale Pipin roku 749 zasáhl i zde.

Ani tentokrát svého nevlastního bratra nepotrestal. K uspokojení jeho ambicí mu vyčlenil hrabství Le Mans a dalších jedenáct hrabství, což v podstatě představovalo velikost vévodství. Grifo tento svůj úděl nikdy nenavštívil, místo toho utekl do Akvitánského vévodství pod ochranu věčně nezkrotného vazala Franské říše Waiofara, který ho majordomovi odmítl vydat (roku 750).

Pipinovy aktivity se však ubíraly jiným směrem. Roku 751 s posvěcením a pomazáním papeže Zachariáše ukončil na franském trůnu éru Merovejců, když Childerichovi III., poslednímu žijícímu muži tohoto rodu, nechal vystříhat tonzuru, poslal jej do kláštera a sám se stal prvním franským králem z rodu Karlovců.

Epitaf životní dráhy vzpurného Grifa je spojen s místem Saint-Jean-de-Maurienne (dnes u hranic Francie - Itálie), když se tudy roku 753 pokusil proniknout do Langobardského království, aby odtud podněcoval nové boje. Dva příznivci krále, hrabata Theodo z Vienne a Friederich z Transjury, svedli s Grifem bitvu, v niž padl.[6]

O jeho rodině nejsou žádné věrohodné zprávy, jisté však je, že žádný další Karlovec nenesl jméno Grifo.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. mittelalter-genealogie - Swanahild
  2. mittelalter-genealogie - Hiltrud
  3. HÄGERMANN, Dieter. Karel Veliký - vládce Západu. Praha: Prostor, 2002. 619 s. ISBN 9788072600717. S. 51. 
  4. revolvy.com
  5. Annales regni Fracorum
  6. vostlit.info - 753

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Dieter Hägermann: Karel Veliký, vládce západu, Prostor, v Praze 2002
  • František Honzák, Marek Pečinka, Jitka Vlčková: Evropa v proměnách staletí Libri, v Praze 1995
  • Jarmila Bednaříková, Stěhování národů, Vyšehrad, v Praze 2003

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]