Agilolfingové

Agilolfingové byla šlechtická rodina původem z Frank či Bavorska, která vládla Bavorskému vévodství cirka od roku 550 do roku 788. Za jejich předka je někdy považován král Svébů Agiulf,^[1] možná totožný se Svébem Agilulfem zmíněným roku 448.^[2]^[3] Prvním vévodou tohoto rodu zmíněným v některém z pramenů byl Garibald I. Vedlejší větev rodu vládla Langobardskému království přerušovaně v letech 616 až 712.

Lex Baiuvariorum, vydaný kolem roku 743, je označuje za vedoucí dynastii, dosazenou merovejskými králi Franské říše. Jejich bavorské sídlo se nacházelo v Řezně. Oponovali vzestupu franských majordomů z rodu Karlovců, kteří je nakonec zbavili moci.

Vladaři

Následující seznamy podávají přibližná data panování agilolfingských vladařů, celá chronologie je však poměrně nejistá.

Bavorští vévodové

asi 548–595: Garibald I. Bavorský (příslušnost k rodu není jistá)
asi 595–610: Tassilo I. Bavorský
asi 610–6??: Garibald II. Bavorský
asi 6??–680: Theodo I. Bavorský
asi 680–???: Landfried Bavorský
asi ???–717: Theodo II. Bavorský
asi 717–719: Tassilo II.Bavorský
asi 719–725: Theodo III. Bavorský
asi 725–736: Hugbert Bavorský (také Hucbert)
asi 736–748: Odilo Bavorský
asi 748–788: Tassilo III. Bavorský
Roku 788 poslal Karel Veliký Tassila III. do kláštera a Bavorsko přivtělil k říši.

Králové Langobardů

653–661 Aripert I.
661–662 Godepert a Perctarit
671–688 Perctarit
688–700 Cunipert
700 Liutpert
701 Raginpert
701–712 Aripert II.

Hodnocení

Agilolfingové se významně přičinili o civilizaci dnešního Bavorska, části Rakouska a patrně i okolních krajin. Vedli cílevědomou osidlovací politiku, zavedli křesťanství, založili biskupství Řezno, Freising, Pasov a Salcburk, několik klášterů (Kremsmünster, Mondsee a kostelů (Altötting, aj.) Zastavili expanzi Avarů a vydali Lex Baiuvariorum, kodex kmenového práva.

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Agilolfings na anglické Wikipedii a Agilolfinger na německé Wikipedii.

↑ Jörg Jarnut: Agilolfingerstudien: Untersuchung zur Geschichte einer adligen Familie im 6. und 7. Jahrhundert. Hiersemann, Stuttgart 1986, , S. 10–11.
↑ Hydatius 139 (k roku 448).
↑ Jordanes, Getica 44, 234. Jsou identifikováni ve staršich výzkumech, např. Otto Seeck: Aiulfus. V: Paulys Realencyclopädie der classischen Altertumswissenschaft (RE). Svazek I,1, Stuttgart 1893, Sp. 1129 f. Naproti tomu Dietrich Claude: Prosopographie des spanischen Suebenreiches. V: Francia. Forschungen zur Westeuropäischen Geschichte. Svazek 6, 1978/1979, S. 647–676 (Digitalizováno), zde S. 654, který toto ztotožnění odmítá a cituje literaturu, která je v této otázce nerozhodná.

Pahýl

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.

[1] Jörg Jarnut: Agilolfingerstudien: Untersuchung zur Geschichte einer adligen Familie im 6. und 7. Jahrhundert. Hiersemann, Stuttgart 1986, , S. 10–11.

[2] Hydatius 139 (k roku 448).

[3] Jordanes, Getica 44, 234. Jsou identifikováni ve staršich výzkumech, např. Otto Seeck: Aiulfus. V: Paulys Realencyclopädie der classischen Altertumswissenschaft (RE). Svazek I,1, Stuttgart 1893, Sp. 1129 f. Naproti tomu Dietrich Claude: Prosopographie des spanischen Suebenreiches. V: Francia. Forschungen zur Westeuropäischen Geschichte. Svazek 6, 1978/1979, S. 647–676 (Digitalizováno), zde S. 654, který toto ztotožnění odmítá a cituje literaturu, která je v této otázce nerozhodná.

[1]

[2]

[3]