Fokker G.1

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search
Fokker G.I
Fokker G.IA v letu
Fokker G.IA v letu
Určení těžký stíhací letoun
Výrobce N. V. Nederlandsche Vliegtuigenfabriek Fokker, Amsterdam
Šéfkonstruktér Erich Schatzki, ing. Marius Beeling
První let 16. března 1937[1]
Uživatel Nizozemské královské letectvo
Luftwaffe
Vyrobeno kusů 62

Fokker G.I byl nizozemský těžký stíhací letoun z doby druhé světové války vyvinutý tamním leteckým výrobcem Fokker.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Havarovaný G.I

Na začátku druhé světové války patřil Fokker G.I mezi modernější stroje. V roce 1934 začala firma Fokker s vývojem moderní nové stíhačky pro nizozemskou armádu.[zdroj?] Z tohoto návrhu se stal těžký stíhací letoun s novým poněkud revolučním konceptem[zdroj?] ocasních ploch uchycených na dvou ramenech a jedné centrální gondoly trupu. Toto uspořádání bylo později s úspěchem použito například u amerického stroje P-38 Lightning a nebo na německém Fw 189. Stroj kombinoval roli těžkého stíhače, stíhacího bombardéru a průzkumného letadla.

Prototyp (pozn. značka X-2, později s trupovým číslem 341) vzlétl, pilotován československým zkušebním pilotem Karlem Marešem,[1][2] 16. března 1937 z letiště Welschap, poháněný dvěma hvězdicovými motory Hispano-Suiza 14Ab-80-02 o výkonu po 500 kW,[3] ty však musely být na požadavek nizozemského armádního letectva nahrazeny motory Pratt & Whitney SB-4G Twin Wasp Junior po 550 kW.[3][pozn. 1] Disponoval dvěma kanóny Madsen ráže 23 mm, dvěma kulomety Madsen ráže 7,9 mm v přídi a jedním pohyblivým kulometem Madsen v zádi trupové gondoly, což byla v té době ohromná výzbroj.[3] Prototyp byl odepsán po havárii v únoru 1940.

Sériové stroje varianty objednané Nizozemským armádním letectvem nesoucí označení G.IA měly mírně zvětšené rozměry umožňující instalaci dvojice britských motorů Bristol Mercury VIII o výkonu po 588 kW, vybranými z důvodu sjednocení se standardním nizozemským stíhacím typem Fokker D.XXI. Jejich výzbroj tvořilo osm pevných kulometů Madsen ráže 7,9 mm v přídi a jeden pohyblivý v zádi.[3][pozn. 2] Dvoumístné letouny obdržely trupová čísla 300 až 335, přičemž jako první vzlétl stroj č. 301 9. listopadu 1938, následovaný č. 300 v listopadu. Stroj č. 302 sloužil jako předváděcí s hydraulicky ovládanými aerodynamickými brzdami pod křídly, ve zvažované roli střemhlavého bombardéru, nabízeného Švédskému letectvu. Č. 304 byl nejprve dodán jako průzkumný s tříčlennou osádkou a prosklenou gondolou pod trupem, později byl přepracován na standard.

Letoun s kombinovanou dřevěnou a kovovou konstrukcí vzbudil značný zájem i v zahraničí, zkoušel se v Turecku, Maďarsku a Dánsku.[zdroj?] Španělsko objednalo 24 kusů v původní menší verzi G.IB s pohonnými jednotkami Twin Wasp, ale zakázku se nepodařilo splnit před porážkou republikánské strany v občanské válce ve Španělsku. O 18 z rozpracovaných letounů projevilo zájem Finsko, ale brzy po nacistickém útoku na Polsko a začátku druhé světové války v Evropě nizozemská vláda zakázala vývoz vojenských letadel ze země a v prosinci 1939 se se společností Fokker oficiálně dohodla na převzetí všech strojů pro vlastní potřebu.[2] Dvojice 20mm kanónů Hispano-Suiza jejich pevně lafetované výzbroje měla být nahrazena dvěma kanóny Oerlikon stejné ráže, dva kulomety Browning ráže 7,9 mm zůstaly zachovány.[2]

Nasazení[editovat | editovat zdroj]

Replika Fokkeru G.IA

Všechny Fokkery G.I si tak nakonec vyžádalo nizozemské letectvo (Luchtvaartafdeeling), když 10. května 1940 do Nizozemska vpadly německé ozbrojené síly. Během krátké války létalo v LVA 12 G.IA u 4. JaVA v Bergenu a 11 kusů u 3. JaVA ve Walhavenu. Zde byly tři G.I zničeny Němci na zemi, ostatní v leteckých bojích sestřelily 7 strojů Heinkel He 111, 2 Ju 52/3m, 1 Junkers Ju 87, 1 Dornier Do 215 a 3 nespecifikované Messerschmitty.

Ze strojů G.IB bylo k 10. květnu dohotoveno 12 kusů, které však byly pro opožděnou dodávku kanónů neozbrojeny, pouze tři se podařilo improvizovaně vyzbrojit čtveřicí kulometů. Nesly čísla 340 až 365.

Po obsazení země převzala zbývající stroje Luftwaffe a používala je jako zkušební a výcvikové letouny, například pro piloty těžkých stíhačů Bf 110.

5. května 1941 se podařilo továrnímu zalétávači Leegstrovi a ing. Voosovi ulétnout na jednom G.IB do Velké Británie, kde byl jejich stroj podroben zkouškám u Royal Aircraft Establishment.

Varianty[editovat | editovat zdroj]

Specifikace[editovat | editovat zdroj]

Nákres G.I

Údaje platí pro G.IA[3]

Hlavní technické údaje[editovat | editovat zdroj]

  • Rozpětí: 17,06 m
  • Délka: 10,87 m
  • Výška: 3,80 m
  • Nosná plocha: 38,30 m²
  • Hmotnost prázdného letounu: 3330 kg
  • Vzletová hmotnost: 5000 kg

Výkony[editovat | editovat zdroj]

  • Maximální rychlost: 475 km/h
  • Cestovní rychlost: 383 km/h
  • Stoupavost u země: 13,50 m/s
  • Dolet: 1 500 km
  • Dostup: 9 400 m

Výzbroj[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Podle jiného pramene k demontáži motorů Hispano-Suiza 14AB-02/03 z prototypu a jejich náhradě typem Pratt & Whitney Twin Wasp Junior došlo u výrobce již dříve, vzhledem k nespolehlivosti pohonných jednotek Hispano-Suiza 14AB. Nizozemské letectvo podmiňovalo objednávku letounu instalací odlišného motoru, typu Bristol Mercury VIII, který již užívalo u dalších strojů ve své výzbroji.[2]:4
  2. Podle jiného pramene se jednalo o kulomety typu FN-Browning M36[2]:4 téže ráže, s 500 náboji na zbraň u pevných, a 600 u pohyblivého. Tento typ zbraně různých provedení, jak v pevné tak pohyblivé lafetaci, v dané době představoval prakticky standardní hlavňovou výzbroj nizozemských vojenských letounů.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b HARTMAN, Jan. Jachtkruizer Fokker G-1 a český letec Karel Mareš. Historie a plastikové modelářství. Říjen 2001, roč. XI., čís. 10, s. 28-29. ISSN 1210-1427. 
  2. a b c d e f g PEJČOCH, Ivo. Fokker G.1 (1. část). Historie a plastikové modelářství. Leden 2006, roč. XVI, čís. 1, s. 2-7. ISSN 1210-1427. 
  3. a b c d e NĚMEČEK, Václav. Fokker G.I. Letectví a kosmonautika. 1996, roč. LXXII., čís. 15, s. 39. ISSN 0024-1156. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Fokker G.I. Letectví a kosmonautika. 1996, roč. LXXII, čís. 15, s. 39
  • GUNSTON, Bill. Bojová letadla druhé světové války. Praha: Svojtka&Co., 2006. ISBN 80-7237-203-3. Kapitola Fokker G.I, s. 156 a 157. (česky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]