Eva Formánková

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Mgr. Eva Formánková
Narození 5. ledna 1931
Popovice
Úmrtí 8. prosince 2019 (ve věku 88 let)
Praha
Místo pohřbení Popovice
Povolání filozofka, překladatelka a redaktorka
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Eva Formánková (5. ledna 1931 Popovice8. prosince 2019 Praha) byla česká filosofka, nakladatelská redaktorka a překladatelka. Zasloužila se o vydání řady cenných nemarxistických filosofických děl, zejména v letech 1965–1973.

Život a působení[editovat | editovat zdroj]

Narodila se ve statkářské rodině, což jí později působilo kádrové problémy. Po maturitě na gymnáziu v Benešově vystudovala filosofii a češtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Během studia pilně studovala i filosofy, kteří nepatřili do tehdejšího kurikula (Emanuel Rádl, Jean-Paul Sartre, György Lukács) a seznámila se s L. Hejdánkem. Po studiu nastoupila jako nakladatelská redaktorka v nakladatelství Mladá fronta a z Hejdánkova podnětu začala připravovat kapesní edici šířejí přístupných filosofických děl, která však mohla začít vycházet až za ředitele K. Šiktance v roce 1968 pod názvem Váhy.[1]

Formánková tehdy úzce spolupracovala s Janem Patočkou, který tuto činnost velmi podporoval. Prvním svazkem byla Rádlova Útěcha z filosofie, následovala Jaspersova Otázka viny, díla S. Kierkegaarda, M. Bubera, J. Ortegy y Gasseta nebo A. N. Whiteheada. V roce 1970 bylo vydávání v rámci "normalizace" zastaveno, několik připravených titulů se ale ještě podařilo převést do nakladatelství Vyšehrad (G. Marcel, K fenomenologii naděje a Max Scheler, Řád lásky), kdežto Heideggerovo dílo O pravdě a bytí už se distribuovalo jen „pod pultem“. Guardiniho Konec novověku a Patočkovi Předsokratici byli zastaveni. Roku 1974 musela Formánková z nakladatelství odejít a roku 1977 podepsala Chartu 77, načež pracovala jako korektorka v novinách.[1]

V roce 1989 se do nakladatelství MF vrátila a navázala na svoji činnost z konce 60. let. Vydala Patočkovy Tři studie o Masarykovi a další v ČSSR tehdy málo známé autory, jako byl například Martin Heidegger, Romano Guardini, Ludwig Wittgenstein, Max Scheler, José Ortega y Gasset, Friedrich Nietzsche, Eugen Fink, Hannah Arendtová, John Searle, Gaston Bachelard, Vladimir Jankélévitch nebo Simone Weilová. Touto konvertitkou ke křesťanství se zabývala intenzívněji, stejně jako dílem Franze Kafky, jimž věnovala i vlastní kritické eseje. [1]

Od roku 1998 byla pracovnicí oddělení pro výzkum literatury 20. století Ústavu pro českou literaturu AV ČR.[1]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]