Eubúlidés z Milétu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Eubúlidés z Milétu
Region starověké Řecko
Období antická řecká filosofie
Narození 4. století př. n. l.?
Milét v nynějším Turecku
Úmrtí 4. století př. n. l.?
místo nejisté
Škola/tradice megarská škola
Oblasti zájmu logika
Význačné ideje eristická argumentace, formulce logických paradoxů
Významná díla polemický spis proti Aristotelovi
Vlivy Eukleidés z Megary, eleaté
Vliv na další stoupence megarské školy, Démosthena, stoiky
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Eubúlidés z Milétu (řec. Εὑβουλίδης; 4. století př. n. l.) byl starořecký filozof, stoupenec megarské filozofické školy. Je mu tradičně připisována formulace sedmi proslulých logických paradoxů.

Život[editovat | editovat zdroj]

O jeho životě není takřka nic známo. Pocházel z Milétu, což byla řecká kolonie na pobřeží nynějšího Turecka. Žil ve 4. století př. n. l. Byl patrně žákem Eukleida z Megary a dle starověké tradice patřil k předním členům megarské filozofické školy. Jeho žáky byli Eufantos z Olynthu,[1] Apollónios Kronos[2] a k jeho posluchačům prý patřil i slavný řečník Démosthenés.[3] Za Eubúlidova následovníka bývá považován Alexinos z Élidy, jenž byl pro svou zálibu ve sporech zván Elenxinos (usvědčovatel).[1]

Spisy a učení[editovat | editovat zdroj]

Eubúlidés patrně náležel k oněm megarikům, u nichž převládaly logické zájmy. Napsal polemický spis proti Aristotelovi, který se týkal zásadních logických otázek; mimo jiné v něm kritizoval pravidla konverze, která formuloval Aristotelés v 2. kapitole 1. knihy spisu První analytiky (25a1–26).[4] Zmiňován je i jeho spis o Diogenovi ze Sinópy.[5] Někdy bývá uváděn též jako autor dramatu Hodovníci (řec. Κωμασται; Kómastai), ale byl spíše postavou v této komedii vystupující.[6]

Nejvíce proslul jako původce sedmi proslulých logických paradoxů: Lhář, Skrytý, Élektra, Zahalený, Hromada, Holohlavý a Rohatý.[7] Není však jisté, že je zformuloval všechny, některé jsou připisovány i jiným autorům.[8] Eubulidovy spisy se nedochovaly a tyto paradoxy známe jen z děl jiných starověkých myslitelů.

Logické paradoxy[editovat | editovat zdroj]

Lhář[editovat | editovat zdroj]

Lhář (řec. ψευδόμενος; Pseudómenos; lat. Mentiens): Když lžu a říkám, že lžu, lžu, nebo mluvím pravdu?[9]

Jestliže někdo dozná, že lže, lže v tomto případě či nelže? Řekneme-li, že lhář říká pravdu, odporuje to obsahu toho co říká – vždyť lhář přece doznává, že lže. Řekneme-li, že lže, opět to neodpovídá skutečnosti, lze proti tomu namítnout, že jeho přiznání je přece pravdivé. Tedy lže a v jiném smyslu opět nelže.[10]

Někdy se o paradoxu Lhář mluví jako o Epimenidově paradoxu podle novozákonního dopisu sv. Pavla Titovi (List Titovi, I, 12–13.), kde Kréťan prohlašuje, že všichni Kréťané jsou lháři. Tento výrok je připsán mudrci Epimenidovi z 6. století př. n. l., který ho však jako paradox nemyslel. Formulace Lháře jako paradoxu patří až Eubúlidovi.[11]

Ve starověku se tímto paradoxem zabýval Aristotelés v 25. kapitole spisu O sofistických důkazech.[12] Obšírně o něm pojednával i stoik Chrýsippos v několika spisech: O uvedení do Lháře (1 kniha), O Lháři (6 knih), Proti těm, kteří soudí, že Lhář je i nepravdivý i pravdivý (1 kniha), O řešení Lháře (3 knihy), Proti těm, kdo tvrdí, že má Lhář nesprávné návěstí (1 kniha);[13] tyto Chrýsippovy spisy se však nedochovaly.

Problematika paradoxu Lhář je diskutována i v moderní logice (Bertrand Russell a další).[11]

Paradoxy identity (Skrytý, Élektra, Zahalený)[editovat | editovat zdroj]

  • Skrytý (řec. διαλανθάνων; Dialanthanón; lat. Occultus): Táži se někoho: „Znáš svého otce?" Odpovídá „ano". Táži se dále: „A ukážu-li ti teď někoho, kdo je skryt za oponou, znáš ho?" „Ne. – „Ale onen muž, schovaný za oponou, je tvůj otec. Tedy svého otce neznáš."[14]
  • Élektra (řec. Ἠλέκτρα; Élektra; lat. Electra) – tento paradox má za podklad báji o Élektře a Orestovi. Lúkianos ho zaznamenal takto: „O té známé Élektře, dceři Agamemnónově, která totéž ví a neví; neboť když vedle ní stojí Orestés, kterého ještě nezná, ví sice, že Orestés je její bratr, neví však, že muž vedle ní je Orestés."[15]
  • Zahalený (řec. ἐγκεκαλυμμένος; Enkekalymmenos; lat. Velatus): Znáš toho, kdo se blíží a je zahalený? – Ne. – (Pak odhalují závoj.) Tak co? Znáš toho člověka? – Znám. – Tedy téhož člověka znáš i neznáš.[16] [pozn. 1]

Obsah všech těchto paradoxů je obdobný, často se liší jen použitými výrazy (zahalený, skrytý za oponou). Megarikové se jimi patrně snažili znevěrohodnit naivní smyslový názor, nalézt v něm rozpory a protiklady.[18] Kromě Eubúlida byl ve starověku označován za autora paradoxu Skrytý i Diodóros Kronos, který také patřil mezi stoupence megarské školy.[2] Stoik Chrýsippos napsal spisy O zahaleném (2 knihy) a O skrytém (1 kniha)[13] (nedochovaly se). Hegel považoval paradoxy identity za zajímavé a hodné bližšího zkoumání.[19]

Paradoxy o kvantitě a kvalitě (Hromada, Holohlavý)[editovat | editovat zdroj]

  • Paradox Hromada (řec. σωρειτης; Sorites; lat. Acervus) má mnoho variant.[20] Originální znění popisuje starověký lékař Galén, který se zabýval také logikou: Myslíš si, že jediné zrnko písku je hromada? Není. Co řekneš o dvou zrnkách? Pokud nepřipustíš, že dvě zrnka jsou hromada, budu pokračovat v zadávání otázek ohledně zrn tří, čtyř, pěti, šesti, sedmi, osmi atd. Jestliže neřekneš s ohledem na jakékoli číslo, jako například o sto zrnech pšenice, že tvoří hromadu, ale poté, co se k němu přidá jedno zrno, řekneš, že nyní byla vytvořena hromada, následně se toto množství stává hromadou tím, že se k němu přidalo jedno zrno pšenice, a pokud bychom jedno zrno odebrali, hromada zanikne. Neznám nic horšího a více absurdního než to, že bytí a nebytí hromady je determinováno jedním zrnem obilí.[21]
  • Paradox Holohlavý (řec. φαλακρός; Falakros; lat. Calvus) se příliš neliší od paradoxu Hromada, problém je však postaven obráceně – jednotku nepřidáváme, ale ubíráme: Ubereme-li jeden vlas, vzniká tak holohlavost? Ne. A ubereme-li další? Také ne. Pokračujeme dál, a když konečně uznáme, že odebráním určitého vlasu již holohlavost vznikla, pak vlastně doznáváme, že vlas, který jsme naposled ubrali, způsobil holohlavost.[22]

V antice byly probírány četné varianty uvedených paradoxů.[23] Hegel je oceňoval jako doklad přeměny kvantitativních změn ve změnu kvality.[24] Problematika těchto tzv. „sorites paradoxů" je stále předmětem zájmu filozofů a logiků.[25] [26]

Rohatý[editovat | editovat zdroj]

Rohatý (řec. κερατίνης; Keratines; lat. Ceratinus, Cornutus): Neztratil-li jsi něco, máš to; rohy jsi neztratil, máš tedy rohy.[27]

Tento paradox, jenž je založen na nepravdivé presupozici, že oslovený člověk měl kdysi rohy, se často cituje a je jedním z prototypů sofistické argumentace.[28] Eubúlidovo autorství není zcela jisté, ve starověku byl jako autor Rohatého označován i megarik Diodóros Kronos.[2]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Jiná varianta téhož paradoxu: Sofisté zahalili hudebníka Koriska závojem nebo něčím takovým a ptali se: Víš, že Koriskos je hudebník? – Ano. – A co? Víš kdo je ten zahalený? – Ne. Pak odkryli závoj a řekli: Tak co? Víš, kdo je ten člověk? – Ano. – Znáš ho tedy, víš i že je hudebník. Ale zároveň to nevíš. O kom nevíš, když byl zahalený, kdo je, nevíš ani, zda je to hudebník. Víš tedy o něm, že je hudebník i že není hudebník, znáš ho jako hudebníka i nehudebníka, neboť jméno, které jsi mu odepřel, totiž hudebník, jsi mu přiřkl. A dále zase: Znáš toho zahaleného? – Ne. – Pak odkryli závoj. Tak co, znáš ho? – Ano, je to Koriskos. Ale teď jsi popřel, že je to Koriskos. O kom jsi vůbec nevěděl, kdo to je, nepoznal jsi ani, že je to Koriskos. Takže totéž jméno jsi mu přiřkl i odepřel.[17]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Diogenés Laertios. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. Překlad Antonín Kolář. Vyd. 2. Pelhřimov: Nová tiskárna, 1995. 473 s. ISBN 80-901916-3-0. S. 118.
  2. a b c Diogenés Laertios. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. Překlad Antonín Kolář. Vyd. 2. Pelhřimov: Nová tiskárna, 1995. 473 s. ISBN 80-901916-3-0. S. 119.
  3. BORECKÝ, Bořivoj a kol. Slovník spisovatelů. Řecko: antická, byzantská a novořecká literatura. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1975. 668 s. cnb002111317. S. 214.
  4. KURZOVÁ, Helena, ed. Megarikové: zlomky. Překlad Helena Kurzová. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2007. 330 s. ISBN 978-80-7298-138-0. S. 257.
  5. KURZOVÁ, Helena, ed. Megarikové: zlomky. Překlad Helena Kurzová. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2007. 330 s. ISBN 978-80-7298-138-0. [Zlomek č. 93 n str. 87.]
  6. KURZOVÁ, Helena, ed. Megarikové: zlomky. Překlad Helena Kurzová. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2007. 330 s. ISBN 978-80-7298-138-0. S. 256.
  7. KURZOVÁ, Helena, ed. Megarikové: zlomky. Překlad Helena Kurzová. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2007. 330 s. ISBN 978-80-7298-138-0. [Zlomek č. 90 na str. 87.]
  8. KURZOVÁ, Helena, ed. Megarikové: zlomky. Překlad Helena Kurzová. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2007. 330 s. ISBN 978-80-7298-138-0. S. 258.
  9. KURZOVÁ, Helena, ed. Megarikové: zlomky. Překlad Helena Kurzová. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2007. 330 s. ISBN 978-80-7298-138-0. [Citováno ze zlomku č. Ap4 na str. 201.]
  10. HEGEL, Georg Wilhelm Friedrich. Dějiny filosofie. II. díl. 1. vyd. Praha: ČSAV, 1965. 403 s. cnb002444293. S. 87.
  11. a b KURZOVÁ, Helena, ed. Megarikové: zlomky. Překlad Helena Kurzová. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2007. 330 s. ISBN 978-80-7298-138-0. S. 260.
  12. Aristotelés. O sofistických důkazech. Organon. 6. [kniha]. Překlad Antonín Kříž. 1. vyd. Praha: Academia, 1978. 133 s. cnb000123270. S. 66–68.
  13. a b Diogenés Laertios. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. Překlad Antonín Kolář. Vyd. 2. Pelhřimov: Nová tiskárna, 1995. 473 s. ISBN 80-901916-3-0. S. 314.
  14. HEGEL, Georg Wilhelm Friedrich. Dějiny filosofie. II. díl. 1. vyd. Praha: ČSAV, 1965. 403 s. cnb002444293. [Citovaný text je na str. 88–89.]
  15. Lúkianos. Pravdivé výmysly. Vyd. v tomto souboru 1. Praha: Odeon, 1983. 222 s. cnb000002420. [Z dialogu „Dražba životů"; citovaný text je na str. 87; Lúkianos tento paradox vkládá do úst Chrýsippovi.]
  16. KURZOVÁ, Helena, ed. Megarikové: zlomky. Překlad Helena Kurzová. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2007. 330 s. ISBN 978-80-7298-138-0. [Zlomek č. Ap16 na str. 211.]
  17. KURZOVÁ, Helena, ed. Megarikové: zlomky. Překlad Helena Kurzová. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2007. 330 s. ISBN 978-80-7298-138-0. [Zlomek č. Ap17 na str. 211.]
  18. TVRDÝ, Josef. Průvodce dějinami evropské filosofie. 2. vyd. Brno: Komenium, 1947. 490 s. cnb000669317. S. 57.
  19. HEGEL, Georg Wilhelm Friedrich. Dějiny filosofie. II. díl. 1. vyd. Praha: ČSAV, 1965. 403 s. cnb002444293. S. 89.
  20. Některé varianty jsou uvedeny v knize → KURZOVÁ, Helena, ed. Megarikové: zlomky. Překlad Helena Kurzová. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2007. 330 s. ISBN 978-80-7298-138-0. S. 215–229, 262–263.
  21. BROŽ, Petr. Sorites paradoxy a vágnost. Bakalářská práce. Vedoucí práce Mgr. Radek Schuster, Ph.D. Filozofická fakulta Západočeské univerzity v Plzni. Plzeň 2016. [Cituji zkráceně dle textu na str. 8–9.] Dostupné online
  22. HEGEL, Georg Wilhelm Friedrich. Dějiny filosofie. II. díl. 1. vyd. Praha: ČSAV, 1965. 403 s. cnb002444293. S. 89–90.
  23. Některé varianty jsou uvedeny v knize → KURZOVÁ, Helena, ed. Megarikové: zlomky. Překlad Helena Kurzová. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2007. 330 s. ISBN 978-80-7298-138-0. S. 215–229.
  24. HEGEL, Georg Wilhelm Friedrich. Dějiny filosofie. II. díl. 1. vyd. Praha: ČSAV, 1965. 403 s. cnb002444293. S. 90–91.
  25. KOLÁŘ P. Jak netolerovat sorites. In: Myšlení v paradoxu, paradox v myšlení: (sborník příspěvků). Vyd. 1. Praha: Filosofia, 1998. 390 s. ISBN 80-7007-106-0. [Studie P. Koláře je otištěna na str. 17–32.]
  26. BROŽ, Petr. Sorites paradoxy a vágnost. Bakalářská práce. Vedoucí práce Mgr. Radek Schuster, Ph.D. Filozofická fakulta Západočeské univerzity v Plzni. Plzeň 2016. Dostupné online
  27. Díogenés Laertios. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. Překlad Antonín Kolář. Vyd. 2. Pelhřimov: Nová tiskárna, 1995. 473 s. ISBN 80-901916-3-0. S. 311.
  28. KURZOVÁ, Helena, ed. Megarikové: zlomky. Překlad Helena Kurzová. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2007. 330 s. ISBN 978-80-7298-138-0. S. 263.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BORECKÝ, Bořivoj a kol. Slovník spisovatelů. Řecko: antická, byzantská a novořecká literatura. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1975. 668 s. cnb002111317. S. 214.
  • Díogenés Laertios. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. Překlad Antonín Kolář. Vyd. 2. Pelhřimov: Nová tiskárna, 1995. 473 s. ISBN 80-901916-3-0.
  • HEGEL, Georg Wilhelm Friedrich. Dějiny filosofie. II. díl. 1. vyd. Praha: ČSAV, 1965. 403 s. cnb002444293. [Stať „Eubúlides" je na str. 85–91.]
  • KURZOVÁ, Helena, ed. Megarikové: zlomky. Překlad Helena Kurzová. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2007. 330 s. ISBN 978-80-7298-138-0.
  • SOKOLOV, V. V., et al. Dejiny antickej dialektiky. Přeložil Miroslav Řehák. 1. vyd. Bratislava: Pravda, 1974. 323 s. [Kapitola „Megarská škola" je na str. 161–170; autor R. K. Lukanin.]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]