Eukleidés z Megary

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tento článek je o filozofu Eukleidovi, zakladateli megarské školy. O alexandrijském matematikovi a geometrovi Eukleidovi pojednává článek Eukleidés.
Eukleidés z Megary
Region starověké Řecko
Období antická řecká filosofie
Narození asi 450 př. n. l.?
Megara v Řecku, méně pravděpodobně Gela na Sicílii
Úmrtí asi 368 př. n. l.? (cca 82 let)
místo nejisté, pravděpodobně Megara
Škola/tradice zakladatel megarské školy
Oblasti zájmu etika, dialektika, logika
Význačné ideje eristická argumentace
Významná díla několik filozofických dialogů (dochovaly se jen názvy)
Vlivy Sókratés, eleaté
Vliv na stoupence megarské školy

Eukleidés z Megary (řec. Εὐκλείδης ὁ Μεγαρεύς; asi 450 př. n. l.368 př. n. l.)[1] byl starořecký filozof, žák Sókrata, zakladatel megarské filozofické školy. Sókratovy myšlenky spojoval s eleatským učením o jednom neměnném bytí; jednotné, neměnné jsoucno ztotožnil s dobrem a rozumem. Pěstoval též dialektiku a především umění sporu (eristiku).

Život[editovat | editovat zdroj]

O jeho životě se dochovalo velmi málo hodnověrných zpráv. Pobýval v Megaře, kde se snad i narodil, jeden starověký pramen však uvádí, že pocházel z Gely na Sicílii.[2] Patřil k nejstarším Sókratovým žákům,[3] ale zabýval se též spisy eleata Parmenida.[2] O jeho rodině není známo nic, kromě toho, že měl bratra. Dle starověké zprávy se s ním jednou pohádal a bratr v hněvu zvolal, že dřív nezemře, dokud se mu nepomstí. Eukleidés však odpověděl, že on zase dřív nezemře, dokud si bratra neudobří, a odvrátil ho od jeho hněvu k sobě.[4]

Jeho zájem o filozofii dokládal platónský filozof Taurus (žil v 2. století n. l.) historkou, která se vztahuje k roku 432 př. n. l., kdy athénský sněm zakázal Megařanům (spojencům Sparty) přístup na trhy v Athénách a v celé athénské říši (tzv. „megarské pséfisma").[5] Taurův žák Aulus Gellius zaznamenal tento příběh takto: „Svým dekretem dali Athéňané výstrahu, že kdo by z megarských občanů vkročil do Athén a byl přistižen, přijde o hlavu. Takovou nenávistí planuli Athéňané k sousedním Megařanům. Tehdy Eukleidés, který byl také z Megary a který měl před dekretem ve zvyku pobývat v Athénách a naslouchat Sókratovi, si po vynesení tohoto dekretu v podvečer, kdy se stmívalo, oblékal dlouhou ženskou tuniku a pestrobarevný pláštík, hlavu si zahaloval závojem a chodil ze svého domu v Megaře do Athén k Sókratovi, aby alespoň část noci mohl být účasten jeho rozvah a hovorů, a před úsvitem se opět více než dvacet mil[pozn. 1] vracíval domů oblečen v témže šatě."[7] [pozn. 2]

V dialogu Faidón jmenuje Platón Eukleida mezi osobami, které navštívily v athénském vězení Sókrata v den jeho popravy (399 př. n. l.).[9] Po Sókratově smrti pak našli u něho v Megaře útočiště někteří Sókratovi žáci (včetně Platóna) a nějaký čas se tam zdržovali.[10] Kdy založil Eukleidés svou megarskou filozofickou školu, není s určitostí známo,[11] zpravidla se však soudí, že se tak stalo krátce po Sókratově popravě.[3]

Z Platónova dialogu Theaitétos lze dovodit, že žil ještě v roce 369 př. n. l., kdy byl v bitvě u Korintu smrtelně zraněn matematik Theaitétos, po němž je Platónův dialog nazván.[12] Poněvadž Diodóros Sicilský Eukleida neuvádí mezi vynikajícími muži žijícími roku 366 př. n. l., má se za to, že Eukleidés zemřel někdy mezi roky 369366 př. n. l.[13]

Spisy a učení[editovat | editovat zdroj]

Jeho spisy se nezachovaly. Dle starověkých zpráv napsal filozofické dialogy Alkibiadés, Aischinés, Kritón, Fénix, Lamprias, O lásce (Erotikos) a další, jejichž název neznáme.[14] Dialog Aischinés byl v Athénách čten ještě kolem roku 100 př. n. l.[15] Za citát z některého jeho spisu je považován výrok: „Většina hloupých lidí odmítá otrocké pokrmy a šaty, ale otrockým mravům se nevyhýbají."[16]

O Eukleidově učení poskytují dochované zmínky starověkých autorů jen velmi úryvkovitý obraz, který je různými badateli rozdílně interpretován. Zejména se vede spor o to, zda vycházel hlavně z názorů Sókrata, anebo byl více ovlivněn myšlenkami eleatské školy.[17]

Dle Diogena Laertiaprohlašoval, že dobro je jedno nazývané mnoha jmény, tu rozvahou, tu bohem a jindy rozumem atd. Protiklady dobra neuznával, říkal, že nejsou." V jiném úryvku je zmíněn názor megariků, že existuje jen jedna ctnost, která se nazývá mnoha jmény.[18] Podle tradiční interpretace tak spojil eleatskou nauku s myšlenkami Sókrata tím způsobem, „že Sókratův pojem dobra, ctnosti ztotožnil s elejským jediným jsoucnem (řec. ἓν, hen) a připsal jeho znaky dobru. Dobro jest jako jediné jsoucno neměnitelné a zůstává stále stejné přes různá jména, která mu dáváme, jako myšlení, rozum, bůh a jiné. Tak také ctnost je přes různá jména jedna a jest zvláštním trvalým stavem duše, nedotčeným strastmi a změnou."[19] Originální filozofický přínos Eukleidův, který měl zásadní význam pro platónskou filozofii, spočívá patrně právě ve ztotožnění ontologických a axiologických momentů.[20]

O jeho dialektice a logice Diogenés Laertios zaznamenal: „Potíral důkazy, pokud jde o závěr, nikoli pokud jde o návěstí (premisy). Zavrhoval rovněž důkaz podle obdoby, protože se prý skládá buď z členů podobných, nebo nepodobných. Jestliže se skládá z členů podobných, je prý lepší usuzovat z věcí samých než z přirovnání. A jestliže z nepodobných, je přirovnání zbytečné."[2]

Starověká tradice připisuje Eukleidovi a celé jeho škole eristickou mentalitu.[1] Eristika (z řec. ἐριστικός, eristikos = svárlivý, hašteřivý) je umění sporu, umění diskuse, a v tom nepochybně vynikal.[21] Když Sókratés viděl, že se velmi zajímá o eristické argumenty, řekl mu prý: „Eukleide, se sofisty budeš umět vycházet, s lidmi však ne."[22]

Eukleidés měl řadu žáků, mezi které patřili především Ichthyas, Kleinomachos z Thúrií, který jako první psal o výrocích a predikátech,[3] a patrně i Eubúlidés z Milétu, jemuž je přisuzována formulace sedmi proslulých logických paradoxů (Lhář, Skrytý, Élektra, Zahalený, Hromada, Holohlavý, Rohatý).[23] Megarikové obhajovali své abstraktní učení mimo jiné i vyvracením naivního smyslového názoru, v němž se snažili nalézt různé rozpory.[19] Zájem o klamné závěry a paradoxy ukazuje na vliv eleatů, na onen druh dialektiky, za jejíhož otce je pokládán Zénón z Eleje. V megarské škole postupně logické zájmy převládly, její stoupenci vykonali mnoho významného v oblasti výrokové logiky a v mnoha případech ovlivnili zejména stoickou logiku.[3]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Míněna je římská míle = 1,48 km.[6] Dvacet mil odpovídá asi třiceti kilometrům; Megara byla vzdálena od Athén něco přes 30 km.
  2. Z této historky vyplývá, že Eukleidovi muselo být v době vydání zmíněného dekretu (432 př. n. l.) nejméně 18 let, což odpovídá době jeho narození kolem roku 450 př. n. l.. Badatelé, kteří uvedený příběh považují za nevěrohodnou legendu, kladou jeho narození do pozdější doby, např. kolem roku 435 př. n. l.[8]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b KURZOVÁ, Helena, ed. Megarikové: zlomky. Překlad Helena Kurzová. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2007. 330 s. ISBN 978-80-7298-138-0. S. 237.
  2. a b c Diogenés Laertios. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. Překlad Antonín Kolář. Vyd. 2. Pelhřimov: Nová tiskárna, 1995. 473 s. ISBN 80-901916-3-0. S. 117.
  3. a b c d GRAESER, Andreas. Řecká filosofie klasického období: sofisté, Sókratés a sokratikové, Platón a Aristotelés. Vyd. 1. Praha: OIKOYMENH, 2000. 445 s. ISBN 80-7298-019-X. S. 143.
  4. KURZOVÁ, Helena, ed. Megarikové: zlomky. Překlad Helena Kurzová. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2007. 330 s. ISBN 978-80-7298-138-0. S. 27–29.
  5. PEČÍRKA, Jan et al. Dějiny pravěku a starověku. 1. část. Vyd. 1. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979. 607 s. cnb002185778. S. 540 a 571.
  6. BAHNÍK, Václav, ed. et al. Slovník antické kultury. [1. vyd.]. Praha: Svoboda, 1974. 717 s. cnb000160204. S. 388.
  7. KURZOVÁ, Helena, ed. Megarikové: zlomky. Překlad Helena Kurzová. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2007. 330 s. ISBN 978-80-7298-138-0. [Citujeme dle zlomku č. 1 na str. 19; jde o výňatek ze spisu Aula Gellia Attické noci, v němž je zmíněná Taurova historka uvedena.]
  8. KURZOVÁ, Helena, ed. Megarikové: zlomky. Překlad Helena Kurzová. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2007. 330 s. ISBN 978-80-7298-138-0. S. 235–237.
  9. Platón. Faidón. Překlad František Novotný. 3. vyd. Praha: ISE, 1994. 104 s. Oikúmené. ISBN 80-85241-36-6. S. 15.
  10. NOVOTNÝ, František. O Platonovi. Díl první, [Život]. 1. vyd. V Praze: Jan Laichter, 1948. 318 s. cnb000672111. S. 69.
  11. BORECKÝ, Bořivoj a kol. Slovník spisovatelů. Řecko: antická, byzantská a novořecká literatura. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1975. 668 s. cnb002111317. S. 217–218.
  12. Platón. Theaitétos. Překlad František Novotný. 2. vyd. Praha: ISE, 1995. 118 s. Oikúmené. ISBN 80-85241-82-X. S. 6–7, 11–12.
  13. KURZOVÁ, Helena, ed. Megarikové: zlomky. Překlad Helena Kurzová. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2007. 330 s. ISBN 978-80-7298-138-0. S. 236–237.
  14. KURZOVÁ, Helena, ed. Megarikové: zlomky. Překlad Helena Kurzová. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2007. 330 s. ISBN 978-80-7298-138-0. S. 31.
  15. KURZOVÁ, Helena, ed. Megarikové: zlomky. Překlad Helena Kurzová. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2007. 330 s. ISBN 978-80-7298-138-0. S. 238.
  16. KURZOVÁ, Helena, ed. Megarikové: zlomky. Překlad Helena Kurzová. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2007. 330 s. ISBN 978-80-7298-138-0. [Citován zlomek č. 17 na str. 31, dále viz str. 238.]
  17. KURZOVÁ, Helena, ed. Megarikové: zlomky. Překlad Helena Kurzová. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2007. 330 s. ISBN 978-80-7298-138-0. S. 8–9, 239–242.
  18. KURZOVÁ, Helena, ed. Megarikové: zlomky. Překlad Helena Kurzová. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2007. 330 s. ISBN 978-80-7298-138-0. [Citován zlomek č. 27 na str. 35, dále zmíněn zlomek č. 29 na str. 37.]
  19. a b TVRDÝ, Josef. Průvodce dějinami evropské filosofie. 2. vyd. Brno: Komenium, 1947. 490 s. cnb000669317. S. 57.
  20. GRAESER, Andreas. Řecká filosofie klasického období: sofisté, Sókratés a sokratikové, Platón a Aristotelés. Vyd. 1. Praha: OIKOYMENH, 2000. 445 s. ISBN 80-7298-019-X. S. 150.
  21. Filosofický slovník. 2., opr. a rozš. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 1998. 463 s. ISBN 80-7182-064-4. S. 106.
  22. KURZOVÁ, Helena, ed. Megarikové: zlomky. Překlad Helena Kurzová. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2007. 330 s. ISBN 978-80-7298-138-0. [Citováno ze zlomku č. 12 na str. 27.]
  23. KURZOVÁ, Helena, ed. Megarikové: zlomky. Překlad Helena Kurzová. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2007. 330 s. ISBN 978-80-7298-138-0. S. 87, 246–247.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BORECKÝ, Bořivoj a kol. Slovník spisovatelů. Řecko: antická, byzantská a novořecká literatura. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1975. 668 s. cnb002111317. S. 217–218.
  • Díogenés Laertios. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. Překlad Antonín Kolář. Vyd. 2. Pelhřimov: Nová tiskárna, 1995. 473 s. ISBN 80-901916-3-0. S. 117–119.
  • GRAESER, Andreas. Řecká filosofie klasického období: sofisté, Sókratés a sokratikové, Platón a Aristotelés. Vyd. 1. Praha: OIKOYMENH, 2000. 445 s. ISBN 80-7298-019-X. [Kapitola „Eukleidés z Megar" na str. 143–150.]
  • KURZOVÁ, Helena, ed. Megarikové: zlomky. Překlad Helena Kurzová. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2007. 330 s. ISBN 978-80-7298-138-0.
  • Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 8. díl. V Praze: J. Otto, 1894. 1039 s. cnb000277218. Heslo „Eukleidés Megarský" na str. 808–809. Dostupné online
  • SOKOLOV, V. V., et al. Dejiny antickej dialektiky. Přeložil Miroslav Řehák. 1. vyd. Bratislava: Pravda, 1974. 323 s. [Kapitola „Megarská škola" je na str. 161–170; autor R. K. Lukanin.]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]