Ergonomie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Ergonomie práce podrobně propracovaná pro stolní PC je kontrastem ke lhostejnosti dnešní práce s notebooky.
Základní princip ergonomie: interakce těla s různými kvalitami prostředí

Ergonomie (z řečtiny ergon práce a nomos zákon) vznikla jako obor zabývající se optimalizací potřeb člověka v pracovním prostředí a v jeho pracovních podmínkách. Šlo zejména o stanovení vhodných rozměrů, designu nástrojů, nábytku a jejich uspořádání v pracovním prostředí a v optimálních dosahových vzdálenostech. Ve světě se používá i pojmenování "human factors" nebo "human engineering".

Dnes je ergonomie rozsáhlým interdisciplinárním vědním oborem zabývajícím se komplexní interakcí lidského organismu a prostředí (nejen pracovního). Výsledkem jejího výzkumu je návrh optimalizace prostředí do komfortu způsobujícího pohodu uživatele. Ergonomický komfort je nutné odlišovat od povrchního komerčního komfortu, který slouží k přilákání zákazníka a může mít na lidské tělo různé negativní vlivy.

Ergonomie pracuje ve třech vzájemně se prolínajících rovinách. Nejdůležitější je dnes psychická, která pracuje zejména s poznatky kognitivní psychologie. Druhou rovinou je fyzická. Třetí rovina - organizační - dokáže ovlivnit psychické i fyzické kvality.

Česká ergonomie[editovat | editovat zdroj]

Přesto, že česká ergonomie má dlouholetou tradici, nemá stále svůj samostatný studijní obor ani komplexní výzkumné pracoviště. Proto odborný výzkum podléhá ve vývoji náhodným změnám, které brání rozvoji oboru. Odborníky sdružuje Česká ergonomická společnost[1]. Teprve roku 2020 byla Ministerstvem práce a sociálních věcí vymezena profesní kvalifikace "ergonom". Česká ergonomická společnost organizuje ve spolupráci s VÚBP od roku 2020 odborný kurz a zkoušku "Specialista v ergonomii".

Odborná pracoviště[editovat | editovat zdroj]

Výzkumný ústav bezpečnosti práce[editovat | editovat zdroj]

Výzkumný ústav bezpečnosti práce[2] v Praze navázal ve 2. polovině 20. století na činnost Státního zdravotního ústavu, který se v rámci oboru pracovní lékařství ergonomii vždy částečně věnoval. Největší rozvoj ve VÚBP ergonomie dosáhla v 70. a 80. létech 20. století. Následně se však pozornost oboru minimalizovala.

Vysoká škola uměleckoprůmyslová[editovat | editovat zdroj]

Jako dominující univerzita pro vzdělávání průmyslových návrhářů měla VŠUP dobré podmínky pro rozvoj ergonomie již při zakládání gottwaldovské katedry designu, kde fungoval interdisciplinární výzkum designérů, inženýrů, lékařů a psychologů. Tuto kvalitu se při stěhování pracoviště do Prahy nepodařilo udržet a musela tam být znovu postupně systematicky rozvíjena směrem k založení laboratoře ergonomie počátkem 20. let 21. století.[3]

České vysoké učení technické[editovat | editovat zdroj]

Na Strojní fakultě došlo od 60. do 80. let k mimořádnému rozvoji odborného výzkumu ergonomie spojenému s fungováním tří specializovaných laboratoří ergonomie. V 80. létech byla tato tradice přerušena a po roce 2015 se objevily pokusy o její částečné obnovení i na Fakultě architektury ČVUT.

Institut průmyslového designu[editovat | editovat zdroj]

Institut fungující v 70. a 80. létech 20. století reagoval na dobové vzepětí pozornosti ergonomii jak výzkumem, tak osvětovou činností mj. v rámci časopisu "Průmyslový design". Pozornost ergonomii byla po transformaci Institutu na Design Centru ČR po roce 1990 ukončena, neboť nástupnická organizace nebyla výzkumného charakteru.

Muzeum designu Benešov[editovat | editovat zdroj]

Muzeum jako jediné české výzkumné pracoviště věnovalo od 90. let 20. stol. pozornost komunikační ergonomii, od roku 2000 pak ve vlastní laboratoři komplexnímu testování produktů designu, vedle drobných výrobků a nábytku také odborně zanedbávaným interiérům české hromadné dopravy. V roce 2017 byla tato společensky užitečná činnost násilně politicky ukončena.

Metodologie[editovat | editovat zdroj]

Ergonomie je mezioborová disciplína, jejíž potřeba začala vznikat v 19. stol., kdy pestrá fyzická práce začala být nahrazována prací jednostrannou, zejména stereotypními opakujícími se pohyby u strojů a pásové výroby, a ve 20. a 21. století činností sedavou, která je stále více zastoupena prací u PC. Nejen že se tak snížila fyzická tenacita (vytrvalost) a důležité tělesné vjemy člověka jako polohocit, pohybocit a ideomotorika, ale v populaci se začaly objevovat i fenomény jako obezita, vertebrogenní bolesti (původem z páteře), muskuloskeletální nemoci (syndrom karpálního tunelu, záněty šlach a jejich úponů, bursitidy), oběhové a kardiopulmonární problémy atd.

Cílem ergonomie je tedy dosažení optimálních pracovních podmínek ve vztahu k anatomickým a výkonnostním možnostem člověka. Ergonomie integruje poznatky humanitních věd (zejména anatomie, kineziologie, psychologie práce, fyziologie práce, hygieny práce, antropometrie, biomechaniky) a věd technických (např. kybernetika, normování). Sleduje, aby používané předměty a nástroje svým tvarem co nejlépe odpovídaly pohybovým možnostem a rozměrům lidského těla.

Mnohé firmy, jejichž zaměstnanci pracují převážně sedavým způsobem, zaměstnávají profesionální ergonomy, aby se snížila pracovní absence.

Ergonomie se zabývá např. vizuálním, tvarovým nebo zvukovým designem pracoviště a produktů, dosahovými zónami, velikostí pracovního stolu a výškou jeho desky, fyzikálními faktory (osvětlení, hluk, mikroklima atd.). tvarem nástrojů a jejich rukojetí, umístěním a tvarem ovládacích i signalizačních prvků strojů a zařízení, věnuje pozornost celkové interakci vč. psychické, prevenci, fyzioterapii, rehabilitaci apod. Pro optimalizaci práce s počítačem stanovuje vhodné rozmístění znaků, symbolů a barev na klávesnici, maximální počet úderů prstů, zabývá se uspořádáním prvků na obrazovce aj. Oblast ergonomie je velmi široká a zahrnuje i návrh pomůcek pro postižené (ergoterapie).

Ačkoli je záhodno dosahovat co nejvyššího pracovního komfortu, přesto se nelze domnívat, že dodržováním ergonomických norem lze dosáhnout maximálního výkonu a bezbolestného celodenního zaměstnání. Tělesná kultura zahrnující aktivní pohyb, relaxaci apod. má nadále své hlavní místo.

Příklady ergonomie[editovat | editovat zdroj]

Nemocné interiéry či budovy[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Syndrom nezdravých budov.

Nemocné budovy jsou aktuálním komplexním příkladem fyzické, psychické ad. ergonomické problematiky. Sdružují negativní účinky mikroklimatu na člověka, který pak onemocní syndromem nezdravých budov (SBS). Jde o vlastnosti moderních interiérů staveb a dopravních prostředků, na které upozorňuje WHO již od 60. let 20. století. Tímto syndromem trpí přibližně 30 % všech budov a více než 85 % populace.[4]

Jde například o přehnaně vzduchotěsně uzavřené budovy, které způsobují nedostatečnou výměnu vzduchu, vysokou vlhkost, nebezpečnou koncentraci radonu, množství oxidu dusíku, uhlíku a síry, nadměrné hodnoty formaldehydu, dříve azbestu, neviditelné součásti barev, laků, lepidel, úklidových a čisticích prostředků. Přináší s sebou výskyt mikroskopických hub – zejména plísní, roztočů a řas, výskyt zplodin kouření, zplodin spalovacích motorů zvenčí, prachu, pylu a dalších alergenů[4] Může jít také o problémy s osvětlením.

Židle[editovat | editovat zdroj]

Vhodně navržená židle svými rozměry, tvarem sedáku a opěráku pomáhá sedícímu sedět vzpřímeně a předcházet tak patologickému zatuhnutí páteře. Skutečně ergonomická židle ale neexistuje, existuje jen ergonomické sezení, kterým je dynamické sezení, při němž se střídají různé polohy sedu s polohami práce ve stoje a na klekačce.

Kokpit vozu[editovat | editovat zdroj]

Vhodně navržený interiér vozu pomáhá snadnému a přehlednému ovládání vozu bez nadměrných exkurzí trupu a paží, rozptylování pozornosti, pohybu očí atd.

Šířka eskalátorů[editovat | editovat zdroj]

Eskalátory v pražském metru mají šířku schodů 100 cm, což odpovídá ergonomickému požadavku na šířku pro jednu dospělou osobu s dvěma kufry. Pro míjení se dvou dospělých osob vedle sebe by stupně měly mít šířku minimálně 135 cm.[5] To však neznamená, že šířka eskalátorů je nedostatečná. Pouze z ergonomického hlediska není vhodné vytvářet jeden pruh pro stojící cestující a druhý pro procházející.

Širokoúhlé monitory[editovat | editovat zdroj]

Ergonomické požadavky BOZP uvádějí ohledně 19" monitorů (o poměru stran 16 : 9 či 16 : 10, tzv. širokoúhlých), že úhel pohledu na ně by neměl přesáhnout v kterékoli oblasti monitoru 40° a pozorovací vzdálenost vyžaduje výšku znaků 20' až 22'. K naplnění ergonomických kriterií je tedy třeba minimální vzdálenosti oka od monitoru cca 81 cm. Širokoúhlé monitory nejsou pro běžnou kancelářskou práci vhodné, neboť tuto vzdálenost není možné na běžném kancelářském stole dodržet.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Česká ergonomická společnost. Česká ergonomická společnost [online]. [cit. 2020-08-05]. Dostupné online. 
  2. Výzkumný ústav bezpečnosti práce, v. v. i. [online]. [cit. 2020-08-06]. Dostupné online. 
  3. Projekt profesora Kováře po sedmdesáti letech realizován na Vysoké škole uměleckoprůmyslové | Design Cabinet CZ. www.designcabinet.cz [online]. [cit. 2023-03-05]. Dostupné online. 
  4. a b BRANDEJSKÝ, Petr. Přirozené světlo v interiéru - syndrom nemocných budov. Estav.cz [online]. [cit. 2021-01-11]. Dostupné online. 
  5. KRÁL, Miroslav. Ergonomie a její užití v technické praxi. Ostrava: AKS, 1994

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Fassati, Tomáš: Laboratoř ergonomie. Praktické příklady a cvičení z psychické, organizační a fyzické ergonomie, ČVUT, Praha, 2022, ISBN 978-80-01-07033-8
  • Gilbertová, Sylva – Matoušek, Oldřich, Ergonomie: optimalizace lidské činnosti. Praha: Grada, 2002 – 239 s. : il. ISBN 80-247-0226-6
  • Chundela, Lubor, Ergonomie. Praha: ČVUT, 2001 – 171 s. : il. ; 30 cm ISBN 80-01-02301-X
  • CHUNDELA, Lubor. Ergonomie (laboratorní cvičení). Praha, ČVUT, 1989
  • CHUNDELA, Lubor: Strojírenská ergonomie (příklady). Praha, ČVUT, 2009
  • Glivický, V. a kol., Úvod do ergonomie, Praha: Práce, 1975
  • MALÝ, Stanislav; KRÁL, Miroslav; HANÁKOVÁ, Eva. ABC ergonomie. 1. vyd. Praha: Professional Publishing, 2010. 386 s. ISBN 978-80-7431-027-0
  • ŠTIKAR, Jiří; HOSKOVEC, Jiří; STRÍŽENEC, Michal. Inženýrská psychologie. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1982, 252 s.
  • ŠTIKAR, Jiří: Obrazová komunikace. Praha, Karolinum 1991
  • FASSATI, Tomáš: Učebnice praktické globální vizuální komunikace, Benešov, 2010, 1350 s.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]