Emil Brunner

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search
Emil Brunner
Wfk-emil brunner-20170209.png
Narození 23. prosince 1889
Winterthur
Úmrtí 6. dubna 1966 (ve věku 76 let)
Curych
Místo odpočinku Rehalp cemetary
Alma mater Union Theological Seminary
Zaměstnavatel International Christian University
Ocenění Velkokříž Řádu za zásluhy Spolkové republiky Německo
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Emil Brunner (23. prosince 1889 Winterthur- 6. dubna 1966 Curych) byl švýcarský evangelický (reformovaný) teolog. Brunner platí vedle Karla Bartha za jednoho z vůdčích představitelů dialektické theologie.

Život[editovat | editovat zdroj]

Brunner studoval theologii v Curychu a Berlíně. Mezi lety 1916-1924 sloužil jako reformovaný farář ve švýcarských vsích Obstalden a Filzbach u jezera Wallensee (kanton Glarus). Promoval na základě dizertace Symbolické v náboženském poznání. Příspěvky k teorii náboženského poznání (1914), habilitoval se spisem Prožitek, poznání, víra (1921). Poté trvale působil v Curychu, kde od roku 1922 působil jako soukromý docent a v letech 1924-1953 jako profesor systematické theologie . Brunner na rozdíl od svého kolegy a přítele Karla Bartha často a rád hostoval v zahraničí: přednášel mj. Nizozemí, Švédsku, Finsku, Dánsku a USA. Zde byl v roce 1938 hostujícím profesorem v Princetonu. Po válce, kdy jako rektor curyšské university vystupoval na podporu okupovaných zemí, uskutečnil r. 1946 přednáškovou cestu po USA, 1953-1955 působil v Japonsku. Vedle své akademické činnosti se Brunner věnoval působení v církvi: Mezi lety 1931-1960 pravidelně kázal v curyšském Fraumünsteru, v letech 1927-1939 vyučoval náboženství na gymnáziu. Angažoval se též v ekumenickém hnutí: účastnil se konference světových církví v Oxfordu 1937 a prvních dvou shromáždění Světové rady církví v Amsterdamu (1948) a v Evanstonu (1954). Emil Brunner byl ženat s Margrit Lautenburgovou a měl čtyři syny: Heinze Henricha, Petra, Andrease a Thomase.

Theologie[editovat | editovat zdroj]

Do dějin theologie se Brunner zapsal především jako iniciátor sporu o oprávněnost, vhodnost, příp. prospěšnost návratu k umírněné přirozené theologii. Tím se postupně myšlenkově oddělil od Karla Bartha, jenž jakoukoliv přirozenou theologii odmítal.

Dílo (výběr)[editovat | editovat zdroj]

Fundamentální theologie

  • Die Mystik und das Wort. Der Gegensatz zwischen moderner Religionsauffassung und christlichem Glauben, dargestellt an der Theologie Schleiermachers (1924, 1928)
  • Offenbarung und Vernunft. Die Lehre von der christlichen Glaubenserkenntnis (1941)

Dogmatika

  • Der Mensch im Widerspruch. Die christliche Lehre vom Wahren und vom wirklichen Menschen (1937,1941,1985)
  • Die christliche Lehre von Gott. Dogmatik I (1946)
  • Die christliche Lehre von Schöpfung und Erlösung. Dogmatik II (1950)
  • Die christliche Lehre von der Kirche, vom Galuben und von der Vollendung. Dogmatik III (1960)

Etika

  • Das Gebot und die Ordnungen. Entwurf einer protestantisch-theologischen Etik (1932)
  • Gerechtigkeit. Eine Lehre von den Grundgestzen der Geselsschaftsordnung. (1943)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ŠTEFAN, Jan. Karl Barth a ti druzí.Pět evangelických theologů 20.století Barth-Brunner-Tillich-Althaus-Iwand.. Brno: CDK, 2006. ISBN 80-7325-080-2. str.275-315.