Ella Lingensová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Ella Lingensová
Narození18. listopadu 1908
Vídeň
Úmrtí30. prosince 2002 (ve věku 94 let)
Vídeň
Místo pohřbeníVídeňský ústřední hřbitov
Alma materVídeňská univerzita
Povoláníspisovatelka, odbojářka, lékařka, autorka memoárů, vědkyně a právnička
OceněníSpravedlivý mezi národy (1980)
Nábož. vyznáníprotestantismus
ChoťKurt Lingens (1938–1947)[1]
DětiPeter Michael Lingens[1]
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Ella Lingens-Reinerová, nepřechýleně Reiner (18. listopadu 1908 Vídeň – 30. prosince 2002 Vídeň) byla rakouská lékařka a držitelka čestného ocenění od státu Izrael Spravedlivý mezi národy. Spolu s manželem doktorem Kurtem Lingensem a baronem Karlem von Motesiczkym ukrývali během druhé světové války ve svém domě Židy. V roce 1942 byla gestapem uvězněna v koncentračním táboře Osvětim a později v Dachau.[2] Válku přežila a stala se předsedkyní rakouské organizace bývalých osvětimských vězňů Österreichische Lagergemeinschaft Auschwitz.[3]

Dětství a mládí[editovat | editovat zdroj]

Ella Reinerová se narodila 18. listopadu 1908 ve Vídni jako páté dítě Elsy Reinerové, rozené Thommenové, a železničního úředníka Friedricha Reinera. Její otec vlastnil rozsáhlý pozemek ve Slavonii, který po odchodu do důchodu spravoval jako panství, což sehrálo roli v tom, že Ella dočasně ztratila rakouské občanství.[4]

V roce 1926 maturovala na střední škole v prvním vídeňském obvodu. Poté studovala práva ve Vídni a Curychu, v roce 1931 získala doktorát. Matka během jejího studijnímu pobytu v Anglii ji odhlásila z evidence vídeňské policie a kvůli vlastnictví pozemků po otci byla považována za jugoslávskou občanku,[5] přičemž ztratila rakouské občanství a znemožnilo ji to vstup do rakouské státní služby, kde chtěla pracovat jako soudce.[6] Následně se věnovala dalšímu studiu medicíny ve Vídni, Mnichově a Marburgu.[6] 7. března 1938 se provdala za lékaře Kurta Lingense, který působil v antifašistickém hnutí.[2]

Během rakouské občanské války, po pádu Sociálně demokratické strany do rukou rakouského fašistického státu se Ella Lingensová připojila k okruhu odbojářů, který se vytvořil kolem Otty a Käthe Leichterových,[3] pracovala v právní poradně Sociálně demokratické strany ve Vídni a byla členkou vedení její místní pobočky.[7]

Za války[editovat | editovat zdroj]

Zatčení[editovat | editovat zdroj]

Po anšlusu Rakouska k Německé říši v březnu 1938 se Lingensová vzdala jugoslávského občanství a stala se občankou Německé říše. Manželé zvažovali, zda mají emigrovat nebo zůstat v Rakousku, ale rozhodli se prozatím zůstat v Rakousku.[8] 8. srpna 1939 se jim narodil syn Peter Michael Lingens, který se později stal jedním z nejznámějších rakouských novinářů.

Lingensová se zapojila do přímé pomoci Židům, při nepokojích během Křišťálové noci jich ukrývala ve svém pokoji deset.[2] V roce 1939 se Lingensovi seznámili s baronem Karlem von Motesiczkym, protinacisticky zaměřeným člověkem, který studoval medicínu na Vídeňské univerzitě. Stali se z nich blízcí přátelé, přičemž od barona přijímali pozvání do jeho domu na vídeňském předměstí Hinterbruhl, v němž se během nacistické okupace setkávalo mnoho Židů a členů protinacistického odboje. Lingensovi ukrývali v letech 1941 až 1942 ve svém bytě mladou Židovku Eriku Feldenovou. Když onemocněla střevní infekcí, dala hospodyně Lingensových Erice Feldenové svůj průkaz, aby se mohla léčit pod falešným jménem. V té době Lingensovi pomáhali i dalším židovským přátelům, využívali svůj byt jako útočiště, uschovávali v něm cennosti a využívali svých konexí, aby pomohli přátelům uniknout gestapu. V roce 1942 je požádal Alex Weissberg-Cybulski, aby jemu a několika dalším lidem pomohli dostat se z polského Krakova do Maďarska. Lingensovi následně požádali o pomoc židovského ochotníka Rudolfa Klingera, který přislíbil Weissberga-Cybulského i jeho přátelé doprovodit k hranicím. Netušili, že Rudolf Klinger byl zrádce, tajně pracoval pro gestapo,[7] přičemž umožnil útěk několika Židům, aby si zajistil důvěru ostatních. V srpnu 1942 Weissberg-Cybulski poslal do Vídně první ze svých přátel, bratry Bernharda a Jakoba Goldsteinovy a jejich manželky Helenu a Pepi.[2] S doklady polských zemědělských dělníků několik dní bydleli v bytě Lingensových,[7] poté je Klinger přivedl na hranice a udal gestapu, zároveň udal i manželé Lingensovy a barona Motesiczkého. Dne 13. října 1942 byli Lingensovi s baronem Motesiczkym zatčeni,[2] přičemž gestapo také zjistilo, že u nich žila na úřadech nehlášená Erika Feldenová. Při prohlídce domu byl objeven také dopis židovských přátel žijících ve Spojených státech amerických, kteří se snažili získat zprávy od blízkých, které opustili.[7] Kurt Lingens byl zařazen do jednotky vojáků, kteří byli posláni na východní frontu. Ella a baron Motesiczky byli shledáni vinnými z napomáhání Židům a posláni do koncentračního tábora v Osvětimi[2], syn Lingensových zůstal ve Vídni.[7]

V koncentračním táboře[editovat | editovat zdroj]

Dne 15. února 1943 dorazila Lingensová do ženského tábora v Osvětimi. Téměř okamžitě po uvěznění se stala důležitou součástí táborové organizace jako lékařka v nemocnici. Zde nadále zachraňovala životy mnoha vězňů tím, že ukrývala ty nejohroženější z nich před selekcí na popravu, což popisuje ve svých pamětech Prisoners of Fear (Vězni strachu).[7]

V srpnu 1943 prodělala tyfus. Po uzdravení i nadále pracovala v nemocniční budově každý den od osmi ráno do sedmi nebo osmi večer. V prosinci 1944 byla převezena do továrního tábora Agfa-Commando, který byl pobočkou tábora Dachau. I tam pracovala jako táborová lékařka a oproti Osvětimi zde získala o něco větší svobodu. V lednu 1945, po týdnech špatného stravování, vyhlásily nizozemské ženy v táboře pracovní stávku a při následném vyšetřování byla Lingensová obviněna z podněcování stávky. Po tomto incidentu se její postavení v táboře zhoršilo. V polovině února požádala o převoz do hlavního tábora v Dachau, přičemž její žádosti bylo vyhověno. Po více než dvou letech věznění byla 29. dubna 1945 v koncentračním táboře Dachau osvobozena. Ve svých pamětech Lingensová uvádí, že se domnívá, že válku přežila díky své identitě „árijky, Němky a lékařky, která mohla neustále profesionálně pracovat“.[7]

Po válce[editovat | editovat zdroj]

Po osvobození Dachau v roce 1945 se Lingensová vrátila do Vídně, kde složila poslední zkoušku a dokončila studium medicíny. Poté pracovala jako sekundární lékařka v plicním sanatoriu v Korutanech, kde byl její syn v době jejího věznění v péči pěstounky. Specializovala se jako plicní lékařka.[4] S manželem Kurtem se v roce 1947 rozvedli.

Hrob Elly Lingensové na vídeňském ústředním hřbitově

V roce 1948 vydala vzpomínkovou knihu o svém věznění s názvem Prisoners of Fear (Vězni strachu), v níž popsala hrůzy z koncentračních táborů i drobné okamžiky lidskosti, které v nich našla.[7] Její syn vydal v roce 2003 německý překlad pod názvem Gefangene der Angst – Ein Leben im Zeichen des Widerstandes (Vězni strachu - život v odboji).

Od roku 1954 až do svého odchodu do důchodu v roce 1973 pracovala Lingensová na ministerstvu sociálních věcí, mimo jiné jako vedoucí oddělení tuberkulózy, a hrála významnou roli v rozvoji rakouského systému zdravotních a sociálních služeb.[6][9]

Velkou část svého volného času věnovala informování veřejnosti o hrůzách národního socialismu a o svých zkušenostech z táborů smrti.[10] Navzdory psychickému vypětí, chodila do škol a na semináře pro učitele, aby dalším generacím podala svědectví o temné minulosti fašismu, války a hrůzovlády. Ačkoli byla Ella Lingensová v zahraničí velmi ctěna a uznávána, v Rakousku zůstávala téměř neznámá.

Začátkem března 1964 vypovídala jako svědkyně během prvního frankfurtského procesu ohledně Osvětimi.[11] Dlouhá léta působila jako předsedkyně organizace bývalých osvětimských vězňů Österreichische Lagergemeinschaft Auschwitz.[12] Jad vašem vyznamenal Ellu Lingens-Reinerovou a Kurta Lingense v roce 1980 v Jeruzalémě čestnou medailí Spravedlivý mezi národy.[2] Lingensová zemřela 30. prosince 2002 ve Vídni.[13] Byla pohřbena 10. ledna 2003 v čestném hrobě na vídeňském ústředním hřbitově.[14]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Ella Lingens na anglické Wikipedii a Ella Lingens-Reiner na německé Wikipedii.

  1. ↑ a b biografiA: Lexikon österreichischer Frauen. 24. května 2016. ISBN 978-3-205-79348-9. DOI 10.7767/9783205793489. Dostupné online. [cit. 2021-11-20].
  2. ↑ a b c d e f g The Stories of Six Righteous Among the Nations in Auschwitz [online]. [cit. 2023-06-13]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b Dictionary of women worldwide: 25,000 women through the ages. Příprava vydání Anne Commire. Detroit: Gale (Yorkin publications). ISBN 978-0-7876-7585-1. 
  4. ↑ a b Ella Lingens. www.geschichtewiki.wien.gv.at [online]. [cit. 2023-06-15]. Dostupné online. 
  5. ↑ WIEDEMANN, Frank. Psychologen im Konzentrationslager: Methoden und Strategien des Überlebens. , . .
  6. ↑ a b c Lingens Ella – biografiA [online]. [cit. 2023-06-15]. Dostupné online. (německy) 
  7. ↑ a b c d e f g h LINGENS, Ella. Prisoners of fear. New Delhi: Isha Books, 2015. ISBN 978-93-330-4310-6. 
  8. ↑ Gedenkbuch. gedenkbuch.univie.ac.at [online]. [cit. 2023-06-15]. Dostupné online. 
  9. ↑ Ella Lingens. www.auschwitz-prozess-frankfurt.de [online]. [cit. 2023-06-15]. Dostupné online. 
  10. ↑ Lingens-Reiner, Ella (1908—) Encyclopedia.com. www.encyclopedia.com [online]. [cit. 2023-06-14]. Dostupné online. 
  11. ↑ Tonbandmitschnitt des 1. Frankfurter Auschwitz-Prozesses. www.auschwitz-prozess.de [online]. [cit. 2023-06-14]. Dostupné online. 
  12. ↑ KLEE, Ernst. Auschwitz: Täter, Gehilfen, Opfer und was aus ihnen wurde: ein Personenlexikon. 2. Auflage. vyd. Frankfurt am Main: S. Fischer 506 s. (Die Zeit des Nationalsozialismus). ISBN 978-3-10-039333-3. 
  13. ↑ Lingens-Reiner. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. Juriste et médecin.. 
  14. ↑ Verstorbenensuche Detail. Friedhöfe Wien [online]. [cit. 2023-06-14]. Dostupné online. (německy) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ella_Lingensová&oldid=23192256“