Eduard Friš

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Eduard Friš

Poslanec Prozatímního NS
Ve funkci:
1945 – 1946

Poslanec Národního shromáždění ČSR
Ve funkci:
1948 – 1954
Stranická příslušnost
Členství KSS (KSČ)

Narození 27. ledna 1912
Stará Ľubovňa
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 14. května 1978
Bratislava
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Alma mater Univerzita Komenského
Profese spisovatel, novinář a politik
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Eduard Friš, neformálně Edo Friš (27. ledna 1912,[1] uváděno též 21. ledna 1911,[2] Stará Ľubovňa[1]14. května 1978 Bratislava[1]), byl slovenský a československý historik, publicista a politik Komunistické strany Slovenska (respektive KSČ). Poválečný poslanec Prozatímního Národního shromáždění a Národního shromáždění ČSR.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Pocházel ze židovské rodiny. Jeho otec Armin Frisch byl známým právníkem (zemřel za druhé světové války v koncentračním táboře).[3] Eduard v roce 1930 dostudoval gymnázium a téhož roku nastoupil na Právnickou fakultu Univerzity Komenského.[3] V předválečném období působil jako koncipient v advokátní kanceláři Zoltán-Fridrich.[4][3] Během vysokoškolských studií se zapojil do komunistického hnutí. Byl členem Spolku socialistických akademiků a spolupracovníkem časopisu DAV (okolo kterého vznikla skupina slovenských levicových intelektuálů, tzv. davisté). Od roku 1932 byl členem studentské komunistické organizace Kostufra a v roce 1935 vstoupil do KSČ. Téhož roku získal na Univerzitě Komenského doktorát.[3]

V roce 1939 emigroval do Polska a počátkem září 1939 do Sovětského svazu. Za druhé světové války působil v exilu v Moskvě. V letech 1940–1941 pracoval v Moskvě v Nakladatelství cizojazyčné literatury. Po napadení SSSR Německem usedl do funkce šéfredaktora slovenského vysílání moskevského rozhlasu, kde pracoval až do roku 1945. V exilu osobně poznal vedoucí představitele Zahraničního byra ÚV KSČ.[3]

Do tuzemské politiky se vrátil po osvobození. Na konferenci KSS v Žilině v srpnu 1945 byl zvolen do sekretariátu Ústředního výboru KSS jako tajemník pro agitačně-propagační činnost.[5][6] Již 8. dubna 1945 byl zvolen členem prozatímního Ústředního výboru Komunistické strany Československa.[7]

V letech 19451946 byl poslancem Prozatímního Národního shromáždění za KSS. V parlamentu setrval až do parlamentních voleb v roce 1946.[8]

V roce 1945 publikoval v listu Nové slovo.[9] Od poloviny roku 1947 až do konce roku 1951 byl Friš šéfredaktorem slovenského komunistického deníku Pravda.[10][4]

V lednu 1948 se účastnil místo nepřítomného Viliama Širokého porady slovenských a českých komunistů o vymezení kompetencí slovenských orgánů v chystané nové ústavě.[11]

Znovu v parlamentu usedl po volbách do Národního shromáždění roku 1948. Na postu poslance zůstal do roku 1954.[12] V 50. letech byl politicky pronásledován v rámci frakčního boje v KSČ. V květnu 1963 se sešel sjezd Svazu slovenských novinářů, na kterém se řešily politické procesy stalinistické éry. Jedním z výsledků sjezdu byla výzva, aby pronásledovaní komunisté jako Eduard Friš či Gustáv Husák mohli veřejně obhajovat své názory. Byla jim zároveň adresována omluva za minulá příkoří.[13]

V letech 1966–1967 se zapojil do veřejné polemiky okolo odkazu válečného slovenského štátu. Zatímco Juraj Fabian a Roman Kaliský uznávali, že slovenský stát plnil alespoň roli ochrany národa před maďarským revizionismem, Friš to odmítl považovat za důvod pro ospravedlňování válečného slovenského režimu.[14] V letech 19611971 pracoval v Historickém ústavu Slovenské akademie věd.[15]

Za normalizace je popisován jako pravicový oportunista (hanlivý termín používaný na přelomu 60. a 70. let pro exponenty reformního hnutí v KSČ v roce 1968).[1]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d MINÁČ, Vladimír. Malý slovenský biografický slovník: A-Ž. Generálny heslár SBS [online]. Matica slovenská, 1982 [cit. 2015-01-23]. S. 157. Dostupné online. (slovensky) 
  2. Eduard Friš [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2011-12-20]. Dostupné online. (česky) 
  3. a b c d e Aktéri jednej éry na Slovensku, 1948-1989: personifikácia politického vývoja [online]. Vydavateľstvo Michala Vaška, 2003 [cit. 2015-01-23]. S. 108-109. Dostupné online. ISBN 8071654175. (slovensky) 
  4. a b KERECMAN, P. - MANIK, R. História advokácie na Slovensku [online]. EUROKÓDEX [cit. 2015-01-23]. S. 564. Dostupné online. ISBN 8089447333. (slovensky) 
  5. kol. aut.: Politické strany, 1938-2004. Brno: Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-179-8. S. 1203. (česky) 
  6. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 287, 455. (česky) 
  7. Přehled funkcionářů ústředních orgánů KSČ 1945 - 1989 [online]. www.cibulka.net [cit. 2015-01-23]. Dostupné online. (česky) 
  8. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2011-12-20]. Dostupné online. (česky) 
  9. Krno, Martin: Pred 60 rokmi sa v čase Povstania zrodil týždenník Nové slovo [online]. blisty.cz/ [cit. 2011-12-20]. Dostupné online. (slovensky) 
  10. Řády udělené komunistickému deníku Pravda [online]. vyznamenani.net [cit. 2011-12-20]. Dostupné online. (slovensky) 
  11. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 310. (česky) 
  12. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2011-12-20]. Dostupné online. (česky) 
  13. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 437. (česky) 
  14. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 454-455. (česky) 
  15. Literaturdokumentation zur Geschichte Ostmitteleuropas - LitDok Ostmitteleuropa [online]. litdok.de [cit. 2011-12-20]. Dostupné online. (slovensky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]