Claude-Jacques Lecourbe

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Claude-Jacques Lecourbe
Narození 22. února 1759
Besançon
Úmrtí 22. října 1815 (ve věku 56 let)
Belfort
Povolání politik
Ocenění velkodůstojník Řádu čestné legie
rytíř Řádu svatého Ludvíka
Jména vepsaná pod Vítězným obloukem
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Claude-Jacques hrabě Lecourbe (či Claude Joseph Lecourbe; 22. února 1759 Besançon22. října 1815 Belfort) byl francouzský generál a politik.

Život[editovat | editovat zdroj]

Lecourbe byl synem důstojníka královské armády a studoval nejprve v Poligny a poté v Lons-le-Saunier. V revolučních a napoleonských válkách pak sloužil v různých armádách na četných postech. Tak se účastnil tažení rýnské armády i severní armády a byl nějaký čas posádkou v Nantes (1791 plukovník). Později byl přidělen k moselské armádě generála Jouberta a účastnil se bitvy u Fleurus (26. června 1794) a téhož roku povýšen do hodnosti brigádního generála. Časem se stal podezřelým z konspirace proti republice v aféře generála Pichegru. Vina sice neprokázána, ale upadl do nemilosti a musel se zcela stáhnout do soukromí na svém zámku Ruffey-sur-Seille. Armádní velení však jej brzy povolalo do aktivní služby, povýšilo na divizního generála a přidělilo k švýcarské armádě (13. listopadu 1798). Ve Švýcarsku bojoval v oblasti Engadinu a byl nucen stáhnout se za Reuss. Účastnil se slavného Massenova vítězství v bitvě u Curychu (25. a 26. září 1799).

Další převelení jej poslalo opět na Rýn, kde velel při bojích o Basilej (Basel), Schaffhausen, Stockach, Memmingen, Augsburg, Füssen a Feldkirch. V této době si vysloužil přezdívku „generál Ryba“, jelikož často s úspěchem používal k překročení vodních toků, tehdy velmi řídce se vyskytující vojáky plavce. Jako přítel generála Moreaua se vehementně jej zastával a upadl do nepřízně Napoleonovy. Nakonec musel Francii opustit (1805) a žil ve švýcarském kantonu Jura. V aktivitách protinapoleonských se ale neangažoval. Přesto jej Ludvík XVIII. jmenoval velkodůstojníkem Čestné legie a hrabětem. Po abdikaci Napoleona I. se vrátil do Paříže a byl přijat hrabětem d’Artois (15. dubna 1814) a 3. ledna 1815 jmenován inspektorem 6. pěší divize v Besanconu. Přesto hned po návratu Napoleona z Elby mu nabídl své služby a byl pověřen velením 8. (jurského) sboru. Dokonce 3. dubna 1815 byl prohlášen hrabětem císařství. Se svým sborem sváděl urputné boje s rakouskou armádou arcivévody Ferdinanda a pod obrovskou početní převahou se stáhl do Belfortu, který nepřítel obklíčil. Po několik týdnů se úspěšně bránil s 6000 muži a blokoval armádu 40 000 nepřátel. Vybojoval i několik dílčích vítězství v bojích u Foussemagne (30. června 1815), Bourogne (2. července 1815) a Chevremontu (8. července 1815). Tímto činem vešel do dějin a do francouzských učebnic. Nakonec pod tlakem celkové politické situace podepsal 11. července 1815 s rakouským generálem Colloredo-Mansfeldem příměří. Pak byl 4. září 1815 poslán do penze. Zdrcen výsledkem i unaven tažením zemřel v Belfortu. Je pohřben v Ruffey sur Seille. V Belfortu je jeho socha věnovaná slavnému obránci města. Jeho jméno je vyryto na Vítězném oblouku v Paříži, tamtéž je i ulice nesoucí jeho jméno.

Claude-Jacques Lecourbe - socha v Belfortu