Carlo Pedrotti

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Carlo Pedrotti
Carlo Pedrotti by Antonio Bertulli circa 1882.JPG
Základní informace
Narození 12. listopadu 1817
Verona
Úmrtí 16. října 1893 (ve věku 75 let)
Verona
Příčina úmrtí utonutí
Žánry opera a klasická hudba
Povolání dirigent, hudební skladatel a hudební pedagog
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Carlo Pedrotti (12. listopadu 1817 Verona16. října 1893 tamtéž) byl italský dirigent, hudební skladatel a pedagog.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 12. listopadu 1817 ve Veroně a studoval u skladatele Domenica Foroniho. Ještě během studia zkomponoval dvě opery, které však nebyly nikdy provedeny. Další dvě opery, Lino a Clara di Milano uvedl jeho učitel v roce 1840 v divadle Teatro Filarmonico, kde byl ředitelem a hlavním dirigentem. Opery byly příznivě přijaty. Po následující čtyři sezóny působil Pedrotti jako dirigent Italské opery v Amsterodamu, kde také uvedl další dvě své opery.

V roce 1845 se vrátil do Verony a následujících 23 let byl učitelem hudby a řídil orchetry divadel Teatro Nuovo a Teatro Filarmonico. V tomto období zkomponoval 10 oper. Z nich nejúspěšnější byla opera semiseria Fiorina (1851) a commedia lirica Tutti in maschera (1856). Druhá z těchto oper byla uvedena i ve Vídni a v Paříži a v roce 2008 na operním festivalu ve Wexfordu.

V roce 1868 se Pedrotti přestěhoval do Turína, kde byl jmenován ředitelem a dirigentem divadla Teatro Regio a ředitelem konzervatoře Liceo Musicale. Proslul zejména populárními koncerty symfonické hudby. V témže ho Giuseppe Verdi pozval k účasti na komponování Messa per Rossini, velkého Requiem, které mělo být provedeno na výročí úmrtí Gioacchina Rossiniho dne 14. listopadu 1869 v bazilice San Petronio v Bologni. Pedrotti složil sekvenci Tuba mirum pro baryton a sbor, mše však byla provedena až po více než stu letech, v roce 1988. V době svého působení v Turíně zkomponoval pouze dvě opery: Il favorito (1870) a Olema la schiava (1872). Ukázalo se, že to byly opery poslední.

V roce 1882 odešel do Pesara a stal se prvním ředitelem Liceo Musicale, na jehož založení zanechal Rossini finanční prostředky ve své poslední vůli. Zorganizoval oslavy stého výročí Rossiniho narození v roce 1892 a následujícího roku odešel do Verony s odvoláním na špatný zdravotní stav. V říjnu téhož roku, spáchal sebevraždu. Utopil se v řece Adiže.

Opery[editovat | editovat zdroj]

  • Antigone, opera seria (Marcelliano Marcello, neprovedeno)
  • La sposa del villaggio, opera semiseria(Marcelliano Marcello, neprovedeno)
  • Lina, dramma semiserio (Marcelliano Marcello, 1840 Verona, Teatro Filarmonico)
  • Clara di Milano, opera seria (1840 Verona)
  • Matilde, opera seria (1841 Amsterdam, Teatro Italiano)
  • La figlia dell'arciere, melodramma serio (Felice Romani, 1844 Amsterdam)
  • Romea di Montfort, melodramma (Gaetano Rossi, 1846 Verona, Teatro Filarmonico)
  • Fiorina o La fanciulla di Glaris, melodramma semiserio (Benedetto Serenelli, 1851 Verona, Teatro Nuovo)
  • Il perruchiere della reggenza, melodramma comico (Gaetano Rossi, 1852 Verona)
  • Gelmina o Col fuoco non si scherza, melodramma semiserio (Giovanni Peruzzini, 1853 Milán, La Scala)
  • Genoveffa del Brabante, melodramma (Gaetano Rossi, 1854 Milán)
  • Tutti in maschera, commedia lirica (Marcelliano Marcello podle Goldoniho 1856 Verona, Teatro Nuovo)
  • Isabella d'Aragona, dramma lirico (Marcelliano Marcello, 1859 Turín, Teatro Vittorio Emanuele)
  • Guerra in quattro, opera buffa (Marcelliano Marcello, 1861 Milán, Teatro alla Canobbiana)
  • Mazeppa, melodramma tragico (Achille de Lauzières, 1861 Bologna, Teatro Comunale)
  • Marion de Lorme, dramma lirico (Marcelliano Marcello podle Victora Huga, Terst, Teatro Grande)
  • La vergine di Kermo, opera seria (pasticio, Francesco Guidi, 1870 Cremona, Teatro Concordia)
  • Il favorito, tragedia lirica (Gualfardo Bercanovich, 1870 Turín, Teatro Regio)
  • Olema la schiava, melodramma (Francesco Maria Piave, 1872 Modena, Teatro Municipale)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • T. G. Kaufman: Verdi and his major contemporaries. New York – London 1990

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]