Ordinální aritmetika
Ordinální aritmetika je jednou z disciplín klasické teorie množin. Zabývá se rozšířením základních aritmetických operací (sčítání, násobení, mocnění) z přirozených čísel na všechna ordinální čísla (včetně nekonečných). Toto rozšíření probíhá tak, aby byly dobře zachyceny vlastnosti takzvaných dobrých uspořádání. Jinou možností je pokus o zachycení vlastností velikosti množin – tím se zabývá kardinální aritmetika.
V celém článku jsou písmena ze začátku řecké alfabety používána pro označení ordinálů.
Ordinální čísla a jejich vlastnosti
[editovat | editovat zdroj]Základní definice a vlastnosti ordinálních čísel najdete v článku Ordinální číslo.
Definice ordinálního součtu a součinu
[editovat | editovat zdroj]Jsou-li a dvě ordinální čísla, pak:
- jako označíme ordinální číslo, které je typem množiny v lexikografickém uspořádání
- jako označíme ordinální číslo, které je typem množiny v lexikografickém uspořádání.
Typem dobře uspořádané množiny se rozumí ordinální číslo, které je při uspořádání relací izomorfní s touto množinou – jedním z poměrně jednoduchých výsledků teorie ordinálních čísel je, že každá dobře uspořádaná množina je izomorfní s právě jedním ordinálem.
Příklady součtu dvou ordinálních čísel
[editovat | editovat zdroj]Součet 3 + 2:
Typem této množiny v lexikografickém uspořádání (tj. napřed podle prvního a pak podle druhého prvku uspořádané dvojice) je ordinál 5, takže 2 + 3 = 5, což vypadá docela povědomě.
Součet (jako se značí množina všech přirozených čísel)
Typem této množiny v lexikografickém uspořádání je , takže . Tady už je to s tou povědomostí horší – když něco zleva přičtu k množině všech přirozených čísel, dostanu opět množinu přirozených čísel.
Doporučuji každému, aby si zkusil podle definice rozepsat . Dojde k překvapivému zjištění:
Příklady součinu dvou ordinálních čísel
[editovat | editovat zdroj]Součin 3.2:
Typem této množiny s lexikografickým uspořádáním je číslo 6.
Součin
:
Typem této množiny s lexikografickým uspořádáním je .
Obrátím-li poslední příklad na , dostávám množinu
,
jejímž typem již není , ale větší ordinální číslo
Rozhodně opět .
Vlastnosti ordinálního součtu a součinu
[editovat | editovat zdroj]Ordinální součet a součin je definován tak, aby na přirozených číslech (tj. v našem případě na konečných ordinálech) dával stejné výsledky jako běžný aritmetický součet a součin v Peanově aritmetice. Dá se dokonce ukázat, že ordinální aritmetika na konečných ordinálech je modelem Peanovy aritmetiky.
Zajímavější začíná být situace na nekonečných ordinálech, kde se již toto chování liší – součet ani součin nejsou komutativní a ordinální součin je distributivní pouze zleva:
Opačně to ale neplatí, protože například:
– viz předchozí příklady.
Uveďme některé další vlastnosti ordinálního součtu a součinu (všechny lze snadno odvodit přímo z definice stejně, jako v předchozích příkladech):
A na závěr ještě něco, co vypadá trochu jako zbytek po dělení na přirozených číslech:
Pro každé dva ordinály existují takové, že
Definice ordinální mocniny
[editovat | editovat zdroj]Ordinální mocnina mocnina je opět rozšířením své jmenovkyně známé z přirozených čísel, definuje se rekurzivně následujícím způsobem:
- pro limitní ordinál je – sup v tomto výrazu znamená supremum dané množiny k uspořádání ordinálních čísel relací
Vlastnosti ordinální mocniny
[editovat | editovat zdroj]Ordinální mocnina má opět řadu vlastností, které bychom od aritmetické operace toho jména čekali:
- pro
A především:
Mocninný rozvoj ordinálního čísla
[editovat | editovat zdroj]Na závěr ještě uveďme větu o mocninném rozvoji ordinálních čísel (konkrétně pro základ – opět lze srovnávat s mocninným rozvojem na přirozených číslech například ze základu 2:
Je-li množina přirozených čísel a libovolný ordinál, pak existují jednoznačně daná přirozená čísla a ordinály takové, že platí:
Tento zápis nazýváme Cantorův normální tvar ordinálního čísla.
Pro vyjádření čísla v Cantorově normálním tvaru platí , přičemž rovnost nastává právě tehdy, když . Takových existuje dokonce vlastní třída, nejmenší z nich se nazývá . Pro tedy je , což umožňuje často používanou metodu dokazování – takzvanou indukci do epsilon nula.