Bolero (tanec)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Antonio Cabral Bejarano: Tanečnice bolera, 1842

Bolero je španělský tanec ve ¾-taktu, který „v poslední třetině 18. století vytvořili taneční mistři z různých španělských tanců.“[1] Kromě seguidillas manchegas to bylo také fandango, polo a chacona. Podle prvků baletních a dvorních tanců bylo také upraveno názvosloví pohybu nohou a chodidel .

Obvykle ho tančí dva lidé s kastaněty a tradičně s doprovodem kytary, cistry a dalších lidových nástrojů, jako jsou dudy, buben a tamburína. Bolero dosáhlo světové slávy prostřednictvím stejnojmenného orchestrálního díla Maurice Ravela. .

Kubánské bolero nemá se španělským nic společného, protože je ve 24- nebo 44 metru.

Escuela Bolera[editovat | editovat zdroj]

Bolero dalo jméno celému žánru tanečních forem.

Taneční škola bolera (Escuela bolera) je ve Španělsku známá také pod názvem Escuela de palillos, škola kastanětů. Zahrnuje kroky a pohyby jak španělského scénického tance, tak i lidových tanců, které se vyvinuly v tance umělecké. Kromě bolera v užším smyslu sem patří i seguidillas boleras a manchegas, fandango, jaleo z Jerezu, cachucha, panadero, macarena, malagueña, soleá z Arcasu a další.[2]

Inscenace této školy se nazývají španělské tance. Vyznačují se kastaněty, extrovertními pohyby s důrazem na použití paží a opakovanými pohyby mimo rytmus (Contratiempos). Jejich techniky jsou součástí základního repertoáru profesionálních španělských baletních a flamencových tanečníků a tanečnic.[2]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Bolero jako jevištní tanec[editovat | editovat zdroj]

Bolero od malíře José Camarón Boronat, z roku 1785. (Muzeum Prado, Madrid)..

Na konci 18. století se někteří španělští taneční mistři zabývali lidovými tanci nejprve bez předsudků. Rozvinul se tak zvyk provádět tyto tance i na divadelní scéně. To však nebylo přijímáno s obecnou přízní. V roce 1790 Caspar Melchor de Jovellanos napsal:[3]

Qué otra cosa son nuestros bailes que una miserable imitación de las libres e indecentes danzas de la ínfima plebe? Otras naciones traen a danzar sobre las tablas los dioses e las ninfas; nosotros, los manolos y las verduleras.

"Co jiného jsou naše tance, než mizerná napodobenina nevázaných a nepřístojných tanců všeobecné lůzy?" Jiné národy přinášejí na scénu bohy a nymfy; my pouliční frajery a trhovkyně.“

Tance byly přizpůsobeny potřebám scénického představení a vytvářely také jejich nové formy. Tak vzniklo bolero.[3] Jedním z prvních zdrojů, který je zmiňuje, je tonadilla z roku 1791 od Blase de Laserna:[4]

Vale más en el día / saber bolero / que agricultura, industria, / ciencia y comercio.

V dnešní době platí více /umět bolero/ než zemědělství, řemeslo, vědy či obchod.

Možná ho vytvořil kolem roku 1780 Sebastián Cerezo, v té době uznávaný tanečník.[5] Jiní autoři však zmiňují Antona Bolicha ze Sevilly. Bolicho byl také známý pod jménem Bolero, odtud je tedy název tance.[6] V roce 1820 považoval Antonio Cairón bolero za shodné s tancem seguidilla manchegas.[7]

Na začátku 19. století byly v rychlém sledu vytvořeny taneční figury: taconeo, paso marcial, puntas, vuelta perdida, trenzados, skoky a kaprioly a mnoho dalších. Obtížné a riskantní figury a skoky někdy vyvrcholily absurdním přeháněním, takže představení bylo spíše gymnastikou než tancem.[8]

Pevná pravidla bolera vytvořil kolem roku 1800 Requejo z Murcie. V roce 1820 se prosadilo umírněnější pojetí a bolero na jevištích mělo méně akrobacie a přiměřenější tempo.[9] Důraz se kladl na technickou dokonalost, vyrovnanost a eleganci. Příkladem toho bylo takzvané Bien parado: elegantní póza, ve které se tanečník s tanečnicí na konci každé části nehybně zastavili. Bolero se tak vyvinulo z lidového tance do tance pro profesionální představení. Jako takové se těšilo velké úctě a popularitě po celé 19. století.[10]

Lidové bolero[editovat | editovat zdroj]

Bez ohledu na virtuozitu, kterou bolero vyžadovalo od profesionálních tanečníků a tanečnic, si ho také přisvojili obyvatelé Andalusie a dalších částí Španělska. Přizpůsobili si figury a pohyby svým vlastním potřebám. O jeho popularitě svědčí švanky (krátká žertovná povídka nebo scénka) tehdy populárních dramatiků Juana Ignacia Gonzáleze del Castilla a Ramóna de la Cruz, stejně jako četné cestovní zprávy.[11] V roce 1830 popsal Washington Irving venkovský festival hudby a tance, kde se tančilo fandango a bolero.[12] O deset let později informoval ruský publicista Vasilij Botkin o podobném festivalu v Madridu.[13] V roce 1860 napsal francouzský spisovatel Jean-Charles Davillier: Andalusané jsou pro „Seguidillas boleras" tak vášniví, že je tančí všude. O deset let později se však zdá, že tato vášeň ustoupila, protože v roce 1876 politik Julián Zugasti y Sáenz napsal, že bolero již není tak populární jako v předchozích letech, kdy se téměř nic jiného netančilo.[14]

Existuje celá řada regionálních provedení, například:[15]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Bolero (Tanz) na německé Wikipedii.

  1. Christiane Karl: Bolero. Ve: Annette Hartmann, Monika Woitas (Vyd.): Das große Tanzlexikon. Laaber 2016, S. 110
  2. a b José Luis Navarro García: Historia del Baile Flamenco. Svazek I. Signatura Ediciones de Andalucía, Sevilla 2010, ISBN 978-84-96210-70-7, S. 158–159
  3. a b José Luis Navarro García: Historia del Baile Flamenco. Svazek I, 2010, S. 137
  4. José Luis Navarro García: Historia del Baile Flamenco. Svazek I, 2010, S. 145
  5. José Luis Navarro García: Historia del Baile Flamenco. Svazek I, 2010, S. 138
  6. José Luis Navarro García: Historia del Baile Flamenco. Svazek I, 2010, S. 139.
  7. José Luis Navarro García: Historia del Baile Flamenco. Svazek I, 2010, S. 140.
  8. José Luis Navarro García: Historia del Baile Flamenco. Svazek I, 2010, S. 140 – 141.
  9. José Luis Navarro García: Historia del Baile Flamenco. Svazek I, 2010, S. 141.
  10. José Luis Navarro García: Historia del Baile Flamenco. Svazek I, 2010, S. 144 – 145.
  11. José Luis Navarro García: Historia del Baile Flamenco. Svazek I, 2010, S. 152.
  12. José Luis Navarro García: Historia del Baile Flamenco. Svazek I, 2010, S. 153.
  13. José Luis Navarro García: Historia del Baile Flamenco. Svazek I, 2010, S. 154.
  14. José Luis Navarro García: Historia del Baile Flamenco. Svazek I, 2010, S. 155.
  15. Rocío Espada: La danza española. Su aprendizaje y conservación. Vyd.: Ministerio de Educación y Cultura. Librerias Deportivas Esteban Sanz, Madrid 2010, ISBN 978-84-85977-65-9, S. 125

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Christiane Karl: Bolero. Ve: Annette Hartmann, Monika Woitas (vyd.): Das große Tanzlexikon. Laaber, 2016, S. 110 a další.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]