Bitva o Bunker Hill

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Bitva o Bunker Hill
konflikt: válka o americkou nezávislost
Smrt generála Josepha Warrena v bitvě o Bunker Hill, John Trumbull
Smrt generála Josepha Warrena v bitvě o Bunker Hill,
John Trumbull
trvání: 17. června 1775
místo: Charlestown, Massachusetts
Zeměpisné souřadnice:
casus belli: Americká revoluční válka
výsledek:
strany
vlajka 13 koloniíVlajka 13 britských kolonií Vlajka Království Velké Británie
velitelé
vlajka 13 kolonií William Prescott
vlajka 13 kolonií Israel Putnam
vlajka 13 kolonií Joseph Warren
vlajka 13 kolonií John Stark
Vlajka Spojeného království William Howe
Vlajka Spojeného královstvíThomas Gage
Vlajka Spojeného královstvíSir Robert Pigot
Vlajka Spojeného královstvíJames Abercrombie
Vlajka Spojeného královstvíHenry Clinton
Vlajka Spojeného královstvíSamuel Graves
Vlajka Spojeného královstvíJohn Pitcairn

síla
2 400 amerických vojáků[1] 3 000 britských vojáků[2]
ztráty
Celkem: 450 mužů
Zabitých: 115,
Zraněných: 305
Zajatých: 30[3]
Celkem: 1 054 mužů
Zabitých: 19 důstojníků a 207 vojáků
Zraněných: 62 důstojníků a 766 vojáků
[4]
Mapa centrální oblasti Bostonu a Cambridge

Bitva o Bunker Hill se odehrála 17. června 1775, byla součástí obléhání britské koloniální armády Bostonu americkou kontinentální armádou v raných fázích americké revoluční války. Bitva je pojmenována po kopci Bunker Hill v Charlestownu v Massachusetts, na kterém se odehrávala její část. Kopec byl původním cílem pro britské jednotky. Většina boje se konala na kopci Breed's Hill.[5][6]

Průběh bitvy[editovat | editovat zdroj]

Dne 13. června 1775 se vůdci kontinentálních sil obléhající Boston okupovaný Brity dozvěděli, že Britové plánují vyslat vojáky z města, aby obsadili kopce nad městem, což by jim umožnilo kontrolovat přístav v Bostonu. Zabránit tomu mělo 1200 mužů kontinentální armády pod vedením plukovníka Williama Prescotta, kteří tajně obsadili oba kopce, Bunker Hill a Breed's Hill. Během noci muži postavili na Breed's Hill systém obranných valů a menší opevněné linie napříč Charlestownským poloostrovem.[7]

Za svítání 17. června si Britové uvědomili činnost kontinentální armády na poloostrově a zahájili protiútok. Dva útoky na americké pozice byly odraženy. Během nich Britové utrpěli významné ztráty, při třetím a posledním útoku Britové zdvojnásobili své úsilí. Američanům došla munice, proto ustoupili přes Bunker Hill do Cambridge a ponechali Britům kontrolu nad poloostrovem.[8]

Britové sice zvítězili, ale bylo to vítězství tak říkajíc Pyrrhovo.[9][10] Britové poněkud vystřízlivěli z počátečního přesvědčení, že válka bude krátká a vítězství jednoduché. Měli mnohem více obětí než kolonisté a to včetně mnoha důstojníků. Bitva ukázala, že nezkušené milice koloniální armády se dokázaly v bitvě postavit vycvičeným britským jednotkám. Průběh bitvy také odradil Brity od jakýchkoli dalších přímých útoků proti dobře bráněným americkým frontovým liniím. Amerických obětí bylo relativně mnohem méně, i když mezi jejich ztráty patřil generál Joseph Warren a major Andrew McClary, poslední oběť bitvy.[11]

Bitva také přivedla Brity k opatrnějšímu plánování a provádění manévrů v budoucích střetnutích, což bylo patrné v následných bojích v New Yorku a New Jersey. I když tato taktika pravděpodobně americké armádě spíše pomáhala než aby jí škodila. Změna taktiky dávala Američanům větší příležitost k ústupu pokud hrozila porážka. Průběh bitvy v neposlední řadě přesvědčil Brity o potřebě najmout více vojáků. Do Ameriky tak dorazily Hesenští, jako pomocné sbory k posílení Britů v boji proti nové a impozantní kontinentální armádě.

Většinou přesná ručně kolorovaná mapa zobrazující bitvy Lexington a Concord z roku 1775 a obléhání Bostonu

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Boston, umístěný na Charlestown Peninsula (poloostrově),[12] byl dobře chráněn před útokem kontinentální armády, neboť vody kolem poloostrova ovládaly britské válečné lodě. V důsledku bojů o Lexington a Concord z 19. dubna 1775 město obklopily milice v síle asi 15 000 mužů,[13] a účinně ho obléhaly. Pod velením Artemase Warda kontrolovala americká armáda jediný přístup k samotnému Bostonu, zvaný Roxbury Neck, ale bez námořnictva nedokázala ohrozit britskou nadvládu nad přístavem. Britské armádě o síle asi 6 000 mužů velel generál Thomas Gage. Britská armáda okupující Boston měla výhodu, mohla dostávat zásoby i posily přes moře.[14] Teoreticky by tak Britové dokázali zůstat v Bostonu neomezeně dlouho.

Cesta od přístavu do Bostonu mohla být kontrolována z vrchů Breed's Hill a Bunker Hill. Kdo je obsadí, bude mít v boji výhodu.[15] Pokud by se americkým milicím podařilo získat dostatek děl, mohla by být umístěna na kopcích a město by bylo na dostřel. Milice by tak mohly donutit Brity k opuštění města či se vzdát. Charlestown, ležící severně od Bostonu, je spojen s pevninou krátkou úzkou šíjí známou jako Charlestown Neck. Na severním konci poloostrova leží Bunker Hill s výškou 34 metrů, kopec Breed's Hill s výškou 62 metrů (19 m) leží jižněji a blíže k Bostonu.[16] Město Charlestown leží na jižním konci poloostrova. V nejužším místě dělí Charlestownský poloostrov od Bostonského poloostrova méně než 1 000 stop (300 m). Kopec Copp's Hill na severním konci Boston Peninsula je stejně vysoký jako Breed's Hill. Ustupující britská armáda po bitvě o Lexington a Concord skončila v Charlestownu. Generál Gage místo toho, aby okamžitě opevnil kopce na poloostrovech, stáhl své jednotky den po této bitvě do Bostonu a celý Charlestownský poloostrov se tak stal územím nikoho mezi dvěma armádami.[17]

Po celý květen žádali Britové o posily a dostávali je dokud nedosáhli počtu asi 6 000 mužů. 25. května dorazili na lodi HMS Cerberus tři generálové: William Howe, 5. vikomt Howe, John Burgoyne a Henry Clinton. Gage s nimi naplánoval postup bitvy o město.[18] Strategii dokončili 12. června.[19] Plán předpokládal vyrazit z města, zaútočit na Dorchester Neck, opevnit se na Dorchester Heights a poté zaútočit na kontinentální síly rozmístěné v Roxbury. Jakmile bude jižní křídlo zajištěno, přejde armáda k Dorchester Heights a z Cambridge bude americká armáda vyhnána. Útok byl stanoven na 18. června.[20]

Dne 13. června byl Massachusetts Provincial Congress informován expresním kurýrem Committee of Safety (Výbor pro bezpečnost) v Exeteru v New Hampshiru, že byly „s nepochybnou pravdivostí“ získány informace od britských velitelů v Bostonu, že Britové plánují dobýt Dorchester a Charlestown.[21] 15. června Committee of Safety v Massachusetts rozhodl, že je třeba postavit další obranu.[22] Generál Ward nařídil generálovi Israeli Putnamovi, aby vytvořit obranou linii na Charlestown Peninsula, konkrétně na kopci Bunker Hill.[23][24]

Přípravy k boji[editovat | editovat zdroj]

Americké přípravy[editovat | editovat zdroj]

Rozložení amerických sil pro bitvu o Bunker Hill

V noci 16. června přivedl americký plukovník William Prescott na poloostrov asi 1200 mužů, aby vyznačil pozice, ze kterých mohl být Boston ostřelován děly.[25] Tato síla byla tvořena muži z pluků Prescotta a Putnama. Jednotky vedl Thomas Knowlton, James Frye a Ebenezer Bridge.[26] Putnam, Prescott a inženýr kapitán Richard Gridley, zpočátku nesouhlasili s umístěním obrany. Nějaké práce byly udělány na Bunker Hill, ale Breed's Hill byl blíže k Bostonu a byl uznán jako lépe uhájitelný. Pravděpodobně proti rozkazům se generálové rozhodli vybudovat tam své základní opevnění.[27] Prescott a jeho muži podle návrhu Richarda Gridleyho začali kopat čtvercové opevnění o straně asi 40 metrů s příkopy a hliněnými valy. Valy byly vysoké asi 1,8 m, uvnitř byla dřevěná plošina, na které mohli muži stát a přes valy střílet.[28][29]

Práce na Breed's Hill Brity neznepokojovaly. Průzkumníci generála Clintona sice informovali o situaci a Clinton se pokusil přesvědčit Gage a Howa, že je potřeba připravit se na útok na jejich pozice s hned po rozednění. Britské hlídky zaznamenaly akce na kopcích, ale zřejmě nebyly přesvědčeny, že je to důvod k poplachu.[30] Poté, brzy ráno, asi ve 4 hodiny, hlídka na palubě HMS Lively zahlédla práce na opevnění a informovala svého kapitána. Loď zahájila palbu, která dočasně zastavila práci. Na palubě své vlajkové lodi HMS Somerset se admirál Samuel Graves vzbudil, podrážděný střelbou, kterou nařídil kapitán HMS Lively.[31] Vydal rozkaz k zastavení palby. Když si ráno Britové plně uvědomili situaci, generál Gage vydal nový rozkaz a zrušil Gravesovo rozhodnutí. Nařídil střelbu ze všech 128 kulometů na lodích v přístavu a také z baterií na kopci Copp's Hill u Bostonu na americké pozice, což ovšem mělo relativně malý účinek.[32] Vycházející slunce také upozornilo Prescotta na závažný problém s umístěním opevnění – mohlo by být ohroženo z obou stran.[30] Okamžitě nařídil svým mužům, aby začali stavět předprsně po svahu dolů směrem na východ. Usoudil, že pro zesílení obrany směrem na západ nemá dostatek mužů.[33]

Britské přípravy[editovat | editovat zdroj]

Britští generálové jednali o další strategii. Generál Clinton naléhal na zahájení útoku co nejdříve, nejprve na Charlestown Neck, čímž by znemožnil kolonistům ústup. Navíc získáním Charlestown Neck by se eliminovala možnost dlouhodobého obléhání Bostonu. Ostatní tři generálové ho však přehlasovali. Howe ve funkci vyššího důstojníka byl toho názoru, že kopec je „přehledný, výstup na něj snadný a zkrátka bude lehké ho dobýt“.[34] Generál Burgoyne s ním souhlasil a tvrdil, že „nevycvičená chátra“ nebude pro jejich skvěle vycvičené jednotky „žádným soupeřem“.[35] Poté byly vydány příkazy k přípravě útoku.[36]

Když generál Gage se svými muži prozkoumal práce z Bostonu, loajalista Abijah Willard vyslovil uznání svému švagru plukovníku Prescottovi. „Bude bojovat?“ zeptal se ho Gage. „Za jeho muže nemohu odpovědět;“ odpověděl Willard, „ale plukovník Prescott s vámi bude bojovat až k branám pekla.“[37] Prescott se skutečně zachoval, jak Willard řekl. Jeho muži ale už nebyli tak rozhodní. Když kolonisté měli první oběť, Asa Pollarda z Billerica,[38] mladého muže zabitého dělovou palbou, Prescott vydal rozkaz pohřbít ho rychle a tiše, ale velká skupina mužů mu místo toho udělala slavnostní pohřeb, a několik z nich krátce poté dezertovalo.[37]

Britům trvalo šest hodin, než sešikovali pěchotu, shromáždili vojáky a uspořádali inspekční přehlídku. Generál Howe měl vést hlavní útok, protáhnout se kolem levého křídla kolonistů a napadnout je zezadu. Brigádní generál Robert Pigot na britském levém křídle vedl přímý útok na opevnění a major John Pitcairn představoval rezervu. Znamenalo to přepravit loďmi asi 1500 mužů k východnímu cípu poloostrova, známého jako Moulton's Point, tedy několik cest lodí.[39][40] Akce trvala do 2 hodin ráno.[39] Zatímco Howe se svými muži překračoval řeku, povšiml si velkého množství mužů z koloniálních vojsk na vrcholu Bunker Hill. Věřil, že se jedná o posily, okamžitě poslal Gageovi zprávu, požadující další jednotky. Poté nařídil části lehké pěchoty zaujmout přední pozici na východní straně poloostrova a upozornil tak kolonisty na zamýšlený postup. Vojáci se pak posadili, aby se najedli, zatímco čekali na posily.[40]

První britský útok na Bunker Hill; stínované oblasti jsou kopce

Kolonisté posilují své pozice[editovat | editovat zdroj]

Prescott, když viděl britské přípravy, vyzval také k posílení pozic. Mezi posily patřil i Joseph Warren, populární mladý vůdce Massachusetts Committee of Safety a Seth Pomeroy, účastník francouzsko-indiánské války. Oba tito muži se rozhodli pro velení pěchotě, přestože jejich hodnost nabízela více.[39] Prescott nařídil jednotce z Connecticutu pod velením kapitána Knowltona bránit levé křídlo, kde měli muži použít jako kryt předprseň, hliněný val zpevněný kusy plotu a maskovaný senem. Postavili také tři malé zákopy ve tvaru písmene V mezi valem a Prescottovou předprsní. Vojáků, kteří dorazili jako posila tohoto postavení, bylo asi 200. Byli to muži z 1. New Hampshire Regimentu a 3. New Hampshire Regimentu pod velením plukovníků Johna Starka a Jamese Reeda. Starkovi muži, kteří dorazili až poté, co Howe přepravil své muže (a tak vyplnili mezeru v obraně, kterou Howe mohl využít, kdyby začal svůj útok dříve),[41] zaujali pozice podél předprsně na severu. Když odliv obnažil území podél řeky Mystic River na severu, rychle dostavěli krátkou kamennou zeď až k okraji vody.[41][42] Plukovník Stark vyznačil hranici asi 30 metrů před zdí a nařídil, aby nikdo nepálil, dokud ji nepřekonají pěšáci.[43] Těsně před akcí došlo k dalšímu posílení částí pluku z Massachusetts plukovníků Brewera, Nixona, Woodbridge, Littleho a majora Moora a dělostřelecké jednotky.[44]

Za liniemi kolonistů panoval zmatek. Mnoho jednotek vyslaných k akci se zastavilo před přechodem Charlestown Neck z Cambridge, který byl pod neustálou palbou. Jiní dorazili na Bunker Hill, ale pak v nejistotě co dál se jejich útvary rozbily. Jeden účastník to popsal slovy „zdá se mi, že nikdy nebylo více zmatku a méně rozkazů.“[45] Přesto se generál Putnam pokoušel řídit celou akci, ovšem velitelé jednotek často jeho rozkazy nepochopili a nebo je prostě neuposlechli.[45][46]

Britský útok[editovat | editovat zdroj]

Druhý britský útok na Bunker Hill

Do 15:00 dorazily britské posily, pěchotní pluk 47. Lancashire Regiment of Foot a mariňáci z 1. Marines a Britové byli připraveni k útoku.[47] Síly brigádního generála Pigota, které se shromažďovaly jižně od Charlestownu, utrpěly první ztráty způsobené ostřelovači. Howe požádal admirála Gravese o pomoc při jejich zneškodnění. Graves, který s touto možností počítal, nařídil pálit zápalné střely do vesnice a poté vyslal pozemní jednotku s rozkazem vypálit celé město.[47] Kouř stoupající z Charlestownu propůjčil bojům téměř neskutečné pozadí, protože vítr hnal kouř na bojiště. Generál Pigot, velící 5., 38., 43., 47. a 52. pluku a také mariňákům majora Pitcairna měl vést předstíraný útok na opevnění. Stále však byli v Charlestownu pod palbou snajprů a Pigot, když viděl britské ztráty utrpěné během postupu generála Howea, nařídil ústup.[48]

Generál Howe vedl lehké pěchotní jednotky spolu s granátníky do útoku na levé křídlo kolonistů. Očekával snadné vítězství proti Starkovým nedávno poraženým jednotkám.[49] Jeho lehká pěchota byla rozmístěna podél úzké pláže v řadách tak aby se mohla otočit a zaútočit na Američany zleva.[50] Granátníci byli uprostřed. Když byly jednotky sešikovány, John Simpson, muž z New Hampshire, předčasně vystřelil a vyvolal tak britskou opětovanou palbu, ovšem prakticky neúčinnou. Naopak kolonisté způsobili britským plukům těžké ztráty, sami kryti kamennou zdí pálili z mušket. Ničivá palba z mušket způsobila v řadách Britů zmatek. Milice zůstávala kryta kamennou zídkou.[51]

Britové se opět sešikovali a znovu zaútočili. Tentokrát Pigot neměl útok jen předstírat; měl napadnout opevnění kolonistů i kdyby to mělo být bez pomoci mužů generála Howea. Ten místo toho, aby pochodoval proti pozici Starka podél pláže, pochodoval proti pozici Knowltona podél železničního plotu. Výsledek druhého útoku byl téměř stejný jako ten první. Jeden britský pozorovatel napsal: „Většina našich granátníků a lehké pěchoty v okamžiku ztratila tři čtvrtiny či devět desetin svých mužů. Některým jednotkám zbylo jen osm nebo devět mužů...“[52] Pigot znovu nařídil ústup.[53] Mezitím v zadní části koloniálních sil také panoval zmatek. Generál Putnam se pokusil, s jen omezeným úspěchem, poslat další jednotky z Bunker Hill na Breed's Hill, aby podpořil muže v opevněních a podél obranných linií.[54][55]

Třetí a poslední britský útok na Bunker Hill

Britský zadní voj byl také v nepořádku. Zranění vojáci, kteří byli mobilní, se dostali do přístavu a byli převezeni zpět do Bostonu. Zranění ležící na bojišti sténali či křičeli bolestí.[56] Generál Howe, který se rozhodl, že zkusí znovu zaútočit, poslal vzkaz generálu Clintonovi do Bostonu se žádostí o další posily. Clinton, který sledoval první dva útoky, vyslal asi 400 mužů z 2. námořní pěchoty a 63. Regiment of Foot z West Suffolku a poté je následoval sám aby pomohl při bojové operaci. Kromě nových rezerv přesvědčil také asi 200 zraněných, aby se připravili na třetí útok.[57] Během intervalu mezi druhým a třetím útokem se generál Putnam nadále pokoušel nasměrovat vojáky k akci. Některé jednotky a skupiny mužů bez velitelů se chystali k boji, jiní ustupovali.[58] John Chester, kapitán z Connecticutu, když viděl ustupující skupiny, nařídil svým jednotkám zacílit na ně muškety aby zastavil jejich ústup. Muži se tedy otočili a zamířili zpět na bojiště.[59]

Třetí útok, soustředěný na opevnění byl úspěšný, ačkoli kolonisté opět zahájili střelbu z mušket do britských řad, což stálo život majora Pitcairna. Obráncům došla munice, čímž se bitva omezila na boj zblízka. Britové měli výhodu, jakmile se jim podařilo probojovat se do opevnění, protože jejich jednotky byly na svých mušketách vybaveny bajonety, zatímco většina kolonistů bajonety neměla. Plukovník Prescott, jeden z posledních kolonistů, kteří opustili opevnění, bojoval proti bajonetovým útokům s jeho normálně slavnostní šavlí.[60] Joseph Warren byl zabit během ústupu.[61]

Ústup většiny koloniálních sil z poloostrova byl umožněn částečně řízeným ústupem jednotek podél železničního plotu, vedeného Johnem Starkem a Thomasem Knowltonem, který zabránil obklíčení kopce. Jejich disciplinovaný ústup, který Burgoyne označil za „žádný útěk; byl to ústup krytý statečností a vojenskými dovednostmi“, byl tak účinný, že většina zraněných byla zachráněna.[62] Většina vězňů zajatých Brity byla smrtelně zraněna.[63] Generál Putnam se pokusil reformovat jednotky na Bunker Hillu, nicméně ústup koloniálních sil byl tak rychlý, že musela být opuštěna děla i další vybavení. Většina obětí kolonistů byla z bojů během ústupu od Bunker Hill. Do 17:00 kolonisté ustoupili přes Charlestown Neck na opevněné pozice v Cambridge a Britové získali kontrolu nad poloostrovem.[64]

Následky[editovat | editovat zdroj]

Památník na kopci Bunker Hill

Britové sice zvítězili, ale s velkou ztrátou; měli 1 054 obětí (226 mrtvých a 828 zraněných), z toho byl velký počet důstojníků. Počet obětí Britů byl nejvyšší co se týká jediného střetnutí za celou válku.[65] Generál Clinton, odkazujíc na Pyrrhuse z Epiru, ve svém deníku poznamenal, že „Několik dalších takových vítězství by brzy ukončilo britskou nadvládu v Americe.“[9] Britové měli 100 mrtvých či zraněných důstojníků, což představovalo významnou část důstojnického sboru koloniální armády v Severní Americe.[66] Velké ztráty hlásil generál Howe.[67] Generál Gage ve své zprávě po bitvě ohlásil následující ztráty na důstojnících (seznam poručíků a výše podle jména):[68]

  • 1 plukovník mrtvý
  • 2 majoři mrtví, 3 zranění
  • 7 kapitánů mrtvých, 27 raněných
  • 9 poručíků mrtvých, 32 raněných
  • 15 seržantů mrtvých, 42 raněných
  • 1 bubeník mrtvý, 12 raněných

Kolonisté ztratili asi 450 mužů, z toho 140 mrtvých. Většinu ztrát utrpěli během ústupu. Major Andrew McClary byl nejvyšším koloniálním důstojníkem, který v bitvě zemřel; byl zasažen dělovou palbou na Charlestown Neck, byl posledním mužem, který byl v bitvě zabit. Byla po něm pojmenována pevnosti Fort McClary v Kittery v Maine.[69] Vážnou ztrátou však byla smrt Dr. Josepha Warrena. Byl předsedou Massachusetts' Provincial Congress – provinčního kongresu v Massachusetts a 14. června byl jmenován generálmajorem. Jeho jmenování ještě nenabylo právní moci, když byl o tři dny později na Bunker Hill zabit.[70] Britové zajali pouze třicet mužů, většina z nich s těžkými zraněními, dvacet zemřelo během zajetí. Kolonisté ztratili mnoho nářadí pro budování opevnění, například lopaty a podobně, stejně jako pět ze šesti děl, které dopravili na poloostrov.[71][72]

Politické důsledky[editovat | editovat zdroj]

Když se zprávy o bitvě rozšířily koloniemi, byla hlášeny jako prohra, protože nepřátelé zabrali území a došlo k významným ztrátám. George Washington, který byl na cestě do Bostonu jako nový velitel kontinentální armády, obdržel zprávy o bitvě v New Yorku. Zpráva, která zahrnovala čísla obětí byla poněkud nepřesná a dala Washingtonovi naději, že v konfliktu může zvítězit jeho armáda.[73]

...poučili jsme se o jedné pro nás smutné pravdě, že Američané, pokud mají dobré velení, jsou stejně dobří vojáci jako my.[74]

—Britský důstojník z Bostonu po bitvě

The Massachusetts Committee of Safety (Výbor pro bezpečnost v Massachusetts) se snažil využít k propagandě vítězství po bitvách v Lexingtonu a Concordu. Zprávu o bitvě na Bunker Hill poslal do Anglie. Jejich zpráva se však dostala do Anglie až po Gageho oficiální informaci, která dorazila 20. července. Není překvapení, že jeho zpráva vyvolala třenice a hádky mezi Toryi a Whigy, ale počet obětí znepokojil i armádu a donutil mnohé přehodnotit jejich názory na koloniální vojenské schopnosti.[75] Král Jiří III. se rozhodl svůj postoj vůči koloniím přitvrdit a zprávy mohly přispět k jeho odmítnutí petice Continental Congress – kontinentálního kongresu „Olive Branch Petition“, posledního významného politického pokusu o usmíření. Sir James Adolphus Oughton, armádní velitel v Severní Británii a konzervativec, napsal lordu William Leggeovi do kolonií: „čím dříve ochutnají utrpení (Taste Distress), tím dříve bude mít Koruna kontrolu nad nimi a potoky krve budou zastaveny.“[76] Asi měsíc po obdržení Gageovy zprávy, dne 23. srpna 1775 bylo vydáno Korunou Proclamation of Rebellion, oficiálně nazvané Prohlášení o potlačení povstání a pobuřování. Byla to reakce Jiřího III. na zprávy o bitvě na Bunker Hill. Prohlášení bylo vydáno jako odpověď na bojové akce; toto zesílení britského tlaku vedlo k také k zesílení dříve slabé podpory povstání, zejména v jižních koloniích, ve prospěch nezávislosti.[76]

Gageova zpráva měla dopad na jeho vlastní kariéru. O jeho odvolání z funkce bylo rozhodnuto pouhé tři dny po obdržení jeho zprávy, ačkoli generál Howe ho nenahradil až do října 1775.[77] Gage poslal do britského kabinetu další zprávu, ve které opakoval dřívější varování, že „k potlačení povstání je potřeba velké armády“, což vyžaduje „najmutí Hesenských.[78]

Analýza[editovat | editovat zdroj]

O vedení bitvy bylo napsáno mnoho úvah. Obě strany učinily strategicky i takticky špatná rozhodnutí jež mohla změnit výsledek bitvy. Zpětný pohled často dává zkreslený pohled, ovšem některé věci se zdají být zřejmé.

Roky po bitvě a dávno poté, co byl generál Israel Putnam mrtvý, zveřejnil generál Dearborn zprávu o bitvě v časopise Port Folio, obvinil generála Putnama z nečinnosti, zbabělého vedení a z toho, že během bitvy neposkytl potřebné posily, což následně vyvolalo dlouhotrvající diskuse mezi veterány války, různými přáteli, členy rodiny a historiky. Lidé byli šokováni silou útoku, a to vyvolalo silnou reakci obránců generála Putnama, včetně takových osobností jako byl John a Abigail Adams. Historik Harold Murdock napsal, že Dearbornovo obvinění „oplývá neuvěřitelnými omyly a úžasnou fantazií“. Jeho útoku byla věnována značná pozornost, protože on sám v té době byl zbaven obvinění z chybných rozhodnutí v britsko-americké válce v roce 1812. Prezident James Monroe byl jmenován ministrem války, ale byl Senátem Spojených států zamítnut (což bylo poprvé, kdy Senát hlasoval proti potvrzení volby prezidentského kabinetu).[79][80][81][82]

Dispozice koloniálních sil[editovat | editovat zdroj]

Historická mapa Bunker Hill podle vojenských poznámek

Koloniální síly, zatímco nominálně pod celkovým velením generála Warda, s generálem Putnamem a plukovníkem Prescottem v čele, často jednaly zcela nezávisle.[83] Bylo to zřejmé v úvodních fázích bitvy, kdy bylo učiněno taktické rozhodnutí, které mělo strategické důsledky. Poté, co se poradil s generálem Putnamem a plukovníkem Gridleym, se plukovník Prescott s Putnamem a Grindleym zřejmě v rozporu s rozkazy rozhodli spíše opevnit Breed's Hill než Bunker Hill.[84] Opevnění Breed's Hill přivedlo útočné dělostřelectvo blíže k Bostonu.[85] Na druhou stranu vystavil své síly možnosti, že budou zajati, protože by se pravděpodobně nemohli řádně bránit proti pokusům Britů vysadit jednotky a převzít kontrolu nad Charlestown Neck. Pokud by Britové učinili tento krok, mohli by mít vítězství s mnohem menším počtem obětí.[86] Jakmile akce začala, byla koordinace významně narušena, částečně kvůli špatnému řetězci velení. Pouze některé jednotky milicí operovaly přímo pod Wardovým a Putnamovým velením,[87] a někteří velitelé také neuposlechli rozkazů a zůstali na Bunker Hill, místo aby se připojili k obraně při třetím britském útoku. Několik důstojníků bylo postaveno před válečný soud a bylo degradováno či propuštěno.[88] Plukovník Prescott byl toho názoru, že třetí útok by byl odražen, kdyby jeho muži v opevnění byly posíleny buď více muži, nebo větší zásobou munice a prachu.[89]

Dispozice Britských sil[editovat | editovat zdroj]

Britské vedení po zjištění prací na Breed's Hill reagovalo pomalu. Bylo 2:00, když byly jednotky připraveny k útoku, zhruba deset hodin poté, co padl první výstřel. Toto neuspěchané tempo dalo americkým silám čas na posílení pozic, které byly špatně chráněny.[90] Gage a Howe se rozhodli, že čelní útok bude jednoduchou záležitostí i přesto, že získání kontroly nad Charlestown Neck by přineslo výraznější vítězství.[86] Tento krok také nebyl bez rizika, protože kolonisté mohli držet Charlestown Neck palbou z výšin v Cambridge. Britské vedení však bylo příliš optimistické a věřilo, že „dva pluky budou stačit k tomu, aby porazily nevycvičené síly kolonistů.“[91]

Pohled na útok na Bunker's Hill z Burning of Charlestown, autor: Lodge

Jakmile byl Howe v poli, měl se raději soustředit na zdolání opevnění než zředit síly útokem na opevnění manévrováním proti levému křídlu kolonistů. Teprve při třetím útoku, kdy byl boční útok pouze nepatrný,[92] a hlavní síla (nyní také posílená dalšími rezervami) se přímo zaměřila na opevnění, znamenal úspěch.[93]

Po obsazení poloostrova měli Britové pravděpodobně taktickou výhodu, kterou mohli použít k zatlačení kolonistů do Cambridge. Generál Clinton to navrhl Howeovi poté, co vedl tři útoky s těžkými oběťmi, ten to odmítl.[94] Velení kontinentální armády nakonec považovali i Howea za váhavého v rozhodování. Stejně jako v bitvě o Long Island (1776), kdy měl také taktickou výhodu, která mohla Washingtonu armádu dostat do jeho rukou, tak stejně jako tehdy i nyní váhal a nakonec odmítl jednat.[95]

Historik John Ferling tvrdí, že kdyby generál Gage použil královské námořnictvo k zajištění úzkého pruhu země zvané Charlestown Neck na poloostrově Charleston, tak odříznutím Američanů od pevniny mohl dosáhnout mnohem méně nákladného vítězství. On byl ovšem motivován pomstou za odpor Patriotů v bitvě o Lexington a Concord a za relativně těžké ztráty pro Británii, a také byl přesvědčen, že nevycvičené koloniální milice bude možné porazit s malým úsilím, proto se rozhodl pro čelní útok.[96]

Bělmo jejich očí[editovat | editovat zdroj]

Slavný výrok „Nepalte, dokud neuvidíte bělmo jejich očí“ byl propagován v příbězích o bitvě na Bunker Hill. Není jisté, kdo to tehdy řekl, existují různé teorie, včetně výpovědí očitých svědků,[97] někteří výrok připisují Putnamovi, Starkovi, Prescottovi nebo Gridleyovi, a také to mohlo být řečeno jen jedním z nich a ostatními jen opakováno.[98] Nebyl to ani původní výrok. Věta je přičítána švédskému králi Gustavu II. Adolfovi, (1594–1632), který svým mušketýrům vydal trvalý rozkaz: „nikdy nevystřelit, dokud neuvidíte svůj vlastní obraz v zornicích svého nepřítele“[99] Jeho vojenské teorie byly široce obdivovány a napodobovány a to byl jeden z důvodů proč tento výrok byl tak často připomínán. Použil ho i britský generál James Wolfe v bitvě o Quebec, známé jako bitva na Abrahamových pláních, když jeho jednotky porazily 13. září 1759 armádu Louise-Josepha, markýze de Montcalm.[100] První podobný citát zazněl v bitvě u Dettingenu 27. června 1743, kde poručík-plukovník sir Andrew Agnew z Lochnawu varoval svůj pluk Royal Scots Fusiliers aby nevystřelili, dokud „neuvidí jejich bělmo“.[101] Věta byla také používána pruským princem Charlesem v roce 1745, a opakoval ji v roce 1755 pruský král Fridrich II. Veliký a velitelé kontinentální armády výrok jistě znali.[102] Ať už to bylo v této bitvě skutečně řečeno či nikoli, je jasné, že velitelé pravidelně připomínali svým jednotkám, aby pálili až v okamžiku, kdy to bude mít největší účinek, zejména v situacích, kdy bylo omezené množství.[103]

Prominentní účastníci[editovat | editovat zdroj]

Podle malby Johna Trumbulla byla tato vlajka Nové Anglie nesena kolonisty během bitvy. Je známa také jako vlajka Bunker Hill a je spojována s bitvou.
Tato vlajka, známá jako vlajka Bunker Hill, je také spojena s bitvou.

V této bitvě bojovalo značné množství významných amerických vlastenců. Například Henry Dearborn a William Eustis, oba pracovali v Kongresu, v kabinetu a v diplomatických funkcích. Jiní, jako John Brooks, Henry Burbeck, Christian Febiger, Thomas Knowlton a John Stark, se stali dobře známými v dalších válečných akcích.[104][105] Stark stal se známý jako „hrdina od Benningtonu” pro jeho roli v roce 1777 bitvě o Bennington. V bitvě bojovali také svobodní afroameričané; Barzillai Lew, Salem Poor a Peter Salem. Dalším významným účastníkem byl Daniel Shays, který se později proslavil svou rebelií v letech 1786 a 1787.[Poz 1] Plukovník John Paterson velel Massachusetts First Militia, zúčastnil se povstání Daniela Shayse a stal se kongresmanem za New Yorku. Podplukovník Seth Read, který sloužil pod Johnem Patersonem v bitvě o Bunker Hill, pokračoval v osídlování Genevy, New Yorku a Erie v Pensylvánii. George Claghorn z massachusettských milicí byl střelen do kolena na Bunker Hill a po válce se stal hlavním konstruktérem lodě USS Constitution, alias „Old Ironsides“, což je nejstarší námořní loď na světě, která je stále v provozu.

Pozoruhodnými britskými účastníky bitvy byli: poručík plk. Samuel Birch, major John Small, Lord Rawdon, generál William Howe, major John Pitcairn a generál Henry Clinton.

Vzpomínky[editovat | editovat zdroj]

Obraz Johna Trumbulla, Smrt generála Warrena v bitvě u Bunker Hill byl vytvořen jako alegorické zobrazení bitvy a Warrenovy smrti, nikoli jako přesný obrazový záznam události. Obraz ukazuje několik účastníků bitvy, včetně britského důstojníka Johna Smalla, který byl mezi útočníky na opevnění, ale přesto byl tím kdo držel smrtelně zraněného generála Warrena a bránil ho před dalším útoky bajonety. Byl přítel Putnama a Trumbulla. Mezi další ústřední postavy patří Andrew McClary, který byl posledním mužem, který padl v bitvě.

Památník na Bunker Hill je monument, který stojí na výšce 67 metrů na Breed's Hill. 17. června 1825, při oslavě padesátého výročí bitvy, položil základní kámen pomníku markýz de Lafayette. Když Lafayette zemřel, byl pohřben vedle své manželky, Adrienne de La Fayette, na Cimetière de Picpus pod zemí přivezenou z Bunker Hill, kterou na jeho hrob nasypal jeho syn Georges.

V nedalekém Cambridge nese malý žulový pomník tento nápis: „Zde se v noci 16. června 1775 shromáždilo 1200 kontinentálních vojsk pod velením plukovníka Prescotta. Po modlitbě prezidenta Langdona se vydali na Bunker Hill.“

Den Bunker Hill, 17. června, je zákonným svátkem v okrese Suffolk, Massachusetts (který zahrnuje město Boston), jakož i Somerville v kraji Middlesex. Prospect Hill, místo koloniálního opevnění s výhledem na Charlestown Neck, je nyní v Somerville, které bylo dříve součástí Charlestownu.

Ve dnech 16. a 17. června 1875 byl oslaveno sté výročí bitvy vojenskou přehlídkou a recepcí s významnými řečníky, mezi nimi byli generál William Tecumseh Sherman a viceprezident Henry Wilson. Zúčastnili se ho hodnostáři z celé země.

V průběhu let byla bitva u Bunker Hill připomínána na čtyřech amerických poštovních známkách.

Poznámka[editovat | editovat zdroj]

  1. Shaysova vzpoura byla ozbrojeným povstáním v Massachusetts pro dluhovou krizi mezi občany a zvýšenému úsilí státní vlády o výběr daní. K bojům došlo většinou v a kolem Springfieldu v letech 1786 a 1787. Shays vedl čtyři tisíce rebelů (nazývaných Shaysites) na protest proti ekonomickým a občanským nespravedlnostem. Shays byl účastníkem bitev o Lexington a Concord, bitvy o Bunker Hill a Saratogu. Šok ze Shaysovy rebelie vrátil generála Washingtona zpět do veřejného života, což jej dovedlo k eho dvěma obdobím prvního prezidenta Spojených států. Mezi historiky stále existuje debata o vlivu rebelie na ústavu a její ratifikaci.V tomto článku byl použit překlad textu z článku Shays' Rebellion na anglické Wikipedii.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Battle of Bunker Hill na anglické Wikipedii.

  1. Chidsey p. 122 counts 1,400 in the night-time fortification work. Frothingham is unclear on the number of reinforcements arriving just before the battle breaks out. In a footnote on p. 136, as well as on p. 190, he elaborates the difficulty in getting an accurate count.
  2. Chidsey p. 90 says the initial force requested was 1,550, but Howe requested and received reinforcements before the battle began. Frothingham p. 137 puts the total British contingent likely to be over 3,000. Furthermore, according to Frothingham p. 148, additional reinforcements arrived from Boston after the second attack was repulsed. Frothingham, p. 191 notes the difficulty in attaining an accurate count of British troops involved.
  3. Chidsey, p. 104
  4. Frothingham str. 191, 194.
  5. Borneman, Walter R. American Spring: Lexington, Concord, and the Road to Revolution, str. 350, Little, Brown and Company, New York, Boston, London, 2014. ISBN 978-0-316-22102-3.
  6. Hubbard, Robert Ernest. Major General Israel Putnam: Hero of the American Revolution, str. 85, McFarland & Company, Inc., Jefferson, North Carolina, 2017. ISBN 978-1-4766-6453-8.
  7. Hubbard, Robert Ernest. Major General Israel Putnam: Hero of the American Revolution, str. 85–87, McFarland & Company, Inc., Jefferson, North Carolina, 2017. ISBN 978-1-4766-6453-8.
  8. Hubbard, Robert Ernest. Major General Israel Putnam: Hero of the American Revolution, str. 87–95, McFarland & Company, Inc., Jefferson, North Carolina, 2017. ISBN 978-1-4766-6453-8.
  9. a b Clinton, str. 19. General Clinton's remark is an echoing of Pyrrhus of Epirus's original sentiment after the Battle of Heraclea, „one more such victory and the cause is lost“.
  10. Encyclopædia Britannica. Battle of Bunker Hill. [s.l.]: Encyclopædia Britannica, Inc., December 8, 2016. Dostupné online. (anglicky) 
  11. Hubbard, Robert Ernest. Major General Israel Putnam: Hero of the American Revolution, str. 94–95, McFarland & Company, Inc., Jefferson, North Carolina, 2017. ISBN 978-1-4766-6453-8.
  12. 18th century Boston was a peninsula. Primarily in the 19th century, much land around the peninsula was filled, giving the modern city its present geography. See the history of Boston for details.
  13. Chidsey, str. 72 New Hampshire 1,200, Rhode Island 1,000, Connecticut 2,300, Massachusetts 11,500
  14. Alden, str. 178
  15. Visitors to Boston, upon seeing the nearby hills, may conclude that they are too low. The hills were once higher, but were lowered by excavations to obtain landfill used to expand Boston in the 19th century.
  16. Chidsey p. 91 has an historic map showing elevations.
  17. French
  18. French, str. 249
  19. Brooks, str. 119
  20. Ketchum, str. 45–46
  21. Ketchum, str. 47
  22. Ketchum, str. 74–75
  23. French, str. 255
  24. Hubbard, Robert Ernest. Major General Israel Putnam: Hero of the American Revolution, str. 84, McFarland & Company, Inc., Jefferson, North Carolina, 2017. ISBN 978-1-4766-6453-8.
  25. Frothingham, str. 122–123
  26. Ketchum, str. 102, 245
  27. Frothingham, str. 123–124
  28. Frothingham, str. 135
  29. Hubbard, Robert Ernest. Major General Israel Putnam: Hero of the American Revolution, str. 87–88, McFarland & Company, Inc., Jefferson, North Carolina, 2017. ISBN 978-1-4766-6453-8.
  30. a b Ketchum, str. 115
  31. Frothingham, str. 125
  32. Brooks, str. 127
  33. Ketchum, str. 117
  34. Ketchum, str. 120–121
  35. Wood, str. 54
  36. Ketchum, str. 122
  37. a b Graydon, str. 424
  38. Chidsey, str. 84
  39. a b c Frothingham, str. 133
  40. a b Ketchum, str. 139
  41. a b Ketchum, p 143
  42. Chidsey str. 93
  43. Chidsey str. 96
  44. Frothingham, str. 136
  45. a b Ketchum, str. 147
  46. Hubbard, Robert Ernest. Major General Israel Putnam: Hero of the American Revolution, str. 92–93, McFarland & Company, Inc., Jefferson, North Carolina, 2017. ISBN 978-1-4766-6453-8.
  47. a b Ketchum, str. 152–153
  48. Ketchum, str. 160
  49. Ketchum, str. 152
  50. Fusillers, Mark Urban p38
  51. Frothingham, str. 141–142
  52. Ketchum, str. 161
  53. Ketchum, str. 162
  54. Frothingham, str. 146
  55. Hubbard, Robert Ernest. Major General Israel Putnam: Hero of the American Revolution, str. 92, McFarland & Company, Inc., Jefferson, North Carolina, 2017. ISBN 978-1-4766-6453-8.
  56. Ketchum, str. 163
  57. Ketchum, str. 164
  58. Hubbard, Robert Ernest. Major General Israel Putnam: Hero of the American Revolution, str. 92–95, McFarland & Company, Inc., Jefferson, North Carolina, 2017. ISBN 978-1-4766-6453-8.
  59. Ketchum, str. 165–166
  60. Chidsey str. 99
  61. Frothingham, str. 151
  62. Frothingham, str. 150
  63. Ketchum, str. 181
  64. Frothingham, str. 151–152
  65. Brooks, str. 237
  66. Brooks, str. 183–184
  67. Frothingham, str. 145, 196
  68. Frothingham, str. 387–389 lists the officer casualties by name, as well as this summary
  69. Bardwell, str. 76
  70. Ketchum, str. 150
  71. Ketchum, str. 255
  72. Hubbard, Robert Ernest. Major General Israel Putnam: Hero of the American Revolution, str. 94–96, McFarland & Company, Inc., Jefferson, North Carolina, 2017. ISBN 978-1-4766-6453-8.
  73. Ketchum, str. 207–208
  74. Ketchum, str. 209
  75. Ketchum, str. 208–209
  76. a b Ketchum, str. 211
  77. Ketchum, str. 213
  78. Scheer, str. 64
  79. Purcell, 2010, str. 164–168
  80. Ketchum, Richard M. The Battle for Bunker Hill, str. 178, The Cresset Press, London, England, 1963.
  81. Murdock, Harold. Bunker Hill, Notes and Queries on a Famous Battle, Kessinger Publishing, LLC, 2010. ISBN 1163174912,
  82. Hubbard, Robert Ernest. Major General Israel Putnam: Hero of the American Revolution, str. 191–92, McFarland & Company, Inc., Jefferson, North Carolina, 2017 ISBN 978-1-4766-6453-8.
  83. Frothingham, p. 131
  84. Frothingham, str. 19
  85. Hubbard, Robert Ernest. Major General Israel Putnam: Hero of the American Revolution, str. 87, McFarland & Company, Inc., Jefferson, North Carolina, 2017 ISBN 978-1-4766-6453-8.
  86. a b Frothingham, str. 155
  87. Frothingham, str. 158–159
  88. French, str. 274–276
  89. Frothingham, str. 153
  90. French, str. 263–265
  91. Frothingham, str. 156
  92. French, str. 277
  93. Frothingham, str. 148
  94. Frothingham str. 152–153
  95. Jackson, str. 20
  96. Ferling, 2015, str. 127–129
  97. Lewis, John E., ed. The Mammoth Book of How it Happened. London: Robinson, 1998. Print. P. 179
  98. Hubbard, Robert Ernest. Major General Israel Putnam: Hero of the American Revolution, str. 97, McFarland & Company, Inc., Jefferson, North Carolina, 2017 ISBN 978-1-4766-6453-8.
  99. Joannis Schefferi, „Memorabilium Sueticae Gentis Exemplorum Liber Singularis“ (1671) str. 42
  100. R. Reilly, The Rest to Fortune: The Life of Major-General James Wolfe (1960), str. 324
  101. Anderson, str. 679
  102. Winsor, str. 85
  103. French, str. 269–270
  104. Abbatt, str. 252
  105. Ketchum, str. 132,165

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]