Bernard ze Žerotína
| Bernard ze Žerotína | |
|---|---|
 Erb rodu Žerotínů | |
| Úmrtí | 1655 |
| Choť | Anna Kateřina z Dalwigu |
| Rodiče | Jan Vilém ze Žerotína (†1608) Marie Anna Pücklerová z Groditz (†1638) |
| Děti | Siegfried Erdmann ze Žerotína (†1708), Markéta Florentina ze Žerotína, Johanna Alžběta ze Žerotína |
| Příbuzní | Baltazar ze Žerotína (bratr), František Maxmilián z Ditrichštejna (polorodý bratr), Bernard Augustin ze Žerotína (vnuk), Karel Jindřich ze Žerotína (vnuk), František Ludvík ze Žerotína (vnuk), Jetřich ze Žerotína (strýc) |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Bernard ze Žerotína (něm. von Zierotin, uváděn i jako Jan Bernard ze Žerotína, † 1655) byl moravský šlechtic z rodu Žerotínů, zakladatel falkenberské větve rodu, majitel slezského stavovského panství Falkenberg (dnes Niemodlin v Polsku) a přilehlého panství Tillowitz (dnes Tułowice v Polsku). Roku 1614 zastával post studentského rektora pražské university.
Život
[editovat | editovat zdroj]Narodil se do rodiny Jana Viléma ze Žerotína, příslušníka meziříčské větve rodu, majitele panství Rožnov-Krásno a držitele biskupského léna Valašské Meziříčí a jeho druhé manželky Marie Anny Pücklerové z Groditz.[1] Po otcově brzké smrti v roce 1608 byl spolu se svým mladším bratrem Baltazarem vychováván pod poručnickým dohledem strýce Jetřicha ze Žerotína. Vzdělání se mu dostalo na Universitě Karlově v Praze, kde byl roku 1614 zvolen na jeden rok studentským rektorem.[2]
Sympatizoval se stavovským povstáním a po jeho porážce v bitvě na Bílé hoře odešel do Slezska, kde od roku 1626 držel menší statek Kujawy.[3] Téhož roku se objevuje ve vojsku Petra Arnošta hraběte z Mansfeldu, s nímž se vrátil zpět na Moravu a zapojil se do aktivit protihabsburského odboje reprezentovaného Janem Adamem z Víckova, který stál v čele rebelujících Valachů. Jednotkám Jana Adama z Víckova se podařilo obsadit hrad Lukov (3. září 1626), město Valašské Meziříčí (přelom září a října 1626), město Hranice (21. října 1626) a nakonec zámek v Holešově (polovina ledna 1627).[4] Úspěšně tažení však bylo císařskými vojsky nedlouho poté přinuceno přejít do defenzivy a Bernardovy podíly na rožnovsko-krásenském panství a biskupském léně Valašském Meziříčí propadly konfiskaci. Zpět je získal až Bernardův bratr Baltazar v roce 1629, který na přelomu let 1628/1629 přijal katolickou víru a postavil se na stranu protireformační politiky císaře Ferdinanda II.[5]
V průběhu 30. let 17. století pak ke katolictví konvertoval i Bernard, za což byl císařem Ferdinandem III. roku 1640 odměněn slezským panstvím Tillowitz, na nějž si ale činili právní nároky Ditrichštejnové, dědicové jeho polorodého bratra Františka Maxmiliána z Ditrichštejna (1613–1635), který se narodil z druhého manželství Marie Anny Pücklerové z Groditz.[6] Vleklý spor byl ve prospěch Žerotínů ukončen až v roce 1668.[7] Jako podobně problémová se ukázala být držba bývalého Falkenberského knížectví, nyní stavovského panství, jehož se Bernard formálně ujal roku 1650, nicméně vzhledem ke sporům s dědici předchozího majitele Ernsta Posera správu fakticky převzal až roku 1654.[8]
Svůj testament sepsal 26. května 1655 na zámku ve Falkenbergu.[9] Zanechal po sobě vdovu Annu Kateřinu z Dalwigu, s níž se ženil roku 1633, nezletilého syna Siegfrieda Erdmanna a rovněž nezletilé dcery Markétu Florentinu a Johannu Alžbětu. Falkenberská větev rodu Žerotínů, kterou založil díky svému přesunu do Slezska, vymřela po meči v roce 1779.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- Joanna Banik: Rody opolskie, ARSGRAF, Żyrardów 2005, ISBN 83-923133-0-5
- Paszkowska Aleksandra: Zamek w Niemodlinie dzieje i architektura: Niemodlińskie Towarzystwo Regionalne, 2. wyd., 2018, ISBN 978-83-946925-4-4
- Elżbieta Woźniak, Mariusz Woźniak: Od Tillowitz do Tułowic: UG Tułowice, 2007, ISBN 978-83-925288-4-5
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ STIBOR, Jiří. Biografický slovník Slezska a severní Moravy. Nová řada. 1. vyd. Sešit 10. (22.). Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, Filozofická fakulta a Ústav pro regionální studia, 2007. Kapitola ze Žerotína, s. 151. Dále jen Stibor (2007).
- ↑ WINTER, Zikmund. O životě na vysokých školách pražských knihy dvoje. Kulturní obraz XV. a XVI. století. 1. vyd. Praha: Matice česká, 1899. S. 3–9.
- ↑ Stibor (2007), s. 152.
- ↑ Vlastivěda moravská. Okres Vsetín. Rožnovsko - Valašskomeziříčsko - Vsetínsko. Redakce Vladimír Nekuda. 1. vyd. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 2002. ISBN 80-7275-024-0. S. 184.
- ↑ DOSTÁL, František. Valašské Meziříčí v pamětech třicetileté války. 1. vyd. Ostrava: Krajské nakladatelství v Ostravě, 1962. S. 64–67.
- ↑ GRAF PRASCHMA, Hans von. Geschichte der Herrschaft Falkenberg in Oberschlesien. 1. vyd. Falkenberg: Hans Graf von Praschma, 1929. S. 62–64. Dále jenom Praschma (1929).
- ↑ Stibor (2007), s.160.
- ↑ PASZKOWSKA-WITKOWSKA, Aleksandra. Zamek w Niemodlinie dzieje i architektura. 2. vyd. Niemodlin: Niemodlińskie Towarzystwo Regionalne, 2018. ISBN 978-83-946925-4-4. S. 40–41.
- ↑ Praschma (1929), s. 67.