Béla Mačevský
| Béla Mačevský | |
|---|---|
| vévoda mačevský a bosenský | |
| Narození | po 1243? |
| Úmrtí | listopad 1272 Markétin ostrov |
| Dynastie | Rurikovci |
| Otec | Rostislav Haličský |
| Matka | Anna Uherská |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Béla Mačevský (maďarsky Béla macsói herceg; po 1243? – listopad 1272, Markétin ostrov) byl vévoda mačevský a bosenský z dynastie Rurikovců.
Život[editovat | editovat zdroj]
Narodil se jako syn uherské princezny Anny a Rostislava Haličského, syna sv. Michala Černigovského z rodu Rurikovců, který na dvůr uherského krále uprchl před Tatary.[1] Anna byla oblíbenou[2] dcerou uherského krále Bély IV. a Marie z rodu Laskarisů. Rostislav se stal díky Bélově výpadu do Bosny po roce 1250 mačevským vévodou se sídlem v Bělehradě.[3] Roku 1256 byl zprostředkovatelem mírového jednání mezi nikajským císařem Theodorem II. a Bulharskem,[4] které se později pokoušel získat pro sebe. Pomáhal svému tchánovi při válce s Přemyslem Otakarem II.,[4] zúčastnil se bitvy u Kressenbrunnu a po uzavření míru se stal tchánem českého krále. Poté společně se Štěpánem napadl Bulharsko a o dva roky později zemřel.
Synové Michal a Béla si sice dědictví po zesnulém otci rozdělili, ale neustále museli odolávat výpadům svého strýce Štěpána, mladšího uherského krále, kterému Béla IV. ubral část pozemků a předal je svým dvěma vnukům. Ovdovělá Anna se pokusila omezit Štěpánovu rozpínavost stížností k papeži, leč marně. Béla stál v rodinném sporu o moc při dědovi. Na jaře 1266 byl na mírové smlouvě uzavřené mezi dědem a strýcem Štěpánem jmenován na straně děda společně s dalším strýcem Bélou Mladším.[5]
Roku 1270 král Béla zemřel a Anna společně s částí uherské aristokracie odešla do českého exilu.[6] Béla Mačevský na pražský dvůr neodešel, zůstal v Uhrách, Štěpánovi zachoval věrnost[7][8] a účastnil se jeho bojů s Přemyslem.[9] Po Štěpánově smrti roku 1272 se Béla jako nejbližší mužský příbuzný nezletilého následníka mohl stát regentem,[10] což se mu stalo osudným.
V listopadu 1272 byl Jindřichem z Kyseka vylákán ke schůzce na Zaječí ostrov a tam zavražděn a na kusy rozsekán.[11]
| „ | ...Tento Jindřich vida přízeň, s jakou přijat Jiljí, pln nevole a pomstychtivosti vrátil se do Uher a tu pokořiv se králi, vyzradil zároveň úmysly strany králi nepřátelské, ba on setkav se na ostrově mezi Budínem a Peští s Belou, počal s ním hádku, která skončila zabitím Bélovým, jehož tělo na kusy rozsekáno. Vrah odměněn tím, že jmenován banem a zabavené jeho statky vesměs mu vráceny... | “ |
| — Česká kronika[12] | ||
Záminkou byla pro družinu Kyseckých, kteří se vrátili z exilu na pražském dvoře, údajná Bélova zrada, že prý se chtěl zmocnit uherského trůnu.[13] Regentkou se stala královna vdova Alžběta Kumánská,[14] Jindřich Kysecký získal titul slavonského bána[15] a Přemysl Otakar II. musel odpovědět na potupnou smrt svého švagra. Mezi Uherskem a Čechami se chystala další válka.[15]
Vývod z předků[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ VANÍČEK, Vratislav. Velké dějiny zemí Koruny české III. 1250-1310. Praha: Paseka, 2002. ISBN 80-7185-433-6. S. 92.
- ↑ CHARVÁTOVÁ, Kateřina. Václav II. Král český a polský. Praha: Vyšehrad, 2007. ISBN 978-80-7021-841-9. S. 26.
- ↑ Vaníček, str. 33
- ↑ a b www.fmg.ac
- ↑ Vaníček, str. 110
- ↑ Vaníček, str. 129
- ↑ Vaníček, str. 130
- ↑ NOVOTNÝ, Václav. České dějiny. Rozmach české moci za Přemysla II. Otakara. Praha: Jan Laichter S. 245.
- ↑ Novotný, str. 263
- ↑ Charvátová, str. 31
- ↑ Novotný, str. 264
- ↑ Česká kronika
- ↑ Vaníček, str. 144
- ↑ Charvátová, str. 38
- ↑ a b Vaníček, str. 145