Theodóros II. Laskaris

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Theodóros II. Dukas Laskaris
Nikajský císař
Miniatura Theodóra II.
Miniatura Theodóra II.
Doba vlády 12541258
Narození 1221/1222
İznik
Úmrtí 16. srpna 1258
İznik
Předchůdce Jan III. Dukas Vatatzés
Nástupce Jan IV. Dukas Laskaris
Potomci Irene Doukaina Laskarina, Jan IV. Dukas Laskaris a Eudoxia Laskarina
Dynastie Laskarisové
Otec Jan III. Dukas Vatatzés
Matka Irena Laskarina

Theodóros II. Dukas Laskaris (řecky Θεόδωρος Β΄ Δούκας Λάσκαρις, Theodōros II Doukas Laskaris, někdy zkráceně Theodor, listopad 122116. srpen 1258)[1] byl byzantský císař v letech 1254-1258. Jeho rodiči byli nikajský císař Jan III. Dukas Vatatzés a Irena Laskarina.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se roku 1221 jako jediný syn tehdejšího následníka byzantskýho trůnu Jana Duky Vatatza a jeho první ženy Ireny Laskariny.[1][2][pozn. 1] Dostalo se mu výborného vzdělání v matematice, literatuře a filosofii, jeho učitelem byl význačný vzdělanec Nikeforos Blemmydes; princovými spolužáky byli budoucí historikové Georgios Akropolites a Georgios Pachymeras.[4][5] Již od raného věku byl však postižen epilepsií a jeho zdraví bylo celkově velmi chatrné.[6][7] Theodoros byl v polovině třicátých let, během sbližování císaře Jana III. s bulharským carem Ivanem Asenem II., zasnouben s carovou dcerou Elenou.[8][pozn. 2] Z manželství vzešlo několik potomků, mezi jinými Marie, později manželka epirského despoty Nikefora I.,[10] Irena, manželka bulharského cara Konstantina Asena,[11] a Jan, Theodorův pozdější nástupce.[12] Po smrti císaře Svaté říše římské Fridricha II., otcova význačného spojence a také druhého tchána († 1250), sepsal jeho pohřební řeč.[2][13] Princův otec, císař Jan III., byl v posledních letech své vlády velmi nemocný a na přelomu října a listopadu 1254 zemřel.[pozn. 3] O tom, kdo nastoupí na jeho místo, nebylo pochyb. Již v místě skonu císaře Jana, v Nymfaiu v Malé Asii, byl prohlášen císařem a v den Narození Páně, 25. prosince 1254, byl v sídelném městě Nikaii korunován císařem.[4]

Na počátku své krátké vlády musel Theodoros spěchat na evropský kontinent, kde vojska bulharského panovníka Michaila II. Asena, Theodorova švagra, obsadila některé oblasti v Rodopech a v Makedonii, patřící do té doby Nikajskému císařství. Již v lednu 1255 překročil Dardanely a táhl dobýt území, kdysi získané otcem, zpět. Císaři se nakonec podařilo získat všechny Bulhary zabrané pevnosti v rodopské oblasti, až na pevnost Cepina. Dále se Theodoros vypořádal s odbojným bojarem Dragotou, jehož zahnal, a odrazil také protiútok cara Michaila Asena. Vzhledem k pokročilé roční době byl však nucen vrátit se do Malé Asie. Příštího jara – roku 1256 – přivedl císař opět svou armádu na evropský kontinent a vše nasvědčovalo rozhodujícímu vojenskému střetnutí mezi Nikaiou a Tarnovem;[pozn. 4] k bitvě však nedošlo. Obě strany raději uzavřely v květnu 1256 mír, v němž bulharská strana uznala stav hranic z okamžiku smrti císaře Jana III. roku 1254. Theodoros byl poté ještě zavlečen do války se svým dalším příbuzným, epirským despotou Michaelem II.,[pozn. 5] jenž císaře připravil o celou Makedonii s výjimkou Soluně.[4][11][1]

V domácí politice se císař přidržoval spíše nižších společenských vrstev, v šlechtickou vrstvu neměl důvěru; některé šlechtice, kteří se těšili důvěře jeho otce, císaře Jana III., byli Theororem degradováni a někdy i zmrzačeni. Navíc před ostatními aristokraty preferoval svého přítele, Georgia Muzalona. V Nikaii také založil vysokou školu.[2][16][17] Jak se jeho nemoc zhoršovala, odpor vůči některým aristokratům rostl. Ve svém jednání byl podporován omezeným patriarchou Arseniem Autoreianem, jehož již dříve dosadil, a Georgiem Muzalonem. Když věděl, že umírá, požádal svého dřívějšího učitele, mnicha Nikefora Blemmyda, o odpuštění svých hříchů. Blemmydes, jenž se dříve stavěl ostře proti císařově politice, umírajícímu nevyhověl. Poté Theodoros požádal o odpuštění mytilénského episkopa. V srpnu 1258 Theodoros skonal ve věku nedožitých sedmatřiceti let, přijav kráce před tím mnišské roucho.[4] Novým císařem se stal mladý Jan IV.,[pozn. 6] jehož poručníkem byl Theodorem určen Georgios Muzalon. K moci se však na přelomu let 1258 a 1259 vojevůdce Michael Palaiologos, jemuž se podařilo v létě roku 1261 dovršit velké úsilí nikajských císařů – ovládnout Konstantinopol. Císařem obnovené byzantské říše však nebyl korunován legitimní dědic, Jan IV., jenž byl Palaiologem oslepen, nýbrž Michael Palaiologos sám (pod jménem Michael VIII).[19][20]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Theodoros se narodil za vlády svého děda, Theodora I. Laskarise. Jan Dukas, princův otec, byl Theodorův zeť – manžel jeho nejstarší dcery Ireny Laskariny Angeliny. Theodoros I. měl sice se svou druhou manželkou Filipou Arménskou syna, jenž však byl v době smrti Theodora I. v srpnu 1222 nezletilý. Jako svého nástupce tedy Theodoros určil Jana Duku Vatatza, jenž jnastoupil na trůn jako Jan III.[3][4]
  2. Jejich zasnoubení bylo sice kolem roku 1237 zrušeno, záhy bylo ovšem opět obnoveno.[9]
  3. Buď 30. října,[4] nebo 3. listopadu,[14] nebo 4. listopadu, kdy se dodnes slaví svátek svatého Jana Milosrdného.[15]
  4. Tehdy bylo Tarnovo hlavní město bulharské říše.
  5. Theodorova dcera Marie a Michaelův syn Nikeforos byli manželé.[10]
  6. Bylo mu teprve necelých osm let.[18]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c Theodore II, Byzantine emperor, Encyklopedia Britannica
  2. a b c VAVŘÍNEK, Vladimír, BALCÁREK Petr. Encyklopedie Byzance. Praha : Libri, 2011. ISBN 978-80-7277-485-2. S. 477. [dále jen Vavřínek]. 
  3. WOLFF, Robert L.; HAZARD, Harry W., a kol. A History of the Crusades. Vol. 2, The later Crusades, 1189-1311. Madison : University of Wisconsin Press, 1969. Dostupné online. S. 214. (anglicky) [dále jen Wolff, Hazard]. 
  4. a b c d e f The Empire of Nicaea and the recovery of Constantinople. Cambridge Medieval History - Vol.XVI - The Eastern Roman Empire (717—1453), [cit. 2012-06-24].
  5. DOSTÁLOVÁ, Růžena. Byzantská vzdělanost. Vyšehrad : Praha, 2003. 415 s. ISBN 80-7021-409-0. S. 251. [dále jen Dostálová]. 
  6. ZÁSTĚROVÁ, Bohumila, a kol. Dějiny Byzance. Praha : Academia, 1992. ISBN 80-200-0454-8. S. 295. [dále jen Zástěrová]. 
  7. Vasiliev, Alexander A. The Empire of Nicaea (1204 – 1261). History of the Byzantine Empire, [cit. 2012-06-24].
  8. RYCHLÍK, Jan a kol.. Dějiny Bulharska. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2000. ISBN 80-7106-404-1. S. 99. [dále jen Rychlík]. 
  9. Rychlík, str. 99–100
  10. a b Wolff, Hazard, str. 227.
  11. a b Rychlík, str. 109
  12. Vavřínek, str. 217
  13. Zástěrová, str. 293
  14. John III Ducas Vatatzes, emperor of Nicaea, Encyklopedia Britannica
  15. Vasiliev, Alexander A. The Empire of Nicaea (1204 – 1261). History of the Byzantine Empire, [cit. 2012-06-24].
  16. Zástěrová, str. 294
  17. Dostálová, str. 255
  18. John IV Lascaris, emperor of Nicaea, Encyklopedia Britannica
  19. Vavřínek, str. 100
  20. Zástěrová, str. 294–296

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Předchůdce:
Jan III. Dukas Vatatzes
Znak z doby nástupu Byzantští císaři
12541258
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Jan IV. Dukas Laskaris