Andrij Atanasovyč Melnyk
Andrij Melnyk | |
---|---|
![]() | |
Narození | 12. prosince 1890 Volia Iakubova |
Úmrtí | 1. listopadu 1964 (ve věku 73 let) Clervaux |
Místo pohřbení | Lucemburk |
Povolání | politik a důstojník |
Ocenění | Military Cross |
Politická strana | Organizace ukrajinských nacionalistů |
Nábož. vyznání | Ukrajinská řeckokatolická církev |
![]() | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Andrij Atanasovyč Melnyk (ukrajinsky Андрій Атанасович Ме́льник; 12. prosince 1890, Drohobyč – 1. listopadu 1964, Clervaux) byl ukrajinský voják a politik. Byl vůdcem Organizace ukrajinských nacionalistů, ovšem čelil vzpouře křídla Stepana Bandery, který se stal nakonec úspěšnějším a Melnykův vliv marginalizoval.
Život[editovat | editovat zdroj]
Narodil se poblíž Drohobyče v Haliči (tehdy součást Rakousko-Uherska), do rolnické rodiny. V letech 1912 až 1914 studoval na Vyšší zemědělské škole ve Vídni. Po vypuknutí první světové války sloužil jako dobrovolník v rakousko-uherské armádě. Velel rotě ukrajinských tzv. sičských střelců. Pro své důstojné vystupování byl mezi ukrajinskými a rakouskými důstojníky označován jako „lord Melnyk“.
Byl zajat Rusy v roce 1916. V zajetí se stal blízkým spolupracovníkem Jevhena Konovalce a připojil se k jeho hnutí za ukrajinskou nezávislost. Během ukrajinsko-sovětské války, Melnyk podporoval Symona Petljuru a byl povýšen do hodnosti plukovníka v armádě Ukrajinské lidové republiky. Její bojovníci však neuspěli, ukrajinské území si rozdělil především Sovětský svaz a Polsko. Melnyk odešel do exilu. Spolu s Konovalcem a několika dalšími exilovými aktivisty v roce 1929 založil Organizaci ukrajinských nacionalistů (OUN). Během 30. let však byla jeho kariéra mnohem klidnější než kariéra jeho kolegů. V podstatě odešel z politiky, zdržel se teroristických aktivit a pracoval jako inženýr a ředitel lesů na obrovských statcích metropolity Ukrajinské řeckokatolické církve Andreje Šeptyckého. Melnyk měl k církvi přátelštější poměr než kterýkoli z jeho spolupracovníků (Organizace ukrajinských nacionalistů byla obecně antiklerikální) a stal se dokonce předsedou Orla, haličské katolické mládežnické organizace, která byla mnohými členy OUN považována za antinacionalistickou.
Po zavraždění vůdce OUN Konovalce v roce 1938 si hlavní zahraniční vedení OUN nedokázalo zvolit vůdce ze svého středu, a proto požádalo v roce 1939 o vedení Melnyka, dosud stojícího poněkud stranou. Byl vybrán částečně kvůli naději na umírněnější a pragmatičtější vedení a kvůli touze napravit napjaté vztahy s katolickou církví. Skupina, která Melnyka prosadila, obdivovala fašismus Benita Mussoliniho, ale odsuzovala nacismus. V roce 1940 se radikálnější frakce OUN vedená Stepanem Banderou odtrhla od OUN vedené Melnykem. Dvě soupeřící organizace se staly známé jako melnykovci a banderovci. Melnykovci působili v exilu, banderovci na západní Ukrajině.
![](http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/f/f4/Andriy_Melnyk_grave.jpg/220px-Andriy_Melnyk_grave.jpg)
Melnyk byl naverbován do nacistické německé vojenské rozvědky Abwehr. Jeho úkolem bylo provozovat diverzní aktivity po německém útoku na Sovětský svaz. Melnyk dostal krycí jméno 'Consul I'. Svědectví o tom podal plukovník Abwehru Erwin Stolze během norimberského procesu. Po německé invazi do Sovětského svazu Melnyk vyhlásil svou vlastní nezávislou ukrajinskou vládu v Rovně a počal soutěžit s banderovci o vliv na západní Ukrajině. Zpočátku se Melnykovci, jako konzervativnější a umírněnější, těšili podpoře jak ze strany ukrajinské řeckokatolické církve, tak německých vojenských úřadů. Melnykovi však chyběl politický talent a pro tehdejší situaci plnou násilí měl až příliš mnoho skrupulí. Mnoho Melnykových blízkých spolupracovníků bylo zabito v letech 1941 až 1944 banderovci a on nedokázal na tyto útoky stejně odpovědět. Banderovo hnutí tak nakonec zcela ovládlo ukrajinské nacionalistické prostředí na většině západní Ukrajiny.
![](http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/5/5e/%D0%9C%D0%B5%D0%BC%D0%BE%D1%80%D1%96%D0%B0%D0%BB%D1%8C%D0%BD%D0%B8%D0%B9_%D0%BA%D0%BE%D0%BC%D0%BF%D0%BB%D0%B5%D0%BA%D1%81_%D0%BF%D0%B0%D0%BC%27%D1%8F%D1%82%D1%96_%D0%BF%D0%BE%D0%BB%D0%BA%D0%BE%D0%B2%D0%BD%D0%B8%D0%BA%D0%B0_%D0%90%D0%BD%D0%B4%D1%80%D1%96%D1%8F_%D0%9C%D0%B5%D0%BB%D1%8C%D0%BD%D0%B8%D0%BA%D0%B0.jpg/220px-%D0%9C%D0%B5%D0%BC%D0%BE%D1%80%D1%96%D0%B0%D0%BB%D1%8C%D0%BD%D0%B8%D0%B9_%D0%BA%D0%BE%D0%BC%D0%BF%D0%BB%D0%B5%D0%BA%D1%81_%D0%BF%D0%B0%D0%BC%27%D1%8F%D1%82%D1%96_%D0%BF%D0%BE%D0%BB%D0%BA%D0%BE%D0%B2%D0%BD%D0%B8%D0%BA%D0%B0_%D0%90%D0%BD%D0%B4%D1%80%D1%96%D1%8F_%D0%9C%D0%B5%D0%BB%D1%8C%D0%BD%D0%B8%D0%BA%D0%B0.jpg)
V roce 1944 byl Melnyk krátce uvězněn gestapem během zátahu proti ukrajinskému hnutí za nezávislost. Po válce uprchl na Západ a žil v Lucembursku, Západním Německu a v Kanadě. Zůstal politicky aktivní a vedl řadu ukrajinských emigrantských organizací. Zemřel v Lucembursku ve věku 73 let.
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Andriy Atanasovych Melnyk na anglické Wikipedii.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Andrij Melnyk na Wikimedia Commons