Aksel Bakunc
| Aksel Bakunc | |
|---|---|
 | |
| Rodné jméno | Ալեքսանդր Ստեփանի Թևոսյան |
| Narození | 25. červnajul. / 7. července 1899greg. nebo 13. června 1889 Goris |
| Úmrtí | 8. července 1937 Arménská sovětská socialistická republika |
| Občanství | Sovětský svaz a Ruské impérium |
| Alma mater | Kněžský seminář Gevorkian (1910–1917) Charkovská národní agrární univerzita V. V. Dokučajeva (do 1923) |
| Povolání | prozaik, scenárista, překladatel, spisovatel, učitel a filolog |
| Zaměstnavatelé | Mačkal (1927–1928) Nor Owłi (1931) škola |
| Politická strana | Komunistická strana Sovětského svazu |
| Děti | Sevada Bakunc |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Aksel Bakunc (arménsky Ակսել Բակունց, anglicky Axel Bakunts, vlastním jménem Alexander Stěpanič Tevosjan; 13. června 1899, Goris – 8. července 1937, Sovětský svaz) byl arménský prozaik, filmový scenárista, překladatel a publicista. Stal se obětí stalinského teroru v období Velké čistky.
Život
[editovat | editovat zdroj]Bakunc se narodil v roce 1899 ve městě Goris v dnešní Arménii do rodiny prostých rolníků a vystudoval v Gevorkianově semináři v Ečmiadzinu (dnes Vagharšapat). V roce 1915 byl seminář uzavřen, aby mohl přijmout uprchlíky, přeživší tehdejší genocidy ze strany Turků. Pomáhal těmto uprchlíkům a tato zkušenost měla značný vliv na jeho budoucí práci. Následně sloužil jako arménský dobrovolník v bitvách u Erzurumu, Karsu a Sardarabádu. V letech 1918 až 1919 byl učitelem, korektorem a reportérem v Jerevanu. V roce 1920 byl přijat do Charkovského institutu na Ukrajině ke studiu zemědělství. Po promoci v roce 1923 pracoval jako agronom v Zangezuru, oblasti Arménie, která se objevuje na předních místech v jeho povídkách.
Od roku 1926 se usadil v Jerevanu, kde si svou první sbírkou povídek s názvem Mtnadzor (Temné údolí) rychle vybudoval pověst nadaného spisovatele.
Ve 30. letech 20. století byl členem Arménského sdružení proletářských spisovatelů. Posléze byl ovšem z politických důvodů vyloučen a stejně jako jeho kolega a přítel Jeghiše Čarenc se stal obětí stalinského teroru. Byl obviněn z různých zločinů, včetně odcizení se socialistické společnosti, z „buržoazního nacionalismu“ a „trockismu“. Byl zatčen v roce 1936 a má se za to, že byl zastřelen po pětadvacetiminutovém procesu v roce 1937. Rehabilitován byl až v roce 1955. Muž, který zosobňoval boj svého lidu za svobodu a vlast, se nakonec nedočkal ani souborného vydání svých vybraných děl. Stejně jako Čarenc i Bakounc zaplatil vlastním životem za svou touhu „učinit z literatury umění ve službách lidu a ne nástroj propagandy“.[1]
Muzeum
[editovat | editovat zdroj]V domě v Gorisu, kde Bakunc vyrostl, bylo zřízeno muzeum věnované jeho životu a dílu, které funguje jako pobočka muzea literatury a umění Jeghiše Čarence. Bakunc tam žil jako dítě a také v dalších obdobích svého života. Muzeum zahrnuje čtyři malé místnosti, v nichž je vystaven Bakuncův nábytek a osobní věci, korespondence a knihy, různé dokumenty, obrazy a také díla, jež byla publikována v časopisech.
Dílo
[editovat | editovat zdroj]Jeho tvorba zahrnuje několik povídkových sbírek, jednotlivé články v tisku, fragmenty románů zničených po jeho zatčení v roce 1936 a tři scénáře k filmům produkovaným společností Hyefilm ve 30. letech.
Nejprve psal básně, pak pohádku Himar Marde (Hloupý muž), která vyšla v roce 1911 v dětském časopise. Během roku 1915 napsal satirický článek publikovaný v listu Paylak („Blesk“, orgán sociálně-demokratické strany města Šuši) namířený proti provinční radě a starostovi Goris, který mu vynesl třicet čtyři dní vězení.
Během 20. let 20. století reprodukoval všechny své vojenské zkušenosti a tyto události, zejména ty z bitvy u Erzerumu, zachytil ve sbírce nazvané Garnanajin („Jarní“). V roce 1927 mu vyšla sbírka Mtnadzor, jež shromažďuje všechny dosud porůznu otištěné povídky a několik dalších nepublikovaných povídek: Lar-Markar, Démoni z Mtnadzoru, Pokorná mladá dívka, Na svazích hory Ayou a Myšlenka na Alpy.
Bakunc proslul především sbírkami povídek tematizujících poměry na arménském venkově, jako je Mtnadzor („Temné údolí“, 1927), ve kterých líčí těžký život jedné vesnice v Zangezuru, poznamenaný lidskými vášněmi, etnickými třenicemi i třídním bojem. Je posmrtným zakladatelem arménské populární literatury. Do arménštiny přeložil Gulliverovy cesty Jonathana Swifta a Taras Bulbu Nikolaje V. Gogola. Ve svém projevu na I. sjezdu sovětských spisovatelů ocenil dílo ukrajinského básníka Tarase Ševčenka a gruzínského básníka Šoty Rustaveliho.
Bakunc rovněž oživil dílo arménského bajkáře ze 13. století Vardana Ajgekciho a zpopularizoval je prostřednictvím svých zasvěcených komentářů. Jediná cesta hodná následování je pro něj „návrat k původním zdrojům a populární tvorbě“.[1]
Česky vyšla sbírka povídek Osévač černých brázd (1982).[2]
Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byly použity překlady textů z článků Axel Bakunts na anglické Wikipedii a Aksel Bakounts na francouzské Wikipedii.
- 1 2 BESNILIAN, Mireille. Mtnadzor de Aksel Bakounts. Marseille: Éditions Parenthèses, 1990. ISBN 978-2-86364-058-6. S. 13.
- ↑ DATABAZEKNIH.CZ. Osévač černých brázd - Aksel Bakunts | Databáze knih. www.databazeknih.cz [online]. [cit. 2023-07-30]. Dostupné online.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Aksel Bakunc na Wikimedia Commons - Aksel Bakunts House Museum MUSEUM OF LITERATURE AND ART AFTER YEGHISHE CHARENTS.
- Bolševik, který psal pravdu: Za své knihy o genocidě Arménů si spisovatel Aksel Bakunc vysloužil smrt. Zápisník Martina Dorazína, Český rozhlas. 17. ledna 2022
- (francouzsky) Aksel Bakounts. Association Culturelle Arménienne de Marne-la-Vallée (Francie)
