Přeskočit na obsah

Jean Racine

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jean Racine
Narozeníprosinec 1639
La Ferté-Milon
Úmrtí21. dubna 1699 (ve věku 59 let)
Paříž
Příčina úmrtírakovina jater
Místo pohřbeníKostel Saint-Étienne-du-Mont
Povolánídramatik, básník, překladatel, libretista, historik a spisovatel
Alma materLyceum svatého Ludvíka
Beauvaiská kolej
Žánrtragédie
Významná dílaAndromaque
Faidra
Athalie
La Thébaïde
Alexandre le Grand
… více na Wikidatech
Manžel(ka)Catherine de Romanetová
DětiJean-Baptiste Racine
Louis Racine
RodičeJean Racine[1] a Jeanne Sconinová[1]
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikimedia Commons galerie na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jean Baptiste Racine ([ʒɑ̃ ʁasin]IPA, La Ferté-Milon, 22. prosince 1639 – Paříž, 21. dubna 1699) byl francouzský básník a dramatik období klasicismu, jeden z „velké trojky“ francouzských dramatiků Velkého století (spolu s Molièrem a Corneillem). Psal především tragédie, i když v jeho repertoáru je i jedna komedie. Náměty čerpal především z antiky. Snažil se vybírat takové, které by promlouvaly k problémům 17. století. Dne 12. ledna 1673 se stal, na přání Ludvíka XIV., členem Francouzské akademie.

Život a dílo

Jean Racine (1673)

Racinův otec byl úředník, jeho děd zastával úřad výběrčího solní daně a jeho praděd – též výběrčí a správce solných skladů – získal šlechtický titul; i básník užíval erb se stříbrnou labutí v blankytně modrém poli. Rodina přísných venkovských mravů projevovala velkou úctu k jansenistům.[2][3]

Ve třech letech se stal úplným sirotkem (matka zemřela roku 1641 a otec roku 1643). Starala se o něj babička a tety. Od deseti let studoval v Port-Royalu, kde se mu dostalo solidního základního vzdělání. Roku 1653 odchází krátce na kolej do Beauvais. Do Port-Royalu se vrátil s rodinou už roku 1655. Celkově se mu dostalo kvalitního vzdělání od pedagogů ovlivněných jansenismem a jako jeden z mála mezi vrstevníky se učil starořečtinu, italštinu a španělštinu. Bohužel, jansenisté považovali umění vyjadřující fikci, a divadlo především, za škodlivé pro duši. Své vzdělání dokončil na Harcourtské koleji v Paříži. V 18 letech objevuje mondénní svět díky svému bratranci Nicolasi Vitartovi, u kterého se zabydlí a tvoří své první básně.

Ku příležitosti svatby Ludvíka XIV. v létě roku 1660 předkládá akademikovi Jeanu Chapelainovi dlouhou báseň věnovanou královně La Nymphe de la Seine. Ta je brzy vytištěna na autorovy náklady. Téhož roku píše také svou první divadelní hru Amasie, o které se ví jen to, že byla ředitelem divadla odmítnuta. Na jaře 1661 se pouští do nového pokusu, tentokrát na téma Ovidia a "druhé Julie" - vnučky císaře Augusta. Hru ale nedokončí, protože ho postihne horečka řádící na severu Francie. Rekonvalescence Racina probíhá v Uzès, kde bydlí jeden z jeho strýců a který mu zde zajistí hmotné zajištění. Pouští se znovu do psaní veršů, ale trpí tím, že se vzdálil svým přátelům a vrací se do Paříže. Píše ódu na krále, za což dostává odměnu z královské pokladny.[4]

Připravuje svou první tragédii Thébaïde, kterou uvede na scénu Molièrova společnost v Palais-Royal roku 1664 po zákazu Tartuffa. Větší úspěch sklidí ale hra Alexandr Veliký. Definitivní dobrou reputaci mu přinesla hra Andromacha (1667). Následují jeho jediná komedie Plaideurs (1668), tragédie Britannicus (1669), Berenika (1670), Bajazid (zač. 1672), Mithridates (konec 1672), Ifigenie (1674) a konečně Faidra (1677). Všechny hry představí společnost Hôtel de Bourgogne. Materiálně je tedy velmi dobře zajištěn a nouzí rozhodně netrpí. Odklání se od dramatické tvorby a vrhá se na novou činnost - stává se historiografem krále po přímluvě Madame de Montespan, která je královou milenkou.

Aby vstoupil do králova okruhu důstojně, opouští milenku a hledá si s pomocí Nicolase Vitarta vhodnou ženu. Roku 1677 se oženil s Kateřinou Romanetovou, dcerou královského pokladníka z Amiens. Měli spolu sedm dětí (Jean-Baptiste, Marie Kateřina, Nanette, Babet, Fanchon, Madelon a Louis) a korespondence potvrzuje, že z prvotního sňatku z rozumu se zrodila skutečná láska. Racine se nechal slyšet, že pro divadlo už nic nenapíše a bude zcela ve službách krále, což po dalších 15 let dodrží. Doprovází Ludvíka XIV. na válečné výpravy, pořizuje poznámky a rediguje je po diskuzích s Boileaem. Z těchto poznámek se zrodí Idylle sur la Paix (1685), kterou zhudebnil Jean-Baptiste Lully. Roku 1689 napsal na objednávku biblickou tragédii o třech aktech Ester. Po úspěchu navázal další tragédií Atalia.

Racine umírá v ulici des Marais-Saint-Germain v Paříži 21. dubna 1699 ve věku 59 let na následky abscesu nebo tumoru na játrech. Ludvík XIV. vyhoví jeho přání a nechá jej pohřbít v Port-Royal, po jehož zničení v roce 1710 byly jeho ostatky umístěny v kostele Saint-Étienne-du-Mont.

Dílo

Hry

  • Andromacha 1667, tragédie, jejíž děj se odlišuje od původních řeckých mýtů. Byla předlohou opery (tragédie lyrique) Andromaque André Grétryho z roku 1780.
  • Les Plaideurs (Sudílkové), 1668
  • Britannicus, 1669
  • Berenika, 1670
  • Bajazid, 1672
  • Mithridates, 1673
  • Ifigenie, 1674
  • Faidra (1677). Dostupné online.
  • Ester, 1689
  • Atalia, 1691

České překlady

  • RACINE, Jean. Andromacha: truchlohra v pěti jednáních. Překlad Václav Kalbáč. V Praze: I.L. Kober, 1873. 78 s. Výbor spisův dramatických; díl 22.
  • RACINE, Jean. Sudílkové = [Les plaideurs]: veselohra o 3 děj. Přeložil Adolf Červinka. Praha: Leschinger, 1908. 78 s.
  • RACINE, Jean. Faidra: tragédie. Překlad Jindřich Hořejší. Praha: Pokrok, 1926. 92 s. Dobrá četba; sv. 5.
  • RACINE, Jean. Berenika: tragédie o pěti jednáních. Překlad Jan Kubišta. V Praze: J. Otto, 1927. 84 s. Sborník světové poesie; sv. 154.
  • RACINE, Jean. Esther: tragédie z Písma svatého. Přeložil Karel Růžička. Kladno: J. Cipra, 1948. 65 s. Kladenský lis.
  • RACINE, Jean. Faidra: Veršovaná tragédie o 5 dějstvích. Přeložil Gustav Francl. 1. vyd. tohoto překladu. Praha: Orbis, 1960. 81, [2] s. Divadelní hry.
  • RACINE, Jean. Berenika: Tragédie. Přeložili Petr Kopta a Jindřich Pokorný. 1. vyd. Praha: Dilia, 1963. 48, [1] s.
  • RACINE, Jean. Britannicus. Překlad Vladimír Mikeš. Praha: Dilia, 1990. 52 l. ISBN 80-203-0169-0.
  • RACINE, Jean. Britannicus; Ifigenie; Atalia. Překlad Gustav Francl. 1. vyd. Praha: Odeon, 1990. 268 s. Světová četba; sv. 567. ISBN 80-207-0188-5.

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b Leo van de Pas: Genealogics.org. 2003.
  2. ↑ FRANCE, Anatole. Z francouzské literatury. 1. vyd. Praha: SNDK, 1964. 402, [3] s. Spisy / Anatole France; sv. 12. Knihovna klasiků. [Viz str. 201.]
  3. ↑ ŠIMEK, Otokar. Dějiny francouzské literatury v obrysech. Díl 3., Klasický věk. 2., dopl. vyd. Praha: Sfinx, Bohumil Janda, 1949. 362 s. [Viz str. 226.]
  4. ↑ ŠIMEK, Otokar. Dějiny francouzské literatury v obrysech. Díl 3., Klasický věk. 2., dopl. vyd. Praha: Sfinx, Bohumil Janda, 1949. 362 s. [Viz str. 228.]
  5. ↑ Jean Racine: Britannicus. Tragédie z prvních let vlády krutého císaře Nerona. Vltava [online]. 2020-02-15 [cit. 2020-02-16]. Dostupné online. 

Literatura

  • FRANCE, Anatole. Z francouzské literatury. 1. vyd. Praha: SNDK, 1964. 402, [3] s. Spisy / Anatole France; sv. 12. Knihovna klasiků. [Studie „Jean Racine" je otištěna na str. 201–219.]
  • Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 21. díl. V Praze: J. Otto, 1904. 1072 s. cnb000277218. [Článek „Racine" je na str. 13–15; autor František Xaver Šalda.] Dostupné online
  • ŠIMEK, Otokar. Dějiny francouzské literatury v obrysech. Díl 3., Klasický věk. 2., dopl. vyd. Praha: Sfinx, Bohumil Janda, 1949. 362 s. [„Racine" na str. 226–254.]

Související články

Externí odkazy

13. křeslo Francouzské akademie
Předchůdce:
François de La Mothe Le Vayer 		1672–1699
Jean Racine 		Nástupce:
Jean-Baptiste-Henri de Valincour
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jean_Racine&oldid=20916751“